-25. Lidéé véě tšě inou utíékajíé švéé mu traé péníé do budoucnošti.

Prě édštavujíé ši na draé zé cě ašu

cě aéru, zé ktérou jéjich dnéšě níé traé péníé prě éštané éxištovat. Alé Téréza zě aédnou takovou cě aéru
prě éd šébou névidíé. ÚÚ téě chu jíé muů zě é prě inéé št jénom pohléd nazpaé ték. Byla opéě t nédéě lé. Sédli ši
do auta a vyjéli daléko za Prahu. Tomaé šě byl u volantu, Téréza védlé néě ho a Karénin šé k nim
zé zadníého šédadla obcě aš naklonil a líézal jim ušě i. Po dvou hodinaé ch dojéli do maléé ho
laé zéně škéé ho méě šta, kdé špolu aši prě éd šě éšti léty štraé vili néě kolik dnuů . Chtéě li tam zuů štat prě éš
noc.
Zaštavili auto na naé méě štíé a vyštoupili. Nic šé nézméě nilo. Proti nim byl hotél, vé ktéréé m
kdyši bydlili, a štaraé líépa prě éd níém. Vlévo od hotélu šé taé hla štaraé
drě évéě naé kolonaé da, na jéjíémzě konci tryškal do mramorovéé míéšy pramén, k néě muzě šé dnéš
jako ténkraé t šklaé néě li lidéé šé šklénicě kami v rucé.
Pak Tomaé šě ukaé zal znovu na hotél. Néě co šé prě écé jén zméě nilo. Kdyši šé jménoval Grand a
téď na néě m byl naé piš Bajkal. Podíévali šé na tabulku na rohu budovy: Moškévškéé naé méě štíé. A
pak šě li (Karénin jé šlédoval šaé m, béz vodíétka) všě émi ulicémi, ktéréé znali, a prohlíézěéli ši jéjich
jméé na: byla tam Stalingradškaé
ulicé, Lénigradškaé ulicé, Roštovškaé ulicé, Novošibirškaé ulicé, Kijévškaé ulicé, Odéě škaé ulicé,
byl tam léé cěébnyé duů m CČ ajkovškij, léé cěébnyé duů m Tolštoj, léé cěébnyé duů m Rimškij Koršakov, byl
tam hotél Suvorov, kino Gorkij a kavaé rna Pušě kin. Všě échna pojménovaé níé byla prě évzata z
ruškéé ho zéméě pišu a z ruškyé ch déě jin. Téréza ši vzpomnéě la na prvníé dny invazé. Lidéé vé všě éch
méě štéch šundali tabulky š naé zvy ulic a zé šilnic odštranili ukazatélé, na nichzě byla napšaé na
jméé na méě št. Zéméě šé štala prě éš noc bézéjménnaé . Po šédm dnuů ruškéé vojško bloudilo
krajinou a névéě déě lo, kdé jé. Duů štojníéci hlédali budovy rédakcíé, télévizé, raé dia aby jé obšadili,
alé némohli jé najíét. Ptali šé lidíé, alé ti krcě ili ramény nébo udaé vali faléšě naé jméé na a faléšě nyé
šméě r.
Po létéch šé naé hlé zdaé , zě é ta anonymita byla zémi nébézpécě naé . Úlicé a domy šé uzě
néšméě ly vraé tit ké švyé m puů vodníém jméé nuů m. A tak šé štaly naé hlé jédny cě éškéé laé znéě
jakyé mši malyé m imaginaé rníém Ruškém a minulošt, ktérou šém prě ijéla hlédat, našě la Téréza
zkonfiškovanou. Bylo jim protivnéé tam štraé vit noc.
-26. Vracéli šé zpaé tky k autu a mlcě éli. Myšlila na to, zě é všě échny véě ci a lidéé
vyštupujíé v prě évlécě éníé. Staréé cě éškéé méě što šé prě ikrylo ruškyé mi jméé ny. CČ éšě i, ktérě íé
fotografovali invazi, pracovali vé škutécě nošti pro tajnou policii. CČ lovéě k, ktéryé
ji pošíélal umrě íét, méě l na tvaé rě i mašku Tomaé šě é. Policišta vyštupoval pod jméé ném inzě ényé ra a
inzě ényé r chtéě l hraé t roli muzě é z Pétrě íéna. Znaméníé knihy v jého bytéě
bylo faléšě néé a méě lo ji švéé št na šcéštíé.
Kdyzě ši téď vzpomnéě la na knihu, ktérou tam drzě éla v rucé, néě co ši naé hlé uvéě domila a
zrudly jíé tvaé rě é: Jak to bylo? Inzě ényé r prohlaé šil, zě é prě inéšé kaé vu. Prě ištoupila ké knihovnéě a
vytaé hla z níé Sofoklova Oidipa. Inzě ényé r šé pak vraé til. Alé béz kaé vy!
 Znovu a znovu šé k téé šituaci vracéla: Kdyzě odéšě él pro kaé vu, jak dlouho byl prycě ? Jištéě
néjméé néě minutu, mozě naé dvéě , šnad trě i. A co déě lal tak dlouho v téé
miniaturníé prě édšíéni? SČ él na zaé chod? Téréza šé šnazě íé upamatovat, zda šlyšě éla klapnout
dvérě é nébo štahovat vodu. Né, vodu urcě itéě néšlyšě éla, to by ši pamatovala. A jé ši téé méě rě jišta,
zě é dvérě é takéé néklaply. Co tédy déě lal v téé
prě édšíéněcé?
Zdaé lo šé to byé t naé hlé azě prě íélišě jašnéé . Chtéě jíé-li ji chytit do pašti, néštacě íé jim pouhéé
švéě déctvíé inzě ényé ra. Potrě ébujíé duů kaz, ktéryé jé népopiratélnyé. Béě hém téé
podézrě élé dlouhéé doby inzě ényé r inštaloval v prě édšíéni kaméru. Anébo, cozě jé
pravdéě podobnéě jšě íé, puštil néě koho dovnitrě, kdo byl ozbrojén fotografickyé m aparaé tém a
fotografoval jé pak, škryt za zaé clonou.
Jéšě téě prě éd paé r tyé dny šé vyšmíévala Prochaé zkovi, ktéryé névéě déě l, zě é zě ijé v koncéntracě níém
taé borě é, kdé zě aédnéé šoukromíé nééxištujé. A co ona? Kdyzě opuštila matcě inu domaé cnošt, myšlila
ši, blaé hovaé , zě é šé štala jédnou provzě dy paé ném švéé ho šoukromíé. Alé matcě ina domaé cnošt šé
roztahujé do céléé ho švéě ta a natahujé po níé
rucé. Téréza jíé nikdé néunikné.
Schaé zéli po šchodéch mézi zahradami k naé méě štíé, kdé néchali auto.
“Co jé ti?” zéptal šé Tomaé šě .
Drě ívé , nézě mu štacě ila odpovéě déě t, néě kdo Tomaé šě é pozdravil.
-27. Byl to padéšaé tníék š ošě léhanou tvaé rě íé, vénkovan, ktéréé ho Tomaé šě kdyši opéroval.
Pošíélali ho od téé doby kazě dyé rok na léé cěéníé do téě chto laé zníé. Pozval Tomaé šě é a Térézu na
šklénicě ku víéna. Jélikozě v CČ échaé ch jé pšuů m vštup do vérě éjnyé ch míéštnoštíé
zakaé zaé n, šě la daé t Téréza Karénina do auta a muzě i ši zatíém ušédli v kavaé rnéě . Kdyzě
šé k nim vraé tila, vénkovan rě íékal: “Ú naé š jé klid. Zvolili mné dokoncé prě éd dvéě ma léty
prě édšédou druzě štva.”
“Gratuluju,” rě ékl Tomaé šě .
“To víété, vénkov. Lidéé odtud utíékajíé. Ti nahorě é mušíé byé t raé di, zě é tam néě kdo chcé vuů béc
zuů štat. Naé š vyhazovat z praé cé némuů zě ou.”
“To by bylo idéaé lníé míéšto pro naé š,” rě ékla Téréza.
“Nudila byšté šé tam, mladaé paníé. Tam nic néníé. Tam néníé vuů béc nic.” Téréza šé díévala do
ošě léhanéé tvaé rě é zéméě déě lcé. Byl jíé vélmi milyé. Po tak štrašě néě
dlouhéé dobéě jíé zaš byl konécě néě néě kdo milyé ! Vybavil šé jíé prě éd ocě ima obraz vénkova:
véšnicé š véě zěíé koštéla, polé, léšy, zajíéc, ktéryé béě zěíé v braé zdéě , myšlivéc šé zélényé m kloboukém.
Nikdy nézě ila na vénkovéě . Tén obraz méě la v šobéě
jén z vypraé véě níé. Nébo z cě étby. Anébo ho vtiškli do jéjíého podvéě domíé néě jacíé
 dalécíé prě édkovéé . Prě éšto všě ak tén obraz byl v níé, jašnyé a zrě étélnyé jako fotografié
prababicě ky v rodinnéé m albu nébo jako štaraé rytina.
“Maé té jéšě téě potíézěé?” ptal šé Tomaé šě .
Zéméě déě léc ukaé zal míéšto vzadu na krku, kdé jé lébka napojéna na paé térě. “Tady maé m
obcě aš boléšti.”
Anizě šé zvédl zé zě idlé, ohmatal mu Tomaé šě rukou to míéšto a jéšě téě chvíéli švéé ho byé valéé ho
paciénta vyšlyé chal. Pak rě ékl: “Jaé uzě némaé m praé vo prě édpišovat léé ky. Alé rě éknéě té švéé mu léé karě i
doma, zě é jšté šé mnou mluvil a zě é vaé m doporucě uju uzě ívé at tohlé.” Vytaé hl z naé pršníé tašě ky blok
papíéru a vytrhl z néě ho lišt: Napšal tam vélkyé mi píéšmény jméé no léé ku.
-28. Jéli nazpaé ték k Prazé.
Téréza myšlila na fotografii, na níézě jé jéjíé nahéé téě lo v objétíé š inzě ényé rém. Útéě šěovala šé: i
kdyzě takovaé fotografié éxištujé, Tomaé šě ji nikdy néuvidíé. Ta fotografié maé pro néě cénu jén
proto, zě é budou moci jéjíé pomocíé Térézu vydíérat. Vé chvíéli, kdy by ji pošlali Tomaé šě ovi,
fotografié by šé pro néě štala raé zém bézcénnaé .
Alé co kdyzě policié mézitíém ušoudíé, zě é Téréza pro néě némaé zě aédnyé vyé znam? V tom
prě íépadéě šé fotografié pro néě štané pouhyé m prě édméě tém zaé bavy a nikdo pak nébudé moci
zabraé nit, aby ji néě kdo z nich, trě éba jén pro švéé pobavéníé, nédal do obaé lky a népošlal na
Tomaé šě ovu adréšu.
Co by šé štalo, kdyby takovou fotografii Tomaé šě doštal? Vyhnal by ji od šébé?
Mozě naé zě é né. Aši zě é né. Alé krě éhkaé štavba jéjich laé šky by šé docéla zhroutila. Néboť ta
štavba štojíé na jéjíé véě rnošti jako na jédinéé m šloupu a laé šky jšou jako impéé ria: kdyzě zanikné
myšě lénka, na níézě byly zalozě ény, zajdou i ony. Méě la prě éd ocě ima obraz: zajíéc béě zěíécíé braé zdou,
myšlivéc šé zélényé m kloboukém a véě zě
koštéla nad léšém. Chtéě la Tomaé šě ovi rě íéci, zě é by méě li odéjíét z Prahy. Odéjíét prycě
od déě tíé, ktéréé zakopaé vajíé za zě iva do zéméě vraé ny, prycě od fíézluů , prycě od díévék ozbrojényé ch
déšě tníéky. Chtéě la mu rě íéci, zě é by méě li odéjíét na vénkov. zě é jé to jédinaé céšta špaé šy.
Obraé tila k néě mu hlavu. Alé Tomaé šě mlcě él a díéval šé na šilnici prě éd šébé. Néuméě la
prě éklénout plot ticha, ktéryé byl mézi nimi. Bylo jíé jako téhdy, kdyzě šé vracéla doluů z Pétrě íéna.
Cíétila tíéšéně v zě aludku a chtéě lo šé jíé zvracét. Méě la z Tomaé šě é štrach. Byl pro ni prě íélišě šilnyé a ona
byla prě íélišě šlabaé . Daé val jíé rozkazy, ktéryé m nérozuméě la. Snazě ila šé jé vyplnit, alé néuméě la to.
Chtéě la šé vraé tit zpaé tky na Pétrě íén a pozě aédat muzě é š pušě kou, aby ši šméě la uvaé zat kolém ocě íé
štuhu a oprě íét šé o kmén kašě tanu. Chtéě lo šé jíé zémrě íét.
-29. Vzbudila šé a zjištila, zě é jé šama doma.
Vyšě la na ulici a šě la k naé brě ézě íé. Chtéě la vidéě t Vltavu. Chtéě la štanout na brě éhu a dlouho šé
díévat do vln, protozě é pohléd na tékoucíé vodu uklidně ujé a léé cěíé. RČ éka técě é od véě kuů do véě kuů a
lidškéé prě íébéě hy šé déě jíé na brě éhu. Déě jíé šé, aby byly zíétra zapoménuty a rě éka tékla daé l.
Oprě éla šé o zaé bradlíé a díévala šé doluů . Bylo to na périférii Prahy, Vltava uzě
 protékla méě štém, méě la za šébou šlaé vu Hradcě an a koštéluů , byla jak hérécě ka po
prě édštavéníé, unavénaé a zamyšě lénaé . Tékla mézi šě pinavyé mi brě éhy zakoncě ényé mi ploty a zdmi,
za nimizě byly fabriky a opušě téě naé hrě išě téě .
Díévala šé dlouzé do vody, ktéraé šé tu zdaé la byé t šmutnéě jšě íé a tmavšě íé, a tu najédnou uvidéě la
uproštrě éd rě éky jakyé ši prě édméě t, cě érvényé prě édméě t, ano, byla to lavicě ka. Drě évéě naé lavicě ka na
kovovyé ch nozě kaé ch, jakyé ch jé plno v prazě škyé ch parcíéch. Plula pomalu štrě édém Vltavy. A za níé
dalšě íé lavicě ka. A dalšě íé a dalšě íé a téď téprvé Téréza vidíé, zě é z méě šta odplouvajíé po vodéě lavicě ky z
prazě škyé ch parkuů , jé jich mnoho, jé jich cě íém daé l víéc, plujíé po vodéě jako na podzim lištíé, ktéréé
voda odnaé šě íé z léšuů , jšou cě érvénéé , jšou zě lutéé , jšou modréé . Ohléé dla šé za šébé, jako by šé
chtéě la zéptat lidíé, co to znaménaé . Procě
odplouvajíé po vodéě lavicě ky z prazě škyé ch parkuů ? Alé všě ichni šě li kolém lhoštéjnéě a bylo jim
ué plnéě jédno, zě é néě jakaé rě éka técě é od véě kuů do véě kuů štrě édém jéjich pomíéjivéé ho méě šta.
Zadíévala šé znovu na rě éku. Bylo jíé néšmíérnéě šmutno. Chaé pala, zě é to, co vidíé, jé loucě éníé.
Hlavníé cě aéšt lavicě ék zmizéla z jéjíého dohlédu a objévilo šé jéšě téě néě kolik pošlédníéch
opozě déě ncuů , jéšě téě jédna zě lutaé lavicě ka a potom jéšě téě jédna, modraé , pošlédníé.
-CČ AÚST PAÚ TAÚ –Léhkošt a tíéha –1. Kdyzě Téréza prě ijéla za Tomaé šě ém nénadaé lé do Prahy,
miloval šé š níé, jak jšém jizě
napšal v prvníém díélé, jéšě téě téntyé zě dén cě i tutéé zě hodinu, alé vzaé péě tíé potom doštala
horécě ku. Lézě éla na jého poštéli a on št aé l nad níé a méě l inténzivníé pocit, zě é jé to díétéě , ktéréé
néě kdo polozě il do ošě atky a pošlal za níém po vodéě . Obraz pohozénéé ho díétéě té šé mu štal proto
drah yé a on cě ašto myšlil na štaréé myé ty, v nichzě šé vyškytoval. To byl z rě éjméě škrytyé duů vod,
procě jédnoho dné vzal do ruky prě éklad Sofoklova Oidipa.
Prě íébéě h Oidipuů v jé znaé m: paštyé rě ho našě él pohozénéé ho jako némluvnéě , donéšl ho švéé mu
kraé li Polybovi a tén ho vychoval. Kdyzě byl Oidipuš vzroštlyé jinoch, šétkal šé na céštéě v
horaé ch š kocě aérém, v néě mzě jél néznaé myé vélmozě . Vznikla haé dka, Oidipuš vélmozě é zabil.
Pozdéě ji šé štal manzě élém kraé lovny Iokašty a vlaé dcém Théé b. Nétušě il, zě é muzě , ktéréé ho zabil
kdyši v horaé ch, byl jého otéc a zě é zě éna, šé ktérou špíé, jé jého matka. Ošud šé mézitíém oprě él
do jého poddanyé ch a tyé ral jé némocémi. Kdyzě Oidipuš pochopil, zě é on šaé m jé vinén jéjich
utrpéníém, probodal ši ocě i šponami a šlépyé odéšě él z Théé b.
-2. Téě m, ktérě íé myšlíé, zě é komuništickéé rézě imy vé štrě édníé Evropéě jšou vyé hradnéě
vyé tvorém zlocě incuů , unikaé zaé kladníé pravda: zlocě innéé rézě imy névytvorě ili zlocě inci alé
nadšě énci, prě éšvéě dcě éníé, zě é objévili jédinou céštu védoucíé do raé jé. Haé jili ji udatnéě a popravili
proto mnoho lidíé. Pozdéě ji vyšě lo všě éobécnéě najévo, zě é zě aédnyé
raé j nééxištujé a nadšě énci byli tédy vrahovéé .
Téhdy zacě ali všě ichni na komuništy krě icě ét: Jšté odpovéě dni za néšě téě štíé zéméě
(zchudla a zpuštla), za ztraé tu jéjíé šamoštatnošti (upadla do podrucě íé Ruška), za jušticě níé
vrazě dy!
Ti, co byli obvinéě ni, odpovíédali: Névéě déě li jšmé! Byli jšmé oklamaé ni! Véě rěili jšmé! Jšmé v
hloubi dušě é névinni!
 Spor šé tédy zué zě il na tuto otaé zku: Opravdu névéě déě li? Nébo šé jén tvaé rě íé, zě é névéě déě li?
Tomaé šě šlédoval ténto špor (šlédoval ho célyé déšétimilioé novyé cě éškyé naé rod) a rě íékal ši, zě é
mézi komuništy byli jištéě lidéé , ktérě íé tak docéla névéě domíé nébyli (mušili prě écé néě co véě déě t o
hruů zaé ch, ktéréé šé déě ly a néprě éštaly díét v porévolucě níém Rušku). Jé všě ak pravdéě podobnéé , zě é
véě tšě ina z nich névéě déě la opravdu nic. A rě ékl ši, zě é zaé kladníé otaé zka néníé: véě déě li nébo
névéě déě li?, nyé brzě : jé cě lovéě k névinnyé proto, zě é névíé? jé hlupaé k na truů néě zprošě téě n jakéé koli
odpovéě dnošti jén proto, zě é jé hlupaé k?
Déjmé tomu, zě é cě éškyé prokuraé tor na zacě aétku lét padéšaé tyé ch, ktéryé zě aédal šmrt pro
névinnéé ho, byl oklamaé n ruškou tajnou policiíé i vlaé dou švéé zéméě . Alé jak jé mozě néé , zě é dnéš,
kdy uzě víémé, zě é obvinéě níé byla abšurdníé a popravéníé névinni, téntyé zě prokuraé tor haé jíé cě ištotu
švéé dušě é a bijé šé v prša: méé švéě domíé jé cě ištéé , névéě déě l jšém, véě rěil jšém! Copak praé véě v jého
“névéě déě l jšém! véě rěil jšém!” nétkvíé
jého nénapravitélnaé vina?
A téhdy ši Tomaé šě vybavil prě íébéě h Oidipuů v: Oidipuš névéě déě l, zě é špíé š vlaštníé
matkou, a prě éšto, kdyzě pochopil, ocě jdé, nécíétil šé névinnyé. Némohl šnéé št pohléd na
néšě téě štíé, jézě zpuů šobil švyé m névéě déě níém, vypíéchal ši ocě i a odéšě él šlépyé z Théé b. Tomaé šě šlyšě él
krě ik komuništuů , ktérě íé obhajovali švou vnitrě níé cě ištotu a rě íékal ši: Vinou vašě íé névéě domošti tato
zéméě ztratila mozě naé na štalétíé švou švobodu a vy krě icě íété, zě é šé cíétíété névinni? Jak to, zě é šé na
to muů zě été díévat? Jak to, zě é néjšté zdéě šěéni? Vidíété vuů béc? Kdybyšté méě li zrak, mušili byšté ši
ho probodat a odéjíét z Théé b!
Toto prě irovnaé níé šé mu tak líébilo, zě é ho cě ašto uzě ívé al prě i rozhovoru š prě aétéli a cě ašém ho
vyjadrě oval formulacémi cě íém daé l prě éšnéě jšě íémi a élégantnéě jšě íémi. CČ étl v téé dobéě jako všě ichni
intéléktuaé lovéé tyé déníék vydaé vanyé v naé kladu kolém 300.000 vyé tiškuů Svazém cě éškyé ch
špišovatéluů , ktéryé ši vytvorě il znacě nou autonomii uvnitrě rézě imu a mluvil o véě céch, o nichzě jiníé
vérě éjnéě mluvit néšméě li. V novinaé ch špišovatéluů šé proto pšalo i o tom, kdo a jak jé vinén za
jušticě níé vrazě dy politickyé ch procéšuů na pocě aétku komuništickéé moci.
Vé všě éch téě chto šporéch šé porě aéd opakovala štéjnaé otaé zka: véě déě li cě i névéě déě li?
Protozě é Tomaé šě povazě oval tuto otaé zku za druhorě adou, napšal jédnoho dné švoji ué vahu o
Oidipovi a pošlal ji do tyé déníéku. Po méě šíéci doštal odpovéě ď. Pozvali ho do rédakcé. Kdyzě tam
prě išě él, prě ivíétal ho rédaktor maléé ho vzruů štu, vzprě íéményé jak pravíétko, a navrhl mu, aby v
jédnéé véě téě zméě nil šlovošléd. Téxt pak opravdu vyšě él na prě édpošlédníé štranéě v rubricé
Dopišy cě ténaé rě uů.
Tomaé šě z toho néméě l radošt. Staé lo jim to za to pozvat ho do rédakcé, aby šouhlašil šé
zméě nou šlovošlédu, alé pak, anizě šé ho ptali, jého téxt vélmi zkraé tili, takzě é ué vaha byla
zrédukovaé na jén na zaé kladníé tézi (ponéě kud prě íélišě
šchéé matickou a agréšivníé) a prě éštala šé mu líébit.
To bylo na jarě é roku 1968. Ú moci byl Aléxandr Dubcě ék a š níém ti komuništéé , ktérě íé šé
cíétili vinni a byli ochotni vinu néě jak napravit. Alé ti druzíé
 komuništéé , ktérě íé krě icě éli, zě é jšou névinni, méě li štrach, zě é jé rozhnéě vanyé naé rod budé
šoudit. Chodili proto dénnéě zě alovat ruškéé mu vélvyšlanci a prošit ho o podporu. Kdyzě vyšě él
Tomaé šě uův dopiš, krě icě éli: Tak daléko to došě lo! Úzě šé vérě éjnéě
píéšěé, zě é šé naé m majíé vypíéchat ocě i!
A o dva trě i méě šíécé pozdéě ji Rušovéé rozhodli, zě é švobodnéé diškušé jšou v jéjich gubérnii
néprě íépuštnéé a béě hém jédnéé noci obšadili švou armaé dou Tomaé šě ovu vlašt.
-3. Kdyzě šé Tomaé šě vraé til z Curychu do Prahy, zacě al pracovat vé švéé némocnici jako drě ívé é.
Alé pak ši ho prě édvolal jédnoho dné šě ééf.
“Konéc koncuů , pané kolégo,” rě ékl mu, “néjšté prě écé špišovatél, ani novinaé rě, ani špašitél
naé roda, alé léé karě a véě déc. Néchtéě l bych vaé š ztratit a udéě laé m všě échno, abych vaé š tu udrzě él.
Alé mušíété odvolat tén vaé šě cě laé nék o Oidipovi. Zaé lézě íé vaé m na néě m moc?”
“Pané primaé rě i,” rě ékl Tomaé šě a vzpomnéě l ši na to, jak mu z jého téxtu amputovali jédnu
trě étinu, “nikdy mi na nicě ém nézaé lézě élo méé néě .”
“Víété, ocě jdé,” rě ékl primaé rě.
Véě déě l to: na vahaé ch byly dvéě véě ci: na jédnéé štranéě jého cě éšt (ktéraé špocě ívé ala v tom, zě é
nébudé odvolaé vat, co rě ékl), na druhéé štranéě to, co ši zvykl povazě ovat za šmyšl švéé ho zě ivota
(švou praé ci véě dcé a léé karě é).
Primaé rě pokracě oval: “Jéjich pozě adavék, aby lidi odvolaé vali vérě éjnéě , co prě édtíém rě ékli, maé
néě co štrě édovéě kéé ho. Copak to vuů béc znaménaé oé dvolat´? V modérníé dobéě jé myšě lénku mozě no
pouzé vyvraé tit a nikoli odvolat. A protozě é, pané kolégo, odvolat myšě lénku jé néě co
némozě néé ho, cě ištéě šlovníého, formaé lníého, magickéé ho, névidíém duů vod, procě byšté néudéě lal, co
chtéě jíé. Vé špolécě nošti, ktéraé jé rě íézéna térorém, zě aédnaé prohlaé šě éníé némajíé zaé vaznošt, jšou to
vynucénaé prohlaé šě éníé a cě éštnyé cě lovéě k jé povinén nébrat jé na véě domíé, néšlyšě ét jé. RČ íékaé m
vaé m, pané kolégo, jé v méé m zaé jmu i v zaé jmu vašě ich paciéntuů , abyšté pokracě oval vé švéé
praé ci.”
“Maé té jištéě pravdu,” rě ékl Tomaé šě a tvaé rě il šé néšě ťaštnéě .
“Alé?” šnazě il šé primaé rě uhodnout jého myšě lénky.
“Bojíém šé, zě é bych šé štydéě l.”
“Prě éd kyé m? To maé té o lidéch kolém vaé š tak vyšokéé míénéě níé, zě é by vaé m zaé lézě élo na tom, co
ši myšlíé?”
“Né, némaé m o nich vyšokéé míénéě níé,” rě ékl Tomaé šě .
“Oštatnéě ,” doplnil primaé rě, “ujišě ťovali mné, zě é néjdé o vérě éjnéé prohlaé šě éníé. Jšou to
byrokrati. Potrě ébujíé míét néě kdé vé švyé ch aktéch doklad o tom, zě é néjšté proti rézě imu, aby šé
šami mohli braé nit, kdyby na néě néě kdo ué tocě il, zě é vaé š néchali pracovat na vašě ém míéštéě .
Zarucě ovali šé mi, zě é vašě é prohlaé šě éníé zuů štané mézi vaé mi a jimi a zě é népocě íétajíé š tíém, zě é by
bylo publikovaé no.”
“Déjté mi tyé dén na rozmyšě lénou,” uzavrě él Tomaé šě rozhovor.
 -4. Tomaé šě byl povazě ovaé n za néjlépšě íého chirurga némocnicé. Mluvilo šé uzě o tom, zě é mu
primaé rě, ktéryé šé blíézěil véě ku pénzé, poštoupíé brzy míéšto. Kdyzě šé roznéšlo, zě é po néě m
nadrě íézénéé orgaé ny pozě adujíé šébékritickéé prohlaé šě éníé, nikdo népochyboval, zě é Tomaé šě
upošléchné.
To byla prvníé véě c, ktéraé ho prě ékvapila: prě éšto, zě é jim k tomu nédal nikdy zě aédnyé
duů vod, lidéé šaé zéli na jého néctnošt nikoli na jého ctnošt. Druhaé prě ékvapujíécíé véě c byla
jéjich réakcé na jého prě édpoklaé danyé poštoj. Mohl bych ji rozdéě lit na dva zaé kladníé typy:
Prvníé typ réakcé projévovali ti, ktérě íé šami (oni nébo jéjich blíézcíé) néě co odvolali, byli
donucéni vyšlovit švuů j šouhlaš š okupacě níém rézě imém anébo byli prě ipravéni to udéě lat (i kdyzě
néradi; nikdo to nédéě lal raé d). Tito lidéé šé na néě ho ušmíévali zvlaé šě tníém ué šméě vém, ktéryé došud
néznal: plachyé m ué šméě vém tajnéé ho špiklénéckéé ho šouhlašu. Jé to ué šméě v dvou muzě uů, ktérě íé šé
naé hodou potkali v bordélu; trochu šé štydíé a zaé rovéně jim déě laé radošt, zě é jéjich štud jé
vzaé jémnyé ; vznikné mézi nimi pouto jakéé hoši bratrštvíé.
Úšmíévali šé na néě ho o to špokojénéě ji, zě é néméě l nikdy povéě št konformišty. Jého
prě édpoklaé danyé šouhlaš š primaé rě ovyé m naé vrhém byl proto duů kazém, zě é zbabéě lošt šé štaé vaé
pomalu a jištéě normou jédnaé níé a prě éštané byé t brzo vníémaé na jako takovaé . Tito lidéé nébyli
nikdy jého prě aétéli. Tomaé šě ši uvéě domil š ué lékém, zě é kdyby opravdu vyrobil prohlaé šě éníé, o
ktéréé ho primaé rě zě aédal, zvali by ho k šobéě na víéno a chtéě li by šé š níém kamaraé dit.
Druhyé typ réakcé šé tyé kal lidíé, ktérě íé šami (oni nébo jéjich blíézcíé) byli pronaé šlédovaé ni,
ktérě íé odmíétali prě ištoupit na jakyé koli kompromiš š okupacě níé mocíé
anébo po ktéryé ch nikdo zě aédnyé kompromiš (zě aédnéé prohlaé šě éníé) nézě aédal (trě éba proto, zě é
byli prě íélišě mladíé a do nicě ého šé jéšě téě nénamocě ili) a ktérě íé byli prě éšvéě dcě éni, zě é by jé néucě inili.
Jédén z nich, vélmi nadanyé mladyé léé karě S., šé Tomaé šě é zéptal: “Tak jši jim to šépšal?”
“Prošíém téě , o cě ém mluvíéšě?” ptal šé Tomaé šě .
“O tvéé m odvolaé níé,” rě ékl S. Nérě íékal to zlé. Dokoncé šé ušmíéval. Byl to zašé ué plnéě
jinyé ué šméě v z tluštéé ho hérbaé rě é ué šméě vuů : ué šméě v špokojénéé mravníé nadrě azénošti. Tomaé šě
rě ékl: “Pošlyšě , co víéšě o méé m odvolaé níé? CČ étl jši ho?”
“Né,” odpovéě déě l S.
“Tak co kécaé šě ?” rě ékl Tomaé šě .
S. šé porě aéd špokojénéě ušmíéval: “Podíévéj šé, my všě ichni víémé, jak to chodíé. Takovéé
prohlaé šě éníé šé napíéšěé jako dopiš rě éditéli, nébo miništru, nébo jaé névíémkomu, tén šlíébíé, zě é
dopiš nébudé zvérě éjnéě n, aby šé pišatél nécíétil poníézěén. Jé to tak?”
Tomaé šě pokrcě il ramény a pošlouchal daé l.
“Prohlaé šě éníé jé pak péě knéě ulozě éno v jého štolé, alé pišatél víé, zě é muů zě é byé t kdykoli
zvérě éjnéě no. Úzě nikdy nic proto nébudé moci rě íéci, nic kritizovat, proti nicě ému protéštovat,
protozě é v tom prě íépadéě by jého prohlaé šě éníé uvérě éjnili a on by byl prě édé všě émi znéuctéě n. Kdyzě
šé to tak vézmé, jé to célkém laškavaé métoda. Mohli bychom ši prě édštavit horšě íé.”
 “Ano, jé to vélicé laškavaé métoda,” rě ékl Tomaé šě , “jénom by mné zajíémalo, kdo ti rě ékl, zě é
jšém na ni prě ištoupil.”
Koléga pokrcě il ramény, alé ué šméě v mu nézmizél z tvaé rě é.
Tomaé šě ši uvéě domil podivnou véě c. Všě ichni šé na néě ho ušmíévajíé, všě ichni ši prě éjíé, aby napšal
odvolaé níé, všě ém by tíém udéě lal radošt! Ti prvníé šé téě šěíé z toho, zě é inflacé zbabéě lošti banalizujé
jéjich jédnaé níé a vracíé jim ztracénou cě éšt. Ti druzíé ši uzě zvykli povazě ovat švou cě éšt za zvlaé šě tníé
privilégium, ktéréé ho šé néchtéě jíé vzdaé t. Chovajíé proto pro zbabéě lcé tajnou laé šku; béz nich by
šé jéjich štatécě nošt štala jén jakouši všě édníé a zbytécě nou naé mahou, ktéréé by šé nikdo
néobdivoval.
Tomaé šě némohl šnaé šě ét ty ué šméě vy a zdaé lo šé mu, zě é jé vidíé všě udé, i na tvaé rě i néznaé myé ch
lidíé na ulici. Némohl špaé t. Jak to? To prě iklaé daé téě m lidém takovou vaé hu? Né. Némyšli ši o nich
nic dobréé ho a šaé m na šébé šé zlobíé, zě é ho jéjich pohlédy tolik rozvracéjíé. Néníé v tom zě aédnaé
logika. Jak to, zě é néě kdo, kdo ši tak maé lo vaé zě íé lidíé, jé tolik zaé višlyé na jéjich míénéě níé?
Snad jého hlubokaé néduů véě ra k lidém (jého pochyba o tom, zě é majíé praé vo o néě m
rozhodovat a šoudit ho) podíéléla šé uzě na jého volbéě povolaé níé, ktéréé vylucě ovalo, aby byl
vyštavén publiku. CČ lovéě k, ktéryé ši zvolíé naprě íéklad draé hu politika, ucě iníé
dobrovolnéě publikum švyé m šoudcém š naivníé a nétajénou víérou, zě é ši zíéškaé jého prě ízé éně .
Evéntuaé lníé néšouhlaš davu ho povzbuzujé k jéšě téě véě tšě íém vyé konuů m, štéjnéě
jako Tomaé šě é podnéě covala obtíézěnošt diagnoé zy.
Léé karě (na rozdíél od politika nébo hércé) jé šouzén jén švyé mi paciénty a néjblizě šěíémi
kolégy, tédy mézi cě tyrě mi štéě nami a z ocě íé do ocě íé. Na pohlédy téě ch, ktérě íé ho šoudíé, muů zě é
odpovéě déě t vé štéjnou chvíéli švyé m vlaštníém pohlédém, vyšvéě tlit šé nébo obhaé jit. Téď šé všě ak
Tomaé šě octl v šituaci (poprvéé v zě ivotéě ), kdy pohléduů na néě ho bylo uprě ényé ch víéc, nézě štacě il
zaznaménat. Némohl na néě
odpovéě déě t ani vlaštníém pohlédém ani šlovy. Byl jim daé n napošpaš. Mluvilo šé o néě m v
némocnici i mimo némocnici (v téé dobéě ši nérvoé zníé Praha šdéě lovala zpraé vy o tom, kdo
zklamal, kdo udal, kdo kolaboroval,š néobycě éjnou rychloštíé africkéé ho tam-tamu) a on to
véě déě l a némohl proti tomu nic déě lat. Saé m byl prě ékvapén, jak to bylo pro néě ho néšnéšitélnéé a
do jakéé paniky ho to
uvédlo. Zaé jém všě éch téě ch lidíé
o néě ho mu byl néprě íéjémnyé jako tlacě énicé anébo dotéky lidíé, ktérě íé z naé š štrhaé vajíé
šě aty v našě ich hruů znyé ch šnéch.
Prě išě él za primaé rě ém a oznaé mil mu, zě é nic nénapíéšěé.
Primaé rě mu štiškl ruku mnohém šilnéě ji nézě jindy a rě ékl, zě é jého rozhodnutíé
prě édvíédal.
Tomaé šě rě ékl: “Pané primaé rě i, mozě naé zě é byšté mné tu mohli udrzě ét i béz takovéé ho
prohlaé šě éníé,” a chtéě l mu tíém naznacě it, zě é by štacě ilo, aby všě ichni jého kolégovéé
 pohrozili, zě é podajíé vyé povéě ď kdyzě budé mušit Tomaé šě odéjíét. Nikoho všě ak nénapadlo
pohrozit vyé povéě díé a tak Tomaé šě po urcě itéé dobéě (primaé rě mu štiškl ruku jéšě téě šilnéě ji nézě
pošlédnéě ; zuů štaly mu na níé modrě iny) mušil opuštit švéé míéšto v némocnici.
-5. Néjdrě ívé é šé octl vé vénkovškéé klinicé aši ošmdéšaé t kilométruů za Prahou. Dojíézědéě l tam
dénnéě vlakém a vracél šé k šmrti vycě érpaé n. O rok pozdéě ji šé mu podarě ilo najíét vyé hodnéě jšě íé
alé mnohém podrě adnéě jšě íé míéšto na prě édméě štškéé m léé karě škéé m štrě édišku. Zdé šé uzě némohl
véě novat chirurgii a déě lal praktickéé ho léé karě é. CČ ékaé rna byla nabitaé , mohl šé véě novat
jédnotlivyé m paciéntuů m šotva péě t minut; prě édpišoval jim ašpiriny, pšal pro zaméě štnavatélé
potvrzéníé o jéjich némoci a pošíélal jé na odbornaé vyšě étrě éníé. Népovazě oval šé uzě za léé karě é, alé
za ué rě édníéka. Zdé ho jédnou navšě tíévil na konci ordinacě níéch hodin aši padéšaé tilétyé muzě ;
míérnaé
tloušě ťka mu propuů jcě ovala vaé zě nošt. Prě édštavil šé jako référént miništérštva vnitra a
pozval Tomaé šě é do hošpody naproti.
Objédnal laé hév víéna. Tomaé šě šé braé nil: “Maé m auto. Kdyzě mné chytíé policajti, zabavíé mi
rě idicě škyé pruů kaz.” Muzě z miništérštva vnitra šé ušmaé l: “Kdyby šé néě co štalo, štacě íé, zě é šé na
mné odvolaé té,” a podaé val Tomaé šě ovi švou vizitku, kdé bylo jého jméé no (jištéě zěé faléšě néé ) a
téléfonníé cě íéšlo miništérštva. Mluvil pak dlouho o tom, jak ši Tomaé šě é vaé zě íé. Všě ichni na jého
miništérštvu litujíé, zě é chirurg takovéé ho formaé tu mušíé prě édpišovat na prě édméě štškéé m
štrě édišku ašpiriny. Daé val mu néprě íémo najévo, zě é policié, i kdyzě to némuů zě é rě íéci nahlaš,
néšouhlašíé š prě ílé išě draštickyé m zpuů šobém, jak jšou odštraně ovaé ni odborníéci zé švyé ch míéšt.
Tomaé šě é uzě dlouho nikdo népochvaé lil, takzě é pošlouchal vélmi pozornéě obtlouštléé ho
muzě é, a byl prě ékvapén, jak jé prě éšnéě a do podrobnoštíé informovaé n o jého odbornyé ch
ué špéě šěíéch. Jak jé cě lovéě k bézbrannyé proti lichocéníé! Tomaé šě šé némohl ubraé nit, aby bral vaé zě néě ,
co cě lovéě k z miništérštva rě íékaé .
Alé nébylo to jén z jéšě itnošti. Bylo to jéšě téě víéc z nézkušě énošti. Sédíété-li tvaé rě íé v tvaé rě
néě komu, kdo jé milyé, uctivyé, zdvorě ilyé, jé vélmi téě zěko ši néuštaé lé uvéě domovat, zě é nic z toho, co
rě íékaé , néníé pravda, zě é nic néníé myšě léno uprě íémnéě . Névéě rěit (uštavicě néě a šyštématicky, béz
chvíélé zavaé haé níé) ši vyzě adujé obrovškéé ho ué šilíé a takéé tréé ninku, to jéšt cě aštyé ch policéjníéch
vyé šléchuů . Ténto tréé nink Tomaé šě ovi chybéě l.
Muzě z miništérštva pokracě oval: “My víémé, pané doktoré, zě é jšté méě l v Curychu vyé bornéé
poštavéníé. A my vélmi océně ujémé, zě é jšté šé vraé til. To od vaé š bylo kraé šnéé . Véě déě l jšté, zě é vašě é
míéšto jé tady.” A pak dodal, jako by néě co Tomaé šě ovi vycě íétal: “Alé vašě é míéšto jé u opéracě níého
štolu!”
“Jaé š vaé mi šouhlašíém,” rě ékl Tomaé šě .
Byla kraé tkaé pauza a muzě z miništérštva pak rě ékl zarmoucényé m hlašém: “Alé rě éknéě té mi,
pané doktoré, vy ši škutécě néě myšlíété, zě é by šé méě ly komuništuů m vypíéchat ocě i?
Nézdaé šé vaé m divnéé , zě é to rě íékaé té praé véě vy, ktéryé jšté uzě tolika lidém vraé til zdravíé?”
“To jé prě écé ué plnyé néšmyšl,” braé nil šé Tomaé šě . “Prě écě téě té ši prě éšnéě , co jšém napšal.”
“Jaé jšém to cě étl,” rě ékl muzě z miništérštva vnitra hlašém, ktér yé chtéě l byé t vélicé šmutnyé.
“A napšal jšém šnad, zě é šé majíé komuništuů m vypíéchat ocě i?”
 “Všě ichni to tak pochopili,” rě íékal muzě z miništérštva a jého hlaš byl cě íém daé l šmutnéě jšě íé.
“Kdybyšté cě étl tén téxt célyé, jak jšém ho napšal, némohlo by vaé š to napadnout. Vyšě él
trochu zkraé cén.”
“Cozě é?” zbyštrě il šluch muzě z miništérštva. “Oni népublikovali vaé šě téxt tak, jak jšté ho
napšal?”
“Zkraé tili ho.”
“Hodnéě ?”
“Aši o trě étinu.”
Muzě z miništérštva šé zdaé l byé t uprě íémnéě pohoršě én: “To ovšě ém nébyla cě éštnaé hra z jéjich
štrany.”
Tomaé šě pokrcě il ramény.
“Méě l jšté šé ohradit! Méě l jšté okamzě itéě zě aédat opravu!”
“Vzě dyť vzaé péě tíé nato prě išě li Rušovéé . Méě li jšmé všě ichni jinéé štarošti,” rě ékl Tomaé šě .
“Procě ši majíé o vaé š lidéé myšlit, zě é jšté vy, léé karě, chtéě l, aby néě kdo bral lidém zrak?”
“Prošíém vaé š, tén muů j cě laé nék byl otišě téě n néě kdé vzadu mézi dopišy. Nikdo ši ho ani
névšě iml. Praé véě jén ruškaé ambašaé da, ktéréé prě išě él vhod.”
“Nérě íékéjté to, pané doktoré! Saé m jšém mluvil š mnoha lidmi, ktérě íé o vašě ém cě laé nku
mluvili a divili šé, zě é jšté ho mohl napšat. Alé téď jšou mi véě ci mnohém jašnéě jšě í,é kdyzě jšté mi
vyšvéě tlil, zě é cě laé nék névyšě él tak, jak jšté ho napšal. To oni vaé š k néě mu vyzvali?”
“Né,” rě ékl Tomaé šě , “šaé m jšém jim ho pošlal.”
“Vy šé š téě mi lidmi znaé té?”
“S ktéryé mi?”
“Co otiškli vaé šě cě laé nék.”
“Né.”
“Nikdy jšté š nimi némluvil?”
“Jédnou mné pozvali do rédakcé.”
“Procě ?”
“Kvuů li tomu cě laé nku.”
“A š kyé m jšté mluvil?”
“S néě jakyé m rédaktorém.”
“Jak šé jménoval?”
Téď téprvé Tomaé šě pochopil, zě é jé vyšlyé chaé n. Zdaé lo šé mu najédnou, zě é muů zě é kazě dyé m
šlovém uvéé št néě koho do nébézpécě í.é Znal ovšě ém jméé no toho rédaktora, alé zaprě él to:
“Névíém.”
 “Alé pané doktoré,” rě ékl muzě toé ném plnyé m pohoršě éníé nad Tomaé šě ovou néuprě íémnoštíé:
“prě écé šé vaé m prě édštavil!”
Jé to tragikomickéé , jak praé véě našě é dobraé vyé chova šé štala špojéncém policié. Néum íémé
lhaé t. Impérativ “mluv pravdu!”, ktéryé naé m všě téě povala maminka a tatíénék, ué cě inkujé tak
automaticky, zě é šé štydíémé za švou lézě i prě éd policajtém, ktéryé naé š vyšlyé chaé . Jé pro naé š
jédnodušě šěíé haé dat šé š níém, uraé zě ét ho (cozě némaé vuů béc zě aédnyé
šmyšl) nézě mu lhaé t do ocě íé (cozě jé to jédinéé , co maé mé déě lat). Kdyzě mu muzě z miništérštva
vytkl néuprě íémnošt, Tomaé šě ši prě ipadal maé lém vinén; mušil prě ékonaé vat jakouši zaé branu, aby
trval daé lé na švéé lzě i: “Aši šé mi prě édštavil,” rě ékl, “alé protozě é mi jého jméé no nic nérě íékalo,
hnéd jšém ho zapomnéě l.”
“Jak vypadal?”
Rédaktor, š níémzě téhdy jédnal, byl malyé a méě l kraé tcé na jézě ka oštrě íéhanéé švéě tléé
vlašy. Tomaé šě šé šnazě il volit ué dajé praé véě opacě néé : “Byl vyšokyé. Méě l dlouhéé cě érnéé
vlašy.”
“Aha,” rě ékl muzě z miništérštva, “a vélkou bradu!”
“Ano,” rě ékl Tomaé šě .
“Trochu šchyé lényé.”
“Ano,” šouhlašil jéšě téě jédnou Tomaé šě a uvéě domil ši, zě é praé véě téď muzě z miništérštva uzě
idéntifikoval, o koho jdé. Tomaé šě néjénom zě é udal néě jakéé ho ubohéé ho rédaktora, alé jého
udaé níé jé jéšě téě ké všě ému faléšě néé .
“Alé procě vaé š pozval? O cě ém jšté mluvili?”
“SČ lo jim o néě jakou zméě nu vé šlovošlédu.”
Znéě lo to jako šméě šěnaé vytaé cě ka. Muzě z miništérštva šé znovu pohoršě énéě divil, zě é mu
Tomaé šě néchcé rě íékat pravdu: “Alé pané doktoré! Prě éd chvíélíé jšté tvrdil, zě é vaé m vaé šě téxt o
trě étinu zkraé tili a téď rě íékaé té, zě é š vaé mi diškutovali o zméě néě
šlovošlédu! To prě écé néníé logickéé !”
Tomaé šě ovi šé hnéd odpovíédalo léé pé, protozě é to, co rě íékal, byla naproštaé pravda:
“Néníé to logickéé , alé jé to tak,” šmaé l šé: “Pozě aédali mné, abych jim dovolil Zméě nit v jédnéé
véě téě šlovošléd a pak trě étinu vynéchali.” Muzě z miništérštva znovu vrtéě l hlavou, jako by
némohl pochopit takovéé némoraé lníé
jédnaé níé a rě ékl: “To nébylo koréktníé jédnaé níé od téě ch lidíé vuů cě i vaé m.” Dopil šklénku víéna a
uzavrě él: “Pané doktoré, štal jšté šé obéě tíé manipulacé. Bylo by šě koda, abyšté na to doplatil vy
i vašě i paciénti. My jšmé ši, pané doktoré, vélmi dobrě é véě domi vašě ich kvalit. Podíévaé mé šé, co
by šé š tíém dalo déě lat.” Podal Tomaé šě ovi ruku a šrdécě néě mu š níé trě aéšl. Pak odéšě li z hošpody
kazě dyé do švéé ho auta.
-6. Tomaé šě upadl po tom šétkaé níé do štrašě néé naé lady. Vycě íétal ši, zě é prě ištoupil na zě oviaé lníé toé n
rozhovoru. Kdyzě uzě néodmíétl š policištou mluvit (nébyl na takovou šituaci prě ipravén,
névéě déě l, co mu zaé kon dovolujé a co né), méě l ašponě odmíétnout píét š níém v hošpodéě víéno jako
š prě íétélém! Co kdyby ho vidéě l néě kdo, kdo toho cě lovéě ka znaé ? Mušil by ušoudit, zě é Tomaé šě jé vé
šluzě baé ch policié! A procě mu vuů béc rě íékal, zě é jého cě laé nék byl zkraé cén? Procě mu daé val naprošto
zbytécě néě tuhlé informaci? Byl šé šébou škrz naškrz néšpokojén.
O cě trnaé ct dnuů pozdéě ji muzě z miništérštva prě išě él opéě t. Chtéě l jíét jako pošlédnéě ho hošpody
naproti, alé Tomaé šě ho prošil, aby zuů štali v ordinaci.
“Jaé vaé m rozumíém, pané doktoré,” ušmaé l šé.
Tato véě ta Tomaé šě é upoutala. Muzě z miništérštva promluvil jak šě achišta, ktéryé
potvrzujé šoupérě i, zě é v prě édchozíém tahu udéě lal chybu.
Sédéě li naproti šobéě na zě idlíéch a byl mézi nimi Tomaé šě uův pšacíé štuů l. Aši po déšéti
minutaé ch, béě hém nichzě mluvili o épidémii chrě ipky, ktéraé praé véě rě aédila, muzě rě ékl:
“Prě émyé šěléli jšmé o vašě ém prě íépadu, pané doktoré. Kdyby šě lo jénom o vaé š, véě ci by byly
jédnoduchéé . Alé mušíémé braé t ohléd na vérě éjnéé míénéě níé. Ať uzě jšté chtéě l nébo néchtéě l, prě išpéě l
jšté švyé m cě laé nkém k antikomuništickéé hyštérii. Nézapíéraé m vaé m, zě é jšmé doštali dokoncé
naé vrh, abyšté byl pro švuů j cě laé nék pohnaé n prě éd šoud. Jé na to paragraf. Vérě éjnéé podnéě covaé níé
k naé šilíé.”
Muzě z miništérštva šé odmlcě él a díéval šé Tomaé šě ovi do ocě íé. Tomaé šě pokrcě il ramény. Muzě
našadil opéě t chlaé cholivyé toé n: “My jšmé tén naé vrh odmíétli. Ať jé vašě é odpovéě dnošt jakaé koli, jé
v zaé jmu špolécě nošti, abyšté pracoval tam, kdé šé vašě é šchopnošti néjléé pé uplatníé. Vaé šě
primaé rě ši vaé š vélicé vaé zě íé. A maé mé zpraé vy i od vašě ich paciéntuů . Vy jšté vélkyé špéciališta, pané
doktoré! Nikdo némuů zě é zě aédat po léé karě i, aby šé vyznal v politicé. Néchal jšté šé napaé lit. Méě lo
by šé to daé t do porě aédku. Proto jšmé vaé m chtéě li navrhnout téxt prohlaé šě éníé, ktéryé byšté podlé
našě ého naé zoru méě l daé t k dišpozici novinaé m. My uzě bychom šé poštarali, aby byl uvérě éjnéě n v
pravyé cě aš,” a podaé val Tomaé šě ovi papíér.
Tomaé šě cě étl, co tam bylo napšaé no, a zdéě šil šé. To bylo mnohém horšě íé, nézě co po néě m prě éd
dvéě ma léty zě aédal jého primaé rě. To nébylo jén naproštéé odvolaé níé cě laé nku o Oidipovi. Zdé
byly véě ty o laé šcé k Sovéě tškéé mu švazu, o véě rnošti komuništickéé
štranéě , zdé bylo odšouzéníé intéléktuaé luů , ktérě íé pryé chtéě li zémi prě ivéé št k obcě anškéé vaé lcé,
alé hlavnéě tu byla dénunciacé rédaktoruů z tyé déníéku špišovatéluů i šé jméé ném dlouhéé ho a
šhrbénéé ho rédaktora (Tomaé šě šé š níém nikdy néšétkal, alé znal jého jméé no i fotografii), ktérě íé
véě doméě znéuzě ili jého cě laé nku, aby mu dali jinyé šmyšl a proméě nili v kontrarévolucě níé vyé zvu;
byli pryé prě íélišě zbabéě líé, aby takovyé cě laé nék napšali šami, a chtéě li šé šchovat za naivníého léé karě é.
Muzě z miništérštva vidéě l zdéě šěéníé v Tomaé šě ovyé ch ocě íéch. Shyé bl šé a plaé cl ho pod štolém
prě aétélšky do koléna: “Pané doktoré, to jé jénom naé vrh! Vy ši to rozmyšlíété a kdybyšté chtéě l
néě jakou formulaci zméě nit, šamozrě éjméě šé o tom muů zě émé dohodnout. Jé to konéc koncuů vaé šě
téxt!”
Tomaé šě vracél papíér policištovi, jako by šé ho baé l míét jéšě téě o vtérě inu déé lé vé švyé ch rukou.
Vypadalo to téé méě r,ě jako by ši myšlil, zě é na néě m néě kdo néě kdy budé hlédat otišky jého prštuů .
Míéšto aby ši papíér vzal, muzě z miništérštva rozpazě il v hranéé m ué divu rucé (bylo to štéjnéé
géšto, jíémzě papézě zě éhnaé z balkoé nu davuů m): “Alé pané doktoré, procě mi to vracíété? Jén ši to
néchté. Promyšlété ši to v klidu doma.” Tomaé šě vrtéě l hlavou a drzě él papíér trpéě livéě v natazě énéé
rucé. Muzě z miništérštva prě éštal napodobovat zě éhnajíécíého papézě é a papíér ši mušil nakonéc
vzíét. Tomaé šě mu chtéě l rě íéci vélmi énérgicky, zě é nikdy zě aédnyé téxt nénapíéšěé a népodépíéšěé. V
pošlédníé chvíéli všě ak zméě nil toé n. RČ ékl míérnéě : “Néjšém prě écé négramotnyé. Procě
bych podépišoval néě co, co jšém šaé m nénapšal?”
“Dobrě é, pané doktoré, muů zě émé zvolit opacě nyé poštup. Napíéšěété to néjdrě ívé é vy šaé m a pak
šé téprvé na to podíévaé mé špolu. To, co jšté cě étl, vaé m mohlo šlouzě it aléšponě , jako vzor.”
Procě Tomaé šě hnéd raé znéě néodmíétl policištuů v naé vrh? Proléé tla mu hlavou aši tato ué vaha:
Kroméě toho, zě é podobnaé prohlaé šě éníé majíé démoralizovat célyé naé rod (v tom tkvíé zrě éjméě
généraé lníé ruškaé štratégié), policié šlédujé v jého prě íépadéě
pravdéě podobnéě i néě jakyé konkréé tnéě jšě íé cíél: jé mozě néé , zě é prě ipravujíé procéš š rédaktory
tyé déníéku, do néě hozě Tomaé šě napšal švuů j cě laé nék. Jé-li tomu tak, potrě ébujíé
Tomaé šě ovo prohlaé šě éníé jako duů kaz k prě élíécěéníé i jako šoucě aéšt tiškovéé kampanéě , ktérou
budou proti rédaktoruů m véé št. Kdyzě téď zaé šadnéě a énérgicky odmíétné, vyštavujé šé
nébézpécě íé, zě é policié néchaé uvérě éjnit prě ipravényé téxt i š jého faléšě nyé m podpišém. zě aédnéé
noviny by nikdy néuvérě éjnily jého déménti! Nikdo na céléé m švéě téě by néuvéě rěil, zě é to
nénapšal ani népodépšal! Pochopil uzě , zě é lidéé
jšou prě ílé išě šě ťaštni, kdyzě vidíé druhéé ho v mravníém poníézěéníé, nézě aby ši takovéé
potéě šěéníé néchali kazit jého vyšvéě tlovaé níém.
Tíém, zě é dal policii nadéě ji, zě é šaé m néě jakyé téxt napíéšěé, zíéškal cě aš. Hnéd nazíétrě íé
podal píéšémnou vyé povéě ď z míéšta. Prě édpoklaé dal (špraé vnéě ), zě é vé chvíéli, kdy dobrovolnéě
šéštoupíé na néjnizě šěíé míéšto špolécě énškéé ho zě ébrě íécěku (kam v téé dobéě
šéštoupily oštatnéě tišíécé intéléktuaé luů z jinyé ch oboruů ), policié nad níém ztratíé
moc a prě éštané šé o néě ho zajíémat. Za takovyé ch okolnoštíé uzě nébudou moci zě aédnyé
téxt š jého prohlaé šě éníém otišknout, protozě é by to bylo naprošto névéě rohodnéé . Hanébnaé
vérě éjnaé prohlaé šě éníé jšou totizě vzě dycky špjata š poštupém a nikoli š paé dém podépšanyé ch.
Léé karě i jšou všě ak v CČ échaé ch štaé tníé zaméě štnanci a štaé t jé zé švyé ch šluzě éb muů zě é propuštit a
némušíé. ÚÚ rě édníék, šé ktéryé m Tomaé šě jédnal o švéé vyé povéě di, ho znal podlé jméé na a vaé zě il ši ho.
Prě émlouval ho, aby švéé míéšto néopoušě téě l. Tomaé šě ši naé hlé uvéě domil, zě é vuů béc néníé jištéé , zě é šé
rozhodl špraé vnéě . Alé cíétil šé uzě
vaé zaé n ké švéé mu rozhodnutíé jakyé mši šlibém véě rnošti a štaé l na švéé m. A tak šé štal
umyé vacě ém okén.
-7. Kdyzě odjíézědéě l prě éd léty z Curychu do Prahy, Tomaé šě ši tišě é rě íékal “éš mušš šéin!” a
myšlil prě itom na švou laé šku k Térézé. Alé uzě téé hozě dné v noci zacě al pochybovat, zda to
opravdu mušilo byé t: uvéě domil ši, zě é ho k Térézé dovédl jén rě étéě z šméě šěnyé ch naé hod, ktéréé šé
mu udaé ly prě éd šédmi léty (išchiaš jého šě ééfa byl na jéjich pocě aétku) a zě é jén díéky nim šé nyníé
vracíé do klécé, z níézě nébudé ué niku. Znaménaé to, zě é v jého zě ivotéě zě aédnéé “éš mušš šéin!”, zě aédnaé
vélkaé nutnošt nébyla?
 Myšlíém, zě é prě écé jén byla. Nébyla to laé ška, bylo to povolaé níé. K léé karě štvíé ho néprě ivédla ani
naé hoda, ani rozumovyé kalkul, nyé brzě hlubokaé vnitrě níé touha. Pokud jé vuů béc mozě néé lidi déě lit
do néě jakyé ch katégoriíé, pak tédy podlé téě chto hlubokyé ch tuzě éb, ktéréé jé oriéntujíé k téé cě i onéé
célozě ivotníé cě innošti. Kazě dyé
Francouz jé jinyé. Alé všě ichni hérci na céléé m švéě téě šé šobéě podobajíé, v Parě íézěi, v Prazé, i v
pošlédníém okréšníém divadlé. Héréc jé tén, kdo od déě tštvíé šouhlašíé, aby šé célyé zě ivot
vyštavoval anonymníému publiku. Béz tohoto zaé kladníého šouhlašu, ktéryé némaé nic co déě lat š
taléntém, ktéryé jé néě cěíém hlubšě íém nézě talént, šé némuů zě é štaé t hércém. Podobnéě léé karě jé tén,
kdo šouhlašíé, zě é šé budé célyé zě ivot a do všě éch duů šlédkuů obíérat lidškyé mi téě ly. Ténto zaé kladníé
šouhlaš (a nikoli talént a zrucě nošt) mu umozě něujíé, aby v prvníém rocě níéku vštoupil do
pitévníého šaé lu a o šě éšt lét pozdéě ji byl léé karě ém.
Chirurgié dovaé díé zaé kladníé impérativ léé karě škéé ho povolaé níé azě k éxtréé mníé hranici, kdé šé
lidškéé dotyé kaé bozě škéé ho. Kdyzě uhodíété néě koho obušě kém šilnéě po hlavéě , škaé cíé
šé a prě éštané navzě dycky dyé chat. Jédnou by všě ak štéjnéě prě éštal dyé chat. Takovaé
vrazě da jén o maé lo prě édéjdé, co by Buů h o néě co pozdéě ji zarě íd
é il šaé m. Buů h, daé šé
prě édpoklaé dat, pocě íétal š vrazě dou, alé népocě íétal š chirurgiíé. Nétušě il, zě é šé néě kdo opovaé zě íé
vštrcě it ruku dovnitrě méchanišmu, ktéryé on vymyšlil, zahalil pécě livéě do kuů zě é, zapécě étil a
uzavrě él prě éd ocě ima cě lovéě ka. Kdyzě Tomaé šě poprvéé našadil škalpél na kuů zě i muů zě é špíécíého v
narkoé zé a potom rozhodnyé m géštém tu kuů zě i proťal a rozparoval rovnyé m a prě éšnyé m tahém
(jako by to byl kuš nézě ivéé laé tky, kabaé t, šuknéě , zaé clona), zazě il kraé tkyé alé inténzivníé pocit
švatokraé dézě é. Alé praé véě to ho prě itahovalo! To bylo to “éš mušš šéin!” hlubocé v néě m
zakorě énéě néé , ké ktéréé mu ho nédovédla zě aédnaé naé hoda, zě aédnyé primaé rě uův išchiaš, nic vnéě jšě íého.
Alé jak jé tédy mozě néé , zě é šé néě cěého tak hlubokéé ho zbavil tak rychlé, énérgicky a léhcé?
Odpovéě déě l by naé m, zě é to udéě lal proto, aby ho policié néznéuzě ila. Alé uprě íémnéě
rě écě éno, i kdyzě by to bylo téoréticky mozě néé (a i kdyzě šé takovéé prě íépady štaly), nébylo
prě íélišě pravdéě podobnéé , zě é by policié dala uvérě éjnit faléšě néé prohlaé šě éníé š jého podpišém.
CČ lovéě k maé ovšě ém praé vo obaé vat šé i nébézpécě íé, jézě jšou maé lo pravdéě podobnaé . Prě ipušťmé
to. Prě ipušťmé i to, zě é šé hnéě val šaé m na šébé, na švou néobratnošt a zě é šé chtéě l vyhnout
dalšě íém štykuů m š policiíé, ktéréé by v néě m zvyšě ovaly jého pocit bézmoci. A prě ipušťmé i to, zě é uzě
švéé ho povolaé níé štéjnéě pozbyl, protozě é méchanickaé praé cé na štrě édišku, kdé prě édpišoval
ašpiriny, néméě la š jého prě édštavou léé karě štvíé nic špolécě néé ho. Prě éšto všě échno mi prudkošt
jého rozhodnutíé
prě ipadaé zvlaé šě tníé. Néškryé vaé šé za níé jéšě téě néě co jinéé ho, hlubšě íého, co unikalo jého rozumovéé
ué vazé?
-8. I kdyzě ši kvuů li Térézé zamiloval Bééthovéna, Tomaé šě šé v hudbéě moc névyznal a
pochybuji, zě é znal škutécě nou hištorii šlavnéé ho Bééthovénova motivu “mušš éš šéin? éš mušš
šéin!”.
Bylo to tak: néě jakyé pan Démbšchér dluzě il Bééthovénovi padéšaé t forintuů a škladatél,
ktéryé byl véě cěnéě béz pénéě z, ho o néě upoménul. “Mušš éš šéin?” vzdychl néšě ťaštnéě pan
Démbšchér a Bééthovén šé bujarě é zašmaé l: “Eš mušš šéin!” a hnéd ta šlova a jéjich mélodii
zapšal do not a šlozě il na tén réalištickyé motiv malou škladbicě ku pro cě tyrě i hlašy: trě i hlašy
zpíévajíé “éš mušš šéin, éš mušš šéin, ja, ja, ja,” mušíé to byé t, mušíé to byé t, ano, ano, ano a trě étíé
hlaš dodaé vaé : “hérauš mit dém Béutél!” vytaé hni péě knéě portmonku!
Stéjnyé motiv šé štal o rok pozdéě ji zaé kladém cě tvrtéé véě ty jého pošlédníého kvartéta opuš
135.
Téhdy uzě Bééthovén némyšlil na Démbšchérovu portmonku. Slova “éš mušš šéin!” mu
znéě la cě íém daé l šlavnoštnéě ji, jako by jé pronaé šě él šaé m Ošud. V jazyku Kantovéě i “dobryé dén!”,
patrě icě néě vyšlovéno, muů zě é nabyé t podoby métafyzickéé tézé. Néě mcě ina jé jazyk téě zěkyé ch šlov. “Eš
mušš šéin!” nébyla uzě zě aédnaé légracé alé “dér šchwér géfaššté Entšchlušš”.
Bééthovén proméě nil tédy zě értovnou inšpiraci v zaé vazě nyé kvartét, vtip v métafyzickou
pravdu. Jé to zajíémavyé prě íébéě h o zméě néě léhkéé ho v téě zěkéé (tédy podlé Parménida: o zméě néě
pozitivníého v négativníé). Kupodivu, takovaé proméě na naé š néprě ékvapujé. Pohoršě ilo by naé š
naopak, kdyby byl Bééthovén proméě nil zaé vazě nošt švéé ho kvartétu v léhkyé vtip cě tyrě hlašéé ho
kaé nonu o Démbšchérovéě portmoncé. Jédnal by prě itom zcéla v duchu Parménidovéě :
proméě nil by téě zěkéé v léhkéé , tédy négativníé v pozitivníé! Na pocě aétku (jako nédokonalaé škica)
by byla vélkaé métafyzickaé pravda a na konci (jako dokonaléé díélo) by byl léhoucě kyé zě ért!
Jénomzě é my uzě néumíémé myšlit jako Parménidéš.
Zdaé šé mi, zě é ono agréšivníé, šlavnoštníé, prě íéšnéé “éš mušš šéin!” uzě daé vno tajnéě
Tomaé šě é draé zě dilo a zě é v néě m éxištovala hlubokaé touha proméě nit v Parménidovéě duchu
téě zěkéé v léhkéé . Vzpoméně mé na to, jak kdyši v jédnéé jédinéé chvíéli šé odmíétl navzě dycky vidéě t šé
švou prvníé zě énou i šé šyném a jak prě ijal š pocitém ué lévy, zě é šé š níém rozéšě li oba rodicě é. Co to
bylo jinéé ho nézě prudkéé a né zcéla rozumovéé
géšto, jíémzě odvrhl to, co šé mu prohlašě ovalo jako téě zěkaé povinnošt, jako “éš mušš šéin!”?
Téhdy to ovšě ém bylo “éš mušš šéin!” vnéě jšě íé, ulozě énéé špolécě énškyé mi konvéncémi, kdézě to
“éš mušš šéin!” jého laé šky k léé karě štvíé bylo vnitrě níé. Tíém huů rě. Vnitrě níé
impérativ jé jéšě téě šilnéě jšě íé a proto jéšě téě víéc volaé po révoltéě . Byé t chirurgém znaménaé
rozrě íéznout povrch véě cíé a podíévat šé, co šé škryé vaé uvnitrě. Snad praé véě tato touha védla Tomaé šě é
k tomu, zě é chtéě l poznat, co jé na druhéé
štranéě za “éš mušš šéin!”; jinak rě écě éno: co zuů štané zé zě ivota, kdyzě šé cě lovéě k zbavíé toho,
co azě došud povazě oval za švéé pošlaé níé.
Kdyzě šé všě ak prě édštavil dobrošrdécě néé rě éditélcé prazě škyé ch podnikuů pro cě išě téě níé
vyé kladníéch škrě íéníé a okén, vidéě l najédnou vyé šlédék švéé ho rozhodnutíé vé všě íé
konkréé tnošti a néodvratnošti a téé méě rě šé polékal. V tomto ué léku prozě il néě kolik prvníéch
dnuů švéé ho novéé ho zaméě štnaé níé. Alé kdyzě prě ékonal (trvalo to aši tyé dén) zaraé zě éjíécíé
néobvyklošt švéé ho novéé ho zě ivota, pochopil naé hlé, zě é šé octl na dlouhyé ch praé zdninaé ch.
Déě lal véě ci, na ktéryé ch mu vuů béc nézaé lézě élo, a bylo to kraé šnéé . Pochopil najédnou šě téě štíé
lidíé (azě došud jé vzě dycky litoval), ktérě íé vykonaé vajíé povolaé níé, ké ktéryé m jé nénutíé zě aédnéé
vnitrě níé “éš mušš šéin!” a na ktéréé mohou zapoménout vé chvíéli, kdy opoušě téě jíé švéé
pracovišě téě . Došud nikdy népoznal tuto blahou lhoštéjnošt. Kdyzě
 šé mu néě kdy néě co na opéracě níém šaé lé népodarě ilo, jak chtéě l, byl zoufalyé a néšpal kvuů li
tomu. Ztraé cél cě ašto i chuť na zě ény. “Eš mušš šéin!” jého povolaé níé bylo jako upíér, ktéryé mu
vyšaé val krév.
Téď chodil po Prazé š tycě íé na umyé vaé níé vyé kladuů a zjišě ťoval š prě ékvapéníém, zě é šé cíétíé o
déšét lét mladšě íé. Prodavacě ky vélkyé ch obchoduů ho ošlovovaly “pané doktoré” (prazě škyé tam-
tam pérféktnéě fungoval) a ptaly šé ho na rady tyé kajíécíé šé jéjich ryé my, bolavyé ch zad a
népravidélnéé ménštruacé. Pozorovaly ho škoro š oštychém, kdyzě polil šklo vodou, našadil
kartaé cě ék na tycě a zacě al umyé vat vyé lohu. Kdyby mohly opuštit zaé kazníéky v obchodéě , jištéě by
mu byly tycě vzaly z rukou a umyé valy škla míéšto néě ho.
Tomaé šě byl objédnaé vaé n prě édévšě íém vélkyé mi obchody, alé podnik ho cě ašto pošíélal i k
šoukromníékuů m. Lidéé téhdy prozě ívé ali mašovéé pronaé šlédovaé níé cě éškyé ch intéléktuaé luů
jéšě téě v jakéé ši éuforii šolidarity. Kdyzě šé jého byé valíé paciénti dovéě déě li, zě é Tomaé šě umyé vaé
okna, volali do jého podniku a objédnaé vali ši ho. Prě ivíétali ho pak š lahvíé šě ampaně škéé ho nébo
šlivovicé, napšali mu do vyé kazu, zě é umyl trě inaé ct okén a dvéě hodiny ši š níém povíédali a
prě iťukaé vali na zdravíé. Tomaé šě odchaé zél do dalšě íého bytu cě i obchodu v baé jécě néé naé ladéě . Rodiny
ruškyé ch duů štojníékuů šé ubytovaé valy v zémi, z raé dia šé ozyé valy vyé hruzě néé projévy ué rě édníékuů
miništérštva vnitra, ktérě íé
nahradili vyhozénéé rédaktory, a on šé potaé cél po Prazé opilyé a zdaé lo šé mu, zě é jdé zé
šlavnošti na šlavnošt. Byly to jého vélkéé praé zdniny. Vracél šé nazpaé ték do dob švéé ho
švobodnéé ho mlaé dénéctvíé. Byl totizě naé hlé béz Térézy. Vidéě l šé š níé jén v noci, kdyzě šé vraé tila z
réštauracé a on šé léhcé probudil z prvníého špaé nku, a potom raé no, kdy zašé ona byla
rozéšpalaé a on uzě
špéě chal do praé cé. Méě l šě éštnaé ct hodin šaé m pro šébé a to byl nécě ékanéě nabytyé
proštor švobody. Proštor švobody pro néě ho znaménal od ranéé ho mlaé díé zě ény.
-9. Kdyzě šé ho néě kdy prě aétéléé ptali, kolik méě l v zě ivotéě zě én, odpovíédal vyhyé bavéě a kdyzě na
tom trvali, rě íékal: “Mohlo jich byé t aši tak ké dvéě ma štuů m.” Néě ktérě íé
zaé vištivci tvrdili, zě é prě éhaé níé. Braé nil šé: “Néníé to tak mnoho. Méé štyky šé zě énami trvajíé aši
péě tadvacét lét. Déě lté ši dvéě štéě péě tadvacéti. Vyjdé vaé m néě jakyé ch ošm novyé ch zě én rocě néě . To
prě écé néníé tak mnoho.” Alé od doby, co zě il š Térézou, naraé zě éla jého érotickaé cě innošt na
organizacě níé
potíézěé; mohl pro ni vyhradit (mézi opéracě níém šaé lém a domovém) jén ué zkyé pruh cě ašu,
ktéryé šicé inténzivnéě vyuzě ívé al (jako zéméě déě léc v horaé ch obdéě laé vaé horlivéě
švéé ué zkéé políécěko), alé ktéryé šé nédal šrovnat š proštorém šě éštnaé cti hodin, ktéréé
doštal naé hlé darém. (RČ íékaé m šě éštnaé cti hodin, protozě é i ošm hodin, kdy umyé val okna, bylo
naplnéě no poznaé vaé níém novyé ch prodavacě ék, ué rě édnic, paníé v domaé cnoštéch, š nimizě ši mohl
šjédnaé vat šchuů zky).
Co na nich hlédal? Co ho k nim taé hlo? Copak milovaé níé néníé nézě véě cěnéé opakovaé níé
téé hozě ?
 Néníé. Vzě dycky zuů štaé vaé maléé procénto néprě édštavitélnéé ho. Kdyzě vidéě l zě énu v šě atéch,
uméě l ši ovšě ém prě iblizě néě prě édštavit, jak budé vypadat nahaé (zdé jého zkušě énošt léé karě é
doplně ovala jéšě téě zkušě énošt miléncé), alé mézi prě iblizě noštíé
prě édštavy a prě éšnoštíé škutécě nošti zuů štaé vala malaé mézéra néprě édštavitélnéé ho a ta ho
nénéchaé vala v klidu. Pronaé šlédovaé níé néprě édštavitélnéé ho všě ak nékoncě íé objévém nahoty, alé
pokracě ujé daé l: jak šé budé chovat, azě ji švléé kné? co budé rě íékat, azě
ji budé milovat? v jakyé ch toé néch budou zníét jéjíé vzdéchy? jakou grimašu budé míét
vépšaé nu v tvaé rě i vé chvíéli rozkošě é?
Jédinécě nošt “jaé ” jé ukryta praé véě v tom; co jé na cě lovéě ku néprě édštavitélnéé . Prě édštavit ši
umíémé jén to, co jé na všě éch lidéch štéjnéé , co jé obécnéé . Individuaé lníé “jaé ” jé to, co šé odlišě ujé
od obécnéé ho, tédy to, co nélzé prě édém odhadnout a vypocě íétat, co jé trě éba na druhéé m téprvé
odhalit, odkryé t, dobyé t. Tomaé šě , ktéryé šé pošlédníéch déšét lét švéé léé karě škéé praxé zabyé val
vyé hradnéě lidškyé m mozkém, víé, zě é nic néníé obtíézěnéě ji uchopitélnéé nézě “jaé ”. Mézi Hitlérém a
Einštéiném, mézi Brézě néě vém a Solzě énicyném jé mnohém víéc podobnošti nézě rozdíéluů . Kdyby
šé to dalo vyjaé drě it cě íéšlém, jé mézi nimi jédna milioé ntina népodobnéé ho a dévéě t šét dévadéšaé t
dévéě t tišíéc dévéě t šét dévadéšaé t dévéě t milioé ntin podobnéé ho. Tomaé šě jé pošédlyé touhou objévit
a zmocnit šé téé jédnéé milioé ntiny a zdaé šé mu, zě é v tom jé šmyšl jého pošédlošti zě énami. Néníé
pošédlyé zě énami, jé pošédlyé tíém, co jé na kazě déé z nich néprě édštavitélnéé , jinyé mi šlovy, jé
pošédlyé tou milioé ntinou népodobnéé ho, ktéraé odlišě ujé zě énu od jinyé ch zě én.
(Snad šé zdé štyé kala jého vaé šě éně chirurga š vaé šě níé déě vkarě é. Népoušě téě l z ruky imaginaé rníé
škalpél, ani kdyzě byl š milénkami. Touzě il šé zmocnit néě cěého, co jé hluboko uvnitrě nich a
kvuů li cě ému jé trě éba rozrě íéznout jéjich povrch.) Muů zě émé šé ovšě ém praé vém ptaé t, procě hlédal tu
milioé ntinu népodobnéé ho praé véě v šéxu. Cozě ji némohl najíét trě éba vé zpuů šobu chuů zé, v
kulinaé rníéch choutkaé ch nébo v uméě léckyé ch zaé libaé ch téé cě i onéé zě ény?
Zajištéé , milioé ntina népodobnéé ho jé prě íétomna vé všě éch oblaštéch lidškéé ho zě ivota,
jénomzě é všě udé tam jé vérě éjnéě odhalénaé , néníé ji trě éba objévovat, néníé k níé trě éba škalpélu.
Jéštli néě jakaé zě éna daé prě édnošt šyé ru prě éd moucě níékém a jinaé néšnaé šě íé
karfiol, jé to šicé znakém jéjíé originality, alé ta originalita naé š hnéd prě éšvéě dcě íé o tom, zě é jé
zcéla bézvyé znamnaé , zbytécě naé a zě é némaé zě aédnyé šmyšl véě novat jíé pozornošt a hlédat v níé
néě jakou hodnotu.
Jédinéě v šéxualitéě šé milioé ntina népodobnéé ho jévíé jako néě co vzaé cnéé ho, protozě é néníé
vérě éjnéě prě íšé tupnaé a jé trě éba ji dobyé vat. Jéšě téě prě éd puů l štolétíém bylo na takovéé dobyé vaé níé
trě éba véě novat mnoho cě ašu (i tyé dny, dokoncé i méě šíécé!), takzě é doba véě novanaé dobyé vaé níé šé
štala míérou hodnoty dobyé vanéé ho. I dnéš, prě éštozě é cě aš dobyé vaé níé šé néšmíérnéě zkraé til,
šéxualita šé štaé lé jéšě téě jévíé jako kovovaé škrě íéněka, v níézě jé ukryto tajémštvíé zě énina jaé .
Byla to tédy nikoli touha po pozě itku (pozě iték prě ichaé zél jako jakaé ši préé mié navíéc), alé
touha zmocnit šé švéě ta (otévrě íét škalpélém lézě íécíé téě lo švéě ta), co ho hnalo za zě énami.
-10. Mézi muzě i zě énoucíémi šé za mnozě štvíém zě én muů zě émé šnadno rozlišě it dvéě katégorié.
Jédni hlédajíé vé všě éch zě énaé ch švuů j vlaštníé šubjéktivníé a štaé lé štéjnyé šén o zě énéě . Druzíé jšou
hnaé ni touhou zmocnit šé nékonécě néé péštrošti objéktivníého zě énškéé ho švéě ta.
 Pošédlošt téě ch prvníéch jé lyrickaé : hlédajíé v zě énaé ch šami šébé, švuů j idéaé l a jšou štaé lé
znovu a znovu zklamaé ni, protozě é idéaé l jé, jak znaé mo, to, co šé najíét nikdy nédaé . Zklamaé níé,
ktéréé jé zě éné od zě ény k zě énéě , daé vaé jéjich néštaé lošti jakouši romantickou omluvu, takzě é
mnohéé šéntiméntaé lníé daé my jšou š to byé t jéjich urputnou polygamnoštíé dojaty.
Ta druhaé pošédlošt jé épickaé a zě ény v níé névidíé nic dojémnéé ho: muzě ši do zě én népromíétaé
zě aédnyé šubjéktivníé idéaé l; všě échno ho proto zajíémaé a nic ho némuů zě é zklamat. A praé véě ta
néšchopnošt byé t zklamaé n maé v šobéě coši pohoršě ujíécíého. Pošédlošt épickéé ho déě vkarě é
prě ipadaé lidém névykoupénaé (névykoupénaé zklamaé níém). Jélikozě lyrickyé déě vkarě pronaé šlédujé
porě aéd štéjnyé typ zě én, nikdo ši ani névšě imné, zě é milénky štrě íédaé ; prě aétéléé mu zpuů šobujíé
uštavicě naé nédorozuméě níé, protozě é néjšou š to rozlišě it jého prě íétélkynéě a nazyé vajíé jé štaé lé
štéjnyé m jméé ném. Epicě tíé déě vkarě i (a praé véě mézi néě patrě íé ovšě ém Tomaé šě ) vzdalujíé šé vé švéé
honbéě za poznaé níém štaé lé víéc a víéc konvéncě níé zě énškéé kraé šé, ktéréé šé rychlé nabazě ili, a škoncě íé
néodvratnéě jako šbéě ratéléé kuriozit. Véě díé to o šobéě , trochu šé za to oštyé chajíé a aby néuvaé déě li
prě aétélé do rozpakuů , néukazujíé šé š milénkami na vérě éjnošti.
Byl uzě škoro dva roky umyé vacě ém okén, kdyzě ši ho objédnala novaé zaé kaznicé. Jéjíé
bizarnošt ho zaujala hnéd, kdyzě ji poprvéé uvidéě l v otévrě ényé ch dvérě íéch bytu. Byla to
bizarnošt diškréé tníé, nénaé padnaé , ktéraé šé udrzě ovala v mézíéch prě íéjémnéé
banaé lnošti (Tomaé šě ova zaé liba v kuriozitaé ch néméě la nic špolécě néé ho š Féliniovškou zaé libou
v monštréch): byla mimorě aédnéě vyšokaé , o néě co vyšě šěíé nézě on, méě la jémnyé a vélicé dlouhyé noš
a jéjíé tvaé rě byla do téé míéry néobvyklaé , zě é nébylo mozě no rě ícé i, zě é jé hézkaé (všě ichni by proti
tomu protéštovali!), i kdyzě (aléšponě podlé Tomaé šě é) nébyla néhézkaé . Byla oblécě éna do kalhot
a bíéléé bluů zy, vypadala jako podivuhodnéé
špojéníé néě zěnéé ho chlapcé, zě irafy a cě aépa.
Díévala šé na néě ho dlouhyé m, pozornyé m a paé travyé m pohlédém, v néě mzě néchybéě l zaé bléšk
intéligéntníé ironié. “Pojďté daé l, pané doktoré,” rě ékla. Pochopil, zě é zě éna víé, kdo jé. Néchtéě l na
to všě ak réagovat a ptal šé: “Kdé bych ši mohl napuštit vodu?” Otév rě éla dvérě é koupélny. Vidéě l
prě éd šébou umyvadlo, vanu, zaé chodovou míéšu; prě éd vanou, prě éd umyvadlém i prě éd míéšou
lézě ély maléé
ruů zě ovéé kobérécě ky.
zě éna podobnaé zě iraféě a cě aépu šé ušmíévala, jéjíé ocě i šé mhourě ily, takzě é všě échno, co rě íékala, šé
zdaé lo byé t plnéé utajénéé ho šmyšlu cě i ironié.
“Koupélna jé vaé m zcéla k dišpozici, pané doktoré,” rě ékla. “Muů zě été ši v níé déě lat co
chcété.”
“Mohu šé tu i vykoupat?” ptal šé Tomaé šě .
“Raé d šé koupété?” zéptala šé.
Napuštil ši kyé bl téplou vodou a vraé til šé do šaloé nu. “Kdé ši prě éjété, abych zacě al?”
“To zaé lézě íé jén na vaé š,” pokrcě ila ramény.
“Mohu vidéě t okna v oštatníéch pokojíéch?”
 “Chcété poznat muů j byt?” ušmíévala šé, jako by umyé vaé níé okén bylo jakyé mši jého
vrtochém, ktéryé ji nézajíémal.
Véšě él do védléjšě íého pokojé. Byla to lozě nicé š jédníém vélikyé m okném, dvéě ma poštélémi
prě itišknutyé mi k šobéě a obrazém podzimníé krajiny š brě íézami a zapadajíécíém šluncém.
Kdyzě šé vraé til, na štolé štaé la otévrě énaé laé hév víéna a dvéě šklénicě ky. “Népošilníété šé néjdrě ívé
prě éd tou vélkou pracíé?” zéptala šé.
“Vélicé raé d,” rě ékl Tomaé šě a pošadil šé.
“Mušíé to byé t pro vaé š zajíémavaé zkušě énošt, poznat mnoho domaé cnoštíé,” rě ékla.
“Néníé to šě patnéé ,” rě ékl Tomaé šě .
“Všě udé vaé š cě ékajíé zě ény, jéjichzě manzě éléé jšou v zaméě štnaé níé.”
“Mnohém cě aštéě ji babicě ky a tchynéě ,” rě ékl Tomaé šě .
“A vašě é puů vodníé zaméě štnaé níé vaé m néchybíé?”
“RČ éknéě té mi špíéšě, jak víété o méé m zaméě štnaé níé.”
“Vaé šě podnik šé š vaé mi chlubíé,” rě ékla zě éna podobnaé cě aépu.
“Jéšě téě porě aéd?” divil šé Tomaé šě .
“Kdyzě jšém tam téléfonovala, aby mi néě kdo prě išě él umyé t okna, ptali šé mné, zda néchci
vaé š. RČ ékli mi, zě é jšté vélkyé chirurg, ktéréé ho vyhodili z némocnicé. To mné ovšě ém zajíémalo.”
“Jšté naé dhérnéě zvéě davaé ,” rě ékl.
“Jé to na mnéě vidéě t?”
“Ano, na vašě ém pohlédu.”
“A jak šé díévaé m?”
“Mhourě íété ocě i. A porě aéd kladété otaé zky.”
“Vy nérad odpovíédaé té?”
Jéjíé zaé šluhou méě la konvérzacé od šaméé ho pocě aétku kokétníé puů vab. Nic z toho, co rě íékala,
šé nétyé kalo okolníého švéě ta, všě échna šlova šé obracéla prě íémo k nim šamyé m. A protozě é
rozhovor naštolil hnéd od pocě aétku jako hlavníé téé ma jého a ji, nébylo nic šnazšě íého, nézě
doplnit šlova dotéky a Tomaé šě , kdyzě mluvil o jéjíéch mhourě íécíéch šé ocě íéch, jé zaé rovéně pohladil. I
ona opéě tovala kazě dyé jého doték švyé m dotékém. Nédéě lala to špontaé nnéě , špíéšě š jakouši
chtéě nou duů šlédnoštíé, jako by hraé la hru “co udéě laé té vy mnéě , udéě laé m takéé jaé vaé m.” Tak šédéě li
proti šobéě a jéjich rucé byly na téě lé toho druhéé ho.
Téprvé kdyzě šé Tomaé šě pokoušě él dotknout jéjíého klíénu, zacě ala šé braé nit. Néuméě l
odhadnout, nakolik jé obrana myšě léna vaé zě néě , alé v kazě déé m prě íépadéě uplynulo jizě
mnoho cě ašu a on mušil byé t za déšét minut u dalšě íého kliénta. Vštal a vyšvéě tlil jíé, zě é mušíé
odéjíét. Byla rudaé vé tvaé rě i.
“Mušíém vaé m podépšat vyé kaz,” rě ékla.
 “Vzě dyť jšém nic néudéě lal,” braé nil šé.
“To bylo mou vinou,” rě ékla a pak dodala tichyé m, pomalyé m, névinnyé m hlašém: “Budu vaé š
mušit znovu objédnat, abyšté dokoncě il, co jšté kvuů li mnéě némohl ani zacě íét.” Kdyzě jíé Tomaé šě
odmíétl daé t k podpišu vyé kaz, rě ékla néě zěnéě , jako by ho prošila o néě jakou šluzě bu: “Prošíém vaé š,
déjté mi to.” A pak jéšě téě rě ékla mhourě íéc ocě i:
“Néplatíém to prě écé jaé , alé muů j manzě él. A placén néjšté vy, alé štaé tníé podnik. Tahlé
tranšakcé šé naé š dvou vuů béc nétyé kaé .”
-11. Zvlaé šě tníé néšouméě rnošt zě ény podobnéé zě iraféě a cě aépu ho vzrušě ovala i vé vzpomíéncé:
kokétnošt špojénaé š néšě ikovnoštíé; uprě íémnaé šéxuaé lníé touha doplnéě naé ironickyé m ué šméě vém;
vulgaé rníé konvéncě nošt bytu a nékonvéncě nošt jého majitélky. Jakaé budé, azě
šé budou milovat? Snazě il ši to prě édštavit, alé nébylo to šnadnéé . Némyšlil néě kolik dnuů nézě
na to.
Kdyzě ho pozvala podruhéé , víéno uzě cě ékalo na štolé i š dvéě ma šklénkami. Jénomzě é
téntokraé t šě lo všě échno vélicé rychlé. Brzy štaé li proti šobéě v lozě nici (šluncé zapadalo na
obrazé š brě íézami) a líébali šé. RČ ékl jíé švéé obvykléé “švléé knéě té šé!”, alé ona, míéšto aby pošléchla,
ho pozě aédala: “Né, néjdrě ívé vy!” Na to nébyl zvyklyé a uvédlo ho to trochu do rozpakuů . Zacě ala
mu rozépíénat kalhoty. Porucě il jíé jéšě téě néě kolikraé t (š komickyé m néué špéě chém) “švléé knéě té šé!”,
alé nézbylo mu, nézě prě ištoupit na kompromiš; podlé pravidél hry, ktéréé mu uzě
pošlédnéě vnutila (“co udéě laé té vy mnéě , jaé udéě laé m vaé m”), švléé kla mu kalhoty a on jíé šukni,
potom mu švléé kla košě ili a on jíé halénku, azě konécě néě štaé li proti šobéě
nazíé. Méě l ruku na jéjíém vlhkéé m klíénéě a pošunul pak pršty daé l k rě itníému otvoru, ktéryé na
všě éch zě énaé ch miloval néjvíéc z céléé ho jéjich téě la. Jéjíé byl nézvyklé vyštouplyé, takzě é vyvolaé val
šugéštivnéě prě édštavu dlouhéé zazě ívé acíé roury, ktéraé tu koncě íé a míérnéě vycě níévaé . Ohmatal tén
pévnyé, zdravyé krouzě ék, tén néjkraé šnéě jšě íé zé všě éch pršténuů nazyé vanyé v léé karě škéé rě écě i švéě racě , a
najédnou ucíétil jéjíé pršty na švéé vlaštníé zadnici na štéjnéé m míéštéě . Opakovala všě échna jého
géšta š prě éšnoštíé
 zrcadla.
Prě éštozě é, jak jšém rě ékl, poznal aši dvéě štéě zě én (a za tu dobu, co umyé val okna, jich jéšě téě
hodnéě prě ibylo), néštalo šé mu, zě é by zě éna, vyšě šěíé nézě on, štaé la prě éd níém, mhourě ila ocě i a
ohmataé vala mu rě itníé otvor. Aby prě émohl rozpaky, rychlé ji vtlacě il na poštél.
Jého pohyb byl tak prudkyé, zě é ji prě ékvapil. Jéjíé vyšokaé poštava padala na zaé da š tvaé rě íé
pokrytou rudyé mi škvrnami a polékanyé m vyé razém cě lovéě ka, ktéryé ztratil rovnovaé hu. Jak štaé l
prě éd níé, chytil ji pod kolény a zvédl do vyé šěé jéjíé míérnéě
roztazě énéé nohy, takzě é najédnou vypadaly jako zvédnutéé rucé vojaé ka, ktéryé šé vé štrachu
vzdaé vaé prě éd naprě azě énou zbraníé.
Néobratnošt špojénaé š horlivoštíé, horlivošt špojénaé š néobratnoštíé Tomaé šě é naé dhérnéě
vzrušě ily. Milovali šé vélmi dlouho. Prohlíézěél ši prě itom jéjíé tvaé rě
pokrytou rudyé mi škvrnami a hlédal v níé tén polékanyé vyé raz zě ény, ktéréé néě kdo naštavil
nohu a ktéraé padaé , nénapodobitélnyé vyé raz, ktéryé mu prě éd chvíélíé véhnal do hlavy krév
vzrušě éníé.
Pak šé šě él umyé t do koupélny. Doprovaé zéla ho tam a zdlouhavéě mu vyšvéě tlovala, kdé jé
myé dlo, kdé jé zě íénka a jak šé poušě tíé téplaé voda. Bylo mu divnéé , procě mu ty jédnoduchéé véě ci
vyklaé daé tak podrobnéě . RČ ékl jíé nakonéc, zě é všě ému rozumíé a naznacě il jíé, zě é by chtéě l v koupélnéě
zuů štat šaé m.
RČ ékla prošébnéě : “Nénéchaé té mné ašištovat u vašě íé toaléty?” Konécě néě šé mu podarě ilo
doštat ji vén. Úmyé val šé, poušě téě l mocě do umyé vadla (obécnyé
zvyk cě éškyé ch léé karě uů) a zdaé lo šé mu, zě é ona mézitíém nétrpéě livéě pobíéhaé prě éd koupélnou a
prě émyé šělíé, jak proniknout dovnitrě. Kdyzě zavrě él vodu a v bytéě bylo ué plnéé ticho, méě l pocit, zě é šé
na néě ho odnéě kud díévaé . Byl ši škoro jišt, zě é vé dvérě íéch koupélny jé navrtanaé díérka a ona k níé
tiškné švéé kraé šnéé prě imhourě énéé oko. Odchaé zél od níé vé vynikajíécíé naé ladéě . Snazě il šé
upamatovat šé na to podštatnéé , abštrahovat vzpomíénku do jakéé hoši chémickéé ho vzorcé,
jíémzě by bylo mozě no définovat jéjíé jédinécě nošt (milioé ntinu népodobnéé ho). Došě él nakonéc k
vzorci, ktéryé šé šklaé dal zé trě íé ué dajuů :
1) néobratnošt špojénaé š horlivoštíé;
2) polékanaé tvaé rě néě koho, kdo ztratil rovnovaé hu a padaé ;
3) nohy zvédnutéé do vyé šěé jako rucé vojaé ka, ktéryé šé vzdaé vaé prě éd naprě azě énou zbraníé.
Kdyzě ši to opakoval, méě l v šobéě šě ťaštnyé pocit, zě é šé zašé zmocnil kušu švéě ta; zě é vyrě íézl
švyé m imaginaé rníém škalpélém prouzě ék laé tky z nékonécě néé ho plaé tna véšmíéru.
-12. V prě iblizě néě štéjnéé dobéě šé mu štal takovyé prě íébéě h: šéšě él šé néě kolikraé t š mladou
díévkou v bytéě , ktéryé mu dénnéě azě do puů lnoci prě énéchaé val jédén štaryé prě íétél. Po jédnom nébo
dvou méě šíécíéch mu prě ipomnéě la jédno jéjich šétkaé níé: milovali šé pryé na kobérci pod okném,
zatíémco vénku šé rozšvéě covaly bléšky a hrě méě ly hromy. Milovali šé béě hém céléé bourě ky a bylo
to pryé nézapoménutélnéě kraé šnéé !
 Téhdy šé Tomaé šě škoro ulékl: ano, pamatoval ši, zě é ji miloval na kobérci (prě íétél méě l v bytéě
jén ué zkyé gaucě , na ktéréé m šé nécíétil dobrě é), alé na bourě ku naprošto zapomnéě l! Bylo to
zvlaé šě tníé: dovédl ši vzpoménout na téě ch néě kolik šchuů zék, ktéréé
š níé méě l, zaznaménal dokoncé prě éšnéě zpuů šob, jak šé špolu milovali (odmíétla šé milovat
zézadu), pamatoval ši na néě kolik vyé rokuů , ktéréé pronéšla béě hém milovaé níé
(štaé lé ho zě aédala, aby ji pévnéě tiškl za boky a protéštovala, zě é šé na ni díévaé ), pamatoval ši
dokoncé štrě ih jéjíého praé dla alé o bourě cé vuů béc nic névéě déě l. Jého paméě ť zaznaménaé vala z
jého miloštnyé ch prě íébéě huů jén štrmou a ué zkou trašu šéxuaé lníého dobyé vaé níé: prvníé šlovníé agréši,
prvníé doték, prvníé obšcénitu, ktérou rě ékl on jíé a ona jému, všě échny drobnéé pérvérzé, ké
ktéryé m ji poštupnéě prě imnéě l, i ty, ktéréé odmíétla. Všě échno oštatníé bylo z paméě ťi (téé méě rě š
jakouši pédantériíé) vyloucě éno. Zapomíénal dokoncé i míéšto, kdé tu ktérou zě énu poprvéé
uvidéě l, protozě é tén okamzě ik šé udaé l jéšě téě prě éd vlaštníém šéxuaé lníém ué tokém. Díévka mluvila o
bourě cé, ušmíévala šé zašnéě néě a on šé na ni díéval v ué divu a škoro šé štydéě l: prozě ívé ala néě co
kraé šnéé ho a on to néprozě ívé al š níé. V dvojíém zpuů šobu, jak jéjich paméě ť réagovala na vécě érníé
bourě ku, byl obšazě én célyé rozdíél mézi laé škou a né-laé škou.
Slovém né-laé ška néchci rě íéci, zě é by méě l k téé díévcé cynickyé vztah, zě é by v níé, jak šé rě íékaé ,
néuznaé val nézě šéxuaé lníé objékt: naopak, méě l ji raé d jako prě íétélkyni, vaé zě il ši jéjíé povahy a
intéligéncé, byl ochotén jíé pomoci kdykoli by to potrě ébovala. To nébyl on, kdo šé k níé choval
šě patnéě , šě patnéě šé k níé chovala jého paméě ť, ktéraé ji šama béz jého prě icě inéě níé vyloucě ila zé šféé ry
laé šky. Zdaé šé, jako by éxištovala v mozku zcéla zvlaé šě tníé oblašt, ktérou by bylo mozě no nazvat
poétickou paméě tíé a ktéraé zaznaménaé vaé to, co naé š okouzlilo, dojalo, co ucě inilo naé šě zě ivot
kraé šnyé m. Od téé doby, co šé poznal š Térézou, zě aédnaé zě éna néméě la praé vo otišknout šé v téé to
cě aéšti mozku ani néjprchavéě jšě íé štopou. Téréza okupovala déšpoticky jého poétickou paméě ť a
zamétla v níé štopy jinyé ch zě én. Nébylo to špravédlivéé , protozě é naprě íéklad díévka, š ktérou šé
miloval na kobérci za bourě ky, nébyla o nic méé néě hodna poézié nézě Téréza. Krě icě éla na néě ho:
“Zavrě i ocě i, tiškni mi boky, drzě méě pévnéě !”; néšnaé šě éla, zě é maé Tomaé šě prě i milovaé níé
otévrě énéé ocě i, šouštrě édéě néé a pozorujíécíé, a zě é jého téě lo, míérnéě nad níé
nadzvédnutéé , šé nétiškné k jéjíé kuů zě i. Néchtéě la, aby ji študoval. Chtéě la ho štrhnout do
proudu okouzléníé, do néě hozě šé nédaé vštoupit nézě šé zavrě ényé ma ocě ima. Proto ši odmíétla
štoupnout na cě tyrě i, protozě é v takovéé pozici šé jéjich téě la vuů béc nédotyé kala a on ji mohl vidéě t
takrě ka z puů lmétrovéé ho odštupu. Nénaé vidéě la tén odštup, chtéě la š níém šplynout. Proto mu
tvrdila umíénéě néě do ocě íé, zě é néméě la rozkošě , i kdyzě célyé kobéréc byl mokryé od jéjíého orgašmu:
“néhlédaé m rozkošě ,” rě íékala, ” hlédaé m šě téě štíé a rozkošě béz šě téě štíé néníé rozkošě .” Jinyé mi šlovy,
bušě ila na braé nu jého poétickéé paméě ti. Alé braé na byla zavrě éna. V poétickéé paméě ti nébylo pro
ni míéšta. Bylo pro ni míéšto jén na kobérci.
Jého dobrodruzě štvíé š Térézou zacě alo prě éšnéě tam, kdé dobrodruzě štvíé š jinyé mi zě énami
koncě ilo. Odéhraé valo šé na druhéé štranéě impérativu, ktéryé ho hnal za dobyé vaé níém zě én.
Néchtéě l na Térézé nic odhalovat. Doštal ji odhalénu. Miloval šé š níé drě ívé é, nézě štacě il vzíét do
ruky švuů j imaginaé rníé škalpél, jíémzě otvíéral lézě íécíé
téě lo švéě ta. Jéšě téě drě ívé é, nézě šé štacě il ptaé t, jakaé budé, azě šé budou milovat, uzě
ji miloval.
 Prě íébéě h laé šky zacě al azě potom: doštala horécě ku a on ji némohl pošlat domuů jako jinéé zě ény.
Klécě él u jéjíého luů zě ka a napadlo ho, zě é mu ji néě kdo pošlal po vodéě v ošě atcé. RČ ékl jšém jizě , zě é
métafory jšou nébézpécě néé . Laé ška zacě íénaé métaforou. Jinak rě écě éno: laé ška zacě íénaé vé chvíéli, kdy
šé zě éna vépíéšěé švyé m prvníém šlovém do našě íé poétickéé paméě ti.
-13. Prě éd néě kolika léty šé mu znovu zapšala do myšli: vracéla šé raé no jako vzě dycky
domuů š mléé kém a kdyzě jíé otévrě él, tiškla k pršoum vraé nu zahalénou do rudéé šě aély. Cikaé nky
takhlé drzě íé v naé rucě íé švéé déě ti. Nikdy to nézapoméné: obrovškyé zě alujíécíé
zobaé k vraé ny védlé jéjíé tvaé rě é.
Našě la ji zakopanou do zéméě . Tak to kdyši déě lali kozaé ci šé zajatyé mi néprě aétéli.
“To udéě laly déě ti,” rě ékla a bylo v téé véě téě néjénom pouhéé konštatovaé níé, alé i nénadaé laé
šě tíétivošt vuů cě i lidém. Vzpomnéě l ši, jak mu nédaé vno rě ékla: “Zacě íénaé m ti byé t vdéě cěna, zě é jši nikdy
néchtéě l míét déě ti.”
Vcě éra ši mu štéě zěovala, zě é ji v podniku obtéě zěoval néě jakyé chlap. Sahal jíé rukou po lacinéé m
naé hrdélníéku a tvrdil, zě é ši ho mušéla vyšlouzě it proštitucíé. Byla z toho vélicé rozrušě éna. Víéc
nézě bylo zapotrě ébíé, myšlil ši Tomaé šě . Déě šilo ho najédnou, zě é šé š níé v pošlédníéch dvou létéch
tak maé lo vidéě l a méě l tak maé lo prě íélézě itoštíé
tišknout dlouzé vé švyé ch dlaníéch jéjíé rucé, aby šé jíé prě éštaly trě aéšt. S téě mito myšě lénkami
šě él raé no do kancélaé rě é, kdé ué rě édnicé rozdéě lovala umyé vacě uům praé ci na célyé dén. Néě jakyé
šoukromníék trval na tom, aby mu umyl okna praé véě Tomaé šě . SČ él na tu adréšu nérad, obaé val šé,
zě é ho k šobéě volaé zašé néě jakaé zě éna. Byl pln myšě lénék na Térézu a néméě l chuť na zě aédnéé
dobrodruzě štvíé.
Kdyzě šé otévrě ély dvérě é, oddéchl ši. Úvidéě l prě éd šébou muzě é š vyšokou, míérnéě
šéhnutou poštavou. Tén muzě méě l vélkou bradu a néě koho mu prě ipomíénal. Úšmíéval šé:
“Pojďté daé l, pané doktoré,” a védl ho do pokojé. Tam štaé l mladíék. Byl rudyé vé tvaé rě i. Díéval šé
na Tomaé šě é a šnazě il šé ušmíévat.
“Vaé š dva, myšlíém, némušíém prě édštavovat,” rě ékl muzě .
“Né,” rě ékl Tomaé šě a béz ué šméě vu podal mladíékovi ruku. Byl to jého šyn. Pak šé mu téprvé
prě édštavil muzě š vélikou bradou.
“Vzě dyť jaé véě déě l, zě é mi kohoši prě ipomíénaé té!” rě ékl Tomaé šě . “Jak by né! To šé víé, zě é vaé š znaé m:
Podlé jméé na.”
Úšédli do krě éšél, mézi nimizě byl níézkyé konféréncě níé štolék. Tomaé šě ši uvéě domil, zě é oba
muzě i, ktérě íé tu proti néě mu šédíé, jšou jého nédobrovolnyé mi vyé tvory. Syna ho donutila vyrobit
jého prvníé zě éna a ryšy toho vyšokéé ho muzě é vykréšlil z donucéníé
policištovi, ktéryé ho vyšě étrě oval.
Aby zahnal ty myšě lénky, rě ékl: “Tak ktéryé m okném maé m zacě íét?” Oba muzě i proti néě mu šé
zacě ali šrdécě néě šmaé t.
 Ano, bylo jašnéé , zě é o zě aédnéé umyé vaé níé okén néjdé. Nébyl pozvaé n umyé vat okna, byl pozvaé n
do pašti. Nikdy šé švyé m šyném némluvil. To bylo dnéš poprvéé , co mu štiškl ruku. Znal ho jén
od vidéě níé a néchtéě l ho znaé t jinak. Prě aél ši o néě m névéě déě t a chtéě l, aby ši jého šyn prě aél totéé zě.
“Kraé šnyé plakaé t, né?” ukaé zal rédaktor na vélikou zaraé movanou kréšbu, ktéraé byla na zdi
proti Tomaé šě ovi.
Téprvé téď šé Tomaé šě rozhléé dl po bytéě . Na zdéch byly zajíémavéé obrazy, mnoho fotografiíé
a plakaé tuů . Kréšba, na ktérou rédaktor ukaé zal, byla uvérě éjnéě na v rocé 1969 v jédnom z
pošlédníéch cě íéšél tyé déníéku, nézě ho Rušovéé zaštavili. Byla to imitacé šlavnéé ho plakaé tu z ruškéé
obcě anškéé vaé lky 1918, ktéryé vyzyé val k naé boru do rudéé armaé dy: vojaé k š rudou hvéě zdou na
cě épici a š néobycě éjnéě prě íéšnyé m pohlédém šé vaé m díévaé do ocě íé a naprě ahujé na vaé š ruku š
namíérěényé m ukazovaé kém. Puů vodníé ruškyé
téxt znéě l: “Obcě ané, uzě jši šé zapšal do Rudéé armaé dy?” Ténto téxt byl nahrazén cě éškyé m
téxtém: “Obcě ané, ty jši takéé podépšal dva tišíécé šlov?” Byl to vyé bornyé zě ért! Dva tišíécé šlov byl
prvníé šlavnyé maniféšt z jara roku 1968, v néě mzě šé vyzyé valo k radikaé lníé démokratizaci
komuništickéé ho rézě imu. Podépšala ho špoušta intéléktuaé luů a obycě éjníé lidéé pak prě ichaé zéli,
aby tén maniféšt podépšali téé zě, takzě é podpišuů bylo takovéé mnozě štvíé, zě é jé nikdo nikdy nébyl
š to špocě íétat. Kdyzě vtrhla rudaé armaé da do CČ éch a zacě aly politickéé cě ištky, jédna z otaé zék
kladényé ch obcě anuů m byla: “Ty jši takéé podépšal dva tišíécé šlov?” Kdo prě iznal, zě é podépšal,
byl béz rě écě íé vyhozén z míéšta.
“Kraé šnaé kréšba. Pamatuju ši ji,” rě ékl Tomaé šě .
Rédaktor šé ušmaé l: “Douféjmé, zě é naé š tén rudoarméě jéc népošlouchaé , co ši rě íékaé mé.” Pak
dodal vaé zě nyé m toé ném: “Aby vaé m bylo všě échno jašnéé , pané doktoré. Tohlé néníé
muů j byt. Jé to byt prě íétélé. Néníé tédy jištéé , zě é naé š policié v téé to chvíéli odpošlouchaé vaé . Jé to
jén mozě néé . Kdybych vaé š byl pozval k šobéě , bylo by to jištéé .”
Pak pokracě oval zašé léhcě íém toé ném: “Alé jaé vychaé zíém z toho, zě é némaé mé co tajit prě éd
nikyé m. Oštatnéě prě édštavté ši tu vyé hodu pro cě éškéé hištoriky jédnou v budoucnošti! Najdou v
policéjníéch archíévéch nahranyé zě ivot všě éch cě éškyé ch intéléktuaé luů ! Víété, jakaé jé to naé maha pro
hištorika litératury prě édštavit ši in concréto šéxuaé lníé zě ivot trě éba Voltaira nébo Balzaca nébo
Tolštéé ho? Ú cě éškyé ch špišovatéluů nébudou zě aédnéé pochybnošti. Všě échno jé nahraé no. Kazě dyé
vzdéch.” Potom šé obraé til k imaginaé rníém mikrofonuů m vé zdi a rě ékl hlašitéě ji: “Paé novéé , jako
vzě dycky prě i podobnéé prě íélézě itošti vaé š chci povzbudit vé vašě íé praé ci a podéě kovat vaé m jméé ném
švyé m i jméé ném prě íéšětíéch hištorikuů .”
Všě ichni trě i šé chvíéli šmaé li a rédaktor šé pak rozhovorě il o tom, jak byl jého tyé déníék
zakaé zaé n, co déě laé kréšlíér,ě ktéryé vymyšlil tu karikaturu, a co déě lajíé
oštatníé cě éšě tíé malíérěi, filozofovéé , špišovatéléé . Po ruškéé invazi byli všě ichni zbavéni praé cé a
štali šé z nich umyé vacě i okén, hlíédacě i parkovišě ť, nocě níé vraé tníé, topicě i vérě éjnyé ch budov a v
néjlépšě íém, téé méě rě protékcě níém prě íépadéě , taxíékaé rě i. Nébylo to nézajíémavéé , co rédaktor rě íékal, alé
Tomaé šě nébyl š to šé na to šouštrě édit. Myšlil na švéé ho šyna. Vzpomnéě l ši, zě é ho uzě néě kolik
méě šíécuů potkaé vaé
 na ulici. Zrě éjméě to nébylo naé hodou. Prě ékvapilo ho, zě é ho téď vidíé vé špolécě nošti
pronaé šlédovanéé ho rédaktora. Tomaé šě ova prvníé zě éna byla ortodoxníé komuništka a Tomaé šě
automaticky prě édpoklaé dal, zě é šyn jé pod jéjíém vlivém. Névéě déě l o néě m nic. Mohl šé ho téď
ovšě ém zéptat prě íémo, jakéé jšou jého vztahy š matkou, alé zdaé lo šé mu to nétaktníé v
prě íétomnošti cizíého cě lovéě ka.
Konécě néě prě éšě él rédaktor k jaé dru véě ci. RČ ékl, zě é jé cě íém daé l víécé lidíé vé véě zéníé
jén proto, zě é zaštaé vajíé švuů j naé zor, a uzavrě él švuů j vyé klad šlovy: “A tak jšmé ši rě ékli, zě é by šé
méě lo néě co udéě lat.”
“Co chcété udéě lat?” ptal šé Tomaé šě .
V téé chvíéli promluvil jého šyn. Bylo to poprvéé , co ho šlyšě él mluvit. Zjištil prě ékvapén, zě é
koktaé .
“Maé mé zpraé vy,” rě íékal, “zě é šé š politickyé mi véě zni šě patnéě zachaé zíé. Stav néě ktéryé ch z nich jé
opravdu kritickyé. Tak jšmé ši rě ékli, zě é by bylo dobréé napšat pétici, ktérou by podépšali
néjvyé znamnéě jšě íé cě éšě tíé intéléktuaé lovéé , jéjichzě jméé na majíé
jéšě téě néě jakou vaé hu.”
Né, nébylo to koktaé níé, špíéšě jén míérnéé zajíékaé níé, ktéréé zpomalovalo proud jého rě écě i, takzě é
kazě déé šlovo, ktéréé vyšlovil, bylo proti jého vuů li zduů raznéě no a podrzě éno. Úvéě domoval ši to
zrě éjméě a jého tvaé rě é, ktéréé prě éd chvíélíé zblédly, byly zašé rudéé .
“Chtéě li byšté odé mné radu, na koho šé obraé tit v méé m oboru?” zéptal šé Tomaé šě .
“Né,” šmaé l šé rédaktor. “Néchcémé vašě i radu. Chcémé vaé šě podpiš!” Úzě šé zašé cíétil
polichocén! Úzě zašé byl raé d, zě é jéšě téě néě kdo nézapomnéě l na to, zě é byl chirurgém! Braé nil šé
jén zé škromnošti: “Pošlyšě té! To, zě é mné vyhodili z míéšta, néníé jéšě téě duů kaz, zě é jšém
vyé znamnyé léé karě !”
“Nézapomnéě li jšmé na to, co jšté napšal do našě ého tyé déníéku,” ušmaé l šé na Tomaé šě é
rédaktor.
S jakyé mši nadšě éníém, ktéréé Tomaé šě ovi mozě naé uniklo, šyn vydéchl: “Ano!” Tomaé šě rě ékl:
“Névíém, jéštli mojé jméé no na néě jakéé pétici muů zě é pomoci politickyé m véě zně uů m. Néméě li by to
špíéšě podépšat ti, co došud néupadli v némilošt a zachovali ši aléšponě néě jakyé minimaé lníé vliv
na ty, co jšou u moci?” Rédaktor šé šmaé l: “To šé víé, zě é méě li!”
Takéé Tomaé šě uův šyn šé zašmaé l šmíéchém toho, kdo uzě mnoho véě cíé pochopil: “Jénomzě é ti to
nikdy népodépíéšěou!”
Rédaktor pokracě oval: “To néznaménaé , zě é za nimi néchodíémé! Tak laškavíé zašé néjšmé,
abychom jim chtéě li ušporě it jéjich rozpaky,” šmaé l šé. “Méě l byšté šlyšě ét jéjich vyé mluvy. Ty jšou
naé dhérnéé !”
Syn šé šouhlašnéě šmaé l.
Rédaktor pokracě oval: “Všě ichni naé m šamozrě éjméě tvrdíé, zě é š naé mi vé všě ém šouhlašíé,
jénomzě é šé to pryé maé déě lat jinak: takticě téě ji, rozumnéě ji, diškréé tnéě ji. Majíé
 štrach to podépšat a zaé rovéně šé bojíé, zě é kdyzě to népodépíéšěou, budémé ši o nich myšlit
néě co šě patnéé ho.”
Syn i rédaktor šé znovu špolécě néě šmaé li.
Rédaktor podal Tomaé šě ovi lišt papíéru š kraticě kyé m téxtém, ktéryé poméě rnéě uctivyé m toé ném
zě aédal prézidénta républiky, aby amnéštoval politickéé véě znéě . Tomaé šě šé šnazě il rychlé
prě émyé šělét: Amnéštovat politickéé véě znéě ? Alé budé jé néě kdo amnéštovat proto, zě é lidéé
vyvrzě éníé rézě imém (tédy novíé poténciaé lníé politicě tíé
véě zni) o to zě aédajíé prézidénta? Takovaé péticé muů zě é prě écé véé št jén k tomu, zě é politicě tíé
véě zni amnéštovaé ni nébudou, i kdyby jé téď naé hodou amnéštovat chtéě li!
Do jého ué vah promluvil šyn: “Jdé hlavnéě o to, aby šé lidéé dovéě déě li, zě é v téé to zémi jé jéšě téě
hrštka lidíé, ktérě íé šé nébojíé. Úkaé zat takéé , kdé kdo opravdu štojíé. Oddéě lit plévy od zrna.”
Tomaé šě prě émyé šělél: Ano, to jé pravda, alé co to maé déě lat š politickyé mi véě zni? Buď
jdé o to došaé hnout jéjich amnéštié anébo jdé o to oddéě lit plévy od zrna. Ty dvéě
véě ci néjšou totozě néé .
“Vaé haé té, pané doktoré?” zéptal šé rédaktor.
Ano. Vaé hal. Alé baé l šé to rě íéci. Proti néě mu na zdi byl obraz vojaé ka, ktéryé mu hrozil prštém
a rě íékal: “Ty jéšě téě vaé haé šě vštoupit do rudéé armaé dy?” Anébo: “Ty jši jéšě téě népodépšal dva tišíécé
šlov?” Anébo: “Ty jši takéé podépšal dva tišíécé šlov?” Anébo: “Ty néchcéšě podépšat pétici pro
amnéštii?” Ať rě íékal cokoli, hrozil.
Rédaktor uzě prě éd chvíélíé rě íékal, co ši myšlíé o lidéch, ktérě íé šicé šouhlašíé š tíém, zě é majíé byé t
amnéštovaé ni politicě tíé véě zni, alé uméě jíé uvéé št tišíécé duů voduů proti tomu, aby podépšali pétici.
Podlé néě ho všě ak takovéé ué vahy jšou jén vyé mluvy, za nimizě šé škryé vaé zbabéě lošt. Co méě l tédy
Tomaé šě rě íéci?
Bylo ticho a on šé najédnou rozéšmaé l: ukaé zal na kréšbu na zdi. “Tam tén mi hrozíé
a ptaé šé, jéštli podépíéšěu nébo né. Pod jého pohlédém šé téě zěko uvazě ujé!” Všě ichni trě i šé
chvíéli šmaé li.
Tomaé šě potom rě ékl: “Dobrě é. Rozmyšlíém ši to. Mohli bychom šé vidéě t néě kdy v prě íéšětíéch
dnéch?”
“Vzě dycky mi udéě laé radošt šé š vaé mi vidéě t,” rě ékl rédaktor, “alé pro tuto pétici by u zě bylo
pozdéě . Chcémé ji zíétra zanéé št prézidéntovi.”
“Zíétra?” Tomaé šě ši vzpomnéě l, jak mu obtlouštlyé policišta podal papíér š napšanyé m téxtém,
kdé méě l dénuncovat praé véě tohoto vyšokéé ho muzě é š vélkou bradou. Všě ichni ho nutíé, aby
podépišoval téxty, ktéréé šaé m nénapšal.
Syn rě ékl: “Tady prě écé néníé nic k rozmyé šěléníé.”
Slova byla agréšivníé, alé toé n byl téé méě rě prošébnyé. Díévali šé téď šobéě do ocě íé a Tomaé šě ši
všě iml, zě é šyn prě i šouštrě édéě néé m pohlédu míérnéě nadzvédaé vaé lévou cě aéšt horníého rtu. Znal tuto
grimašu zé švéé vlaštníé tvaé rě é, kdyzě ši ji šouštrě édéě néě
 prohlíézěél v zrcadlé a kontroloval, zda jé dobrě é oholénaé . Némohl šé ubraé nit pocitu jakéé ši
névolnošti, kdyzě ji téď vidéě l na cizíé tvaé rě i. Kdyzě zě ijíé rodicě é š déě tmi od déě tštvíé, tak ši na
takovou podobnošt zvyknou, prě ipadaé jim banaé lníé a pokud ši ji cě aš od cě ašu uvéě domíé, muů zě é šé
jim zdaé t zaé bavnaé . Alé Tomaé šě mluvil šé švyé m šyném poprvéé v zě ivotéě ! Nébyl zvyklyé šédéě t
proti vlaštníému zkrě ivénéé mu rtu!
Prě édštavté ši, zě é by vaé m amputovali ruku a tranšplantovali ji na jinéé ho cě lovéě ka. Tén
cě lovéě k by pak šédéě l proti vaé m a tou rukou géštikuloval vé vašě íé téě šnéé
blíézkošti. Díévali byšté šé na tu ruku jako na štrašě idlo. Prě éš to, zě é by to byla vašě é duů véě rnéě
znaé maé vlaštníé ruka, méě li byšté hruů zu z toho, zě é šé vaé š dotkné!
Syn pokracě oval: “Jši prě écé na štranéě téě ch, kdo jšou pronaé šlédovaé ni!” Célou dobu Tomaé šě
myšlil na to, zda mu budé šyn vykat cě i tykat. Azě došud formuloval véě ty tak, aby šé volbéě
vyhnul. Téď šé konécě néě rozhodl. Tykal mu a Tomaé šě ši byl najédnou jišt, zě é v téé to šcéé néě néjdé
o amnéštii politickyé ch véě zně uů
alé o šyna: jéštli podépíéšěé, jéjich dva ošudy šé špojíé a Tomaé šě budé víécé méé néě
donucén šé š níém šblíézěit. Jéštli népodépíéšěé, jéjich vztahy zuů štanou nulovéé jako dopošud,
avšě ak téntokraé t uzě né z jého vuů lé, nyé brzě z vuů lé jého šyna, ktéryé šé zrě ékné otcé pro jého
zbabéě lošt.
Byl v šituaci šě achišty, ktéryé némaé zě aédnyé tah, ktéryé m by unikl poraé zě cé a mušíé
vzdaé t hru. Jé to štéjnéě ué plnéě jédno, zda podépíéšěé nébo né. Nézméě níé to nic ani na jého
ošudu ani na ošudu politickyé ch véě zně uů .
“Déjté to šém,” rě ékl a vzal papíér.
-14. Jako by ho chtéě l odméě nit za jého rozhodnutíé, rédaktor rě ékl: “O Oidipovi jšté to moc
péě knéě napšal.”
Syn mu podaé val péro a dodal: “Néě ktéréé myšě lénky jšou jako aténtaé t.” Pochvala, ktérou
vyšlovil rédaktor, ho potéě šěila, alé métafora, ktéréé uzě il šyn, mu prě ipadala nadšazénaé a
némíéštnaé . RČ ékl: “Bohuzě él tén aténtaé t zašaé hl jénom mné. Díék tomu cě laé nku uzě némohu
opérovat švéé paciénty.”
Znéě lo to chladnéě a škoro néprě aétélšky.
Zrě éjméě aby odštranil tu malou dizonanci, rédaktor rě ékl (a bylo to, jako by šé omlouval):
“Alé vaé šě cě laé nék pomohl mnoha lidém!” Pod šlovy “pomaé hat lidém” ši Tomaé šě uzě od déě tštvíé
uméě l prě édštavit jén jédinou cě innošt: léé karě štvíé. zě é néě jakyé cě laé nék pomohl lidém? Co mu ti dva
lidéé chtéě jíé
namluvit? Zrédukovali jého zě ivot na jédnu malou myšě lénku o Oidipovi a vlaštnéě na néě co
jéšě téě ménšě íého: na jédno primitivníé “né!”, ktéréé rě ékl do tvaé rě é rézě imu. RČ ékl (a jého hlaš znéě l
štaé lé štéjnéě chladnéě , i kdyzě ši to aši néuvéě domoval):
“Névíém nic o tom, zě é by tén cě laé nék néě komu pomohl. Alé jako chirurg jšém zachraé nil
néě kolika lidém zě ivot.”
Byla zašé chvíélé ticha. Prě érušě il ji šyn: “Myšě lénky takéé mohou zachraé nit lidém zě ivot.”
 Tomaé šě vidéě l v jého tvaé rě i švojé vlaštníé ué šta a napadlo ho: jé zvlaé šě tníé vidéě t vlaštníé ué šta
koktat.
“V tvéé m cě laé nku byla jédna véě c naé dhérnaé ,” pokracě oval šyn a bylo vidéě t, zě é mluvíé š
naé mahou: “Ta nékompromišnošt. Tén šmyšl, ktéryé uzě ztraé cíémé, pro jašnéé rozlišě éníé
dobra a zla. My uzě névíémé, co jé to cíétit šé vinén. Komuništéé majíé vyé mluvu, zě é jé oklamal
Stalin. Vrah šé omlouvaé , zě é ho néméě la raé da matka a zě é jé fruštrovaé n. A ty jši najédnou
rě ékl: nééxištujé zě aédnaé omluva. Nikdo nébyl vé švéé m nitru névinnéě jšě íé nézě Oidipuš. A prě éšto
šé šaé m potréštal, kdyzě vidéě l, co špaé chal.” Tomaé šě naé šilíém odtrhl pohléd od švéé ho rtu na
šynovéě tvaé rě i a šnazě il šé díévat na rédaktora. Byl podraé zě déě n a méě l chuť š nimi néšouhlašit.
RČ ékl: “Víété, to všě échno jé nédorozuméě níé. Hranicé mézi dobrém a zlém jšou štrašě néě néjašnéé .
A néšě lo mi vuů béc o to, aby byl néě kdo tréštaé n. Tréštat néě koho, kdo névéě déě l, co cě iníé, jé
barbarštvíé. Oidipuů v myé tuš jé kraé šnyé. Alé takhlé š níém zachaé zét ” chtéě l jéšě téě
néě co rě íéci, alé pak ši uvéě domil, zě é byt jé mozě naé odpošlouchaé vaé n. Néméě l néjménšě íé
ctizě aédošt byé t citovaé n hištoriky prě íšé ě tíéch štolétíé. Méě l špíéšě obavy, aby ho nécitovala policié.
Vzě dyť praé véě toto odšouzéníé vlaštníého cě laé nku po néě m pozě adovala. Bylo mu néprě íéjémnéé , zě é jé
téď konécě néě mohla šlyšě ét z jého ué št. Véě déě l, zě é všě échno, co cě lovéě k v téé to zémi vyšlovíé, muů zě é
byé t kdykoli vyšíélaé no z rozhlašu. Zmlkl.
“Co vaé š prě imnéě lo k téé zméě néě naé zoru?” zéptal šé rédaktor.
“Spíéšě šé ptaé m, co mné prě iméě lo k tomu cě laé nku ” rě ékl Tomaé šě a v téé chvíéli ši na to
vzpomnéě l: prě ištaé la u jého poštélé jak díétéě pošlanéé v košě íéku po vlnaé ch. Ano, proto bral do
rukou tu knihu: vracél šé k hištoriíém o Romulovi, o Mojzě íéšěovi, o Oidipovi. A uzě tu zašé byla š
níém. Vidéě l ji prě éd šébou, jak tiškné ké švyé m pršoum v cě érvénéé šě aélé zahalénou vraé nu. Tén
obraz ho téě šěil. Jako by mu prě išě él rě íéci, zě é Téréza zě ijé, zě é jé v téé to chvíéli vé štéjnéé m méě štéě jako
on a zě é všě échno oštatníé jé docéla béz vyé znamu.
Rédaktor prě érušě il mlcě éníé. “Jaé vaé m rozumíém, pané doktoré. Jaé takéé némaé m raé d, kdyzě
šé tréštaé . Všě ak my nézě aédaé mé tréšt,” ušmaé l šé, “my zě aédaé mé odpušě téě níé tréštu.”
“Jaé víém,” rě ékl Tomaé šě . Úzě šé šmíérěil š tíém, zě é v prě íéšětíéch vtérě inaé ch udéě laé néě co, co jé mozě naé
ušě léchtiléé alé urcě itéě ué plnéě zbytécě néé (protozě é to politickyé m véě zně uů m népomuů zě é) a jému
ošobnéě néprě íéjémnéé (protozě é šé to déě jé za okolnoštíé, ktéréé mu vnutili).
Syn jéšě téě rě ékl (škoro prošébnéě ): “Jé to tvojé povinnošt to podépšat!” Povinnošt? Syn mu
budé prě ipomíénat jého povinnošt? To bylo to néjhoršě íé šlovo, jakéé mu mohl néě kdo rě íéci! Znovu
mu vyštoupil prě éd ocě ima obraz Térézy, jak drzě íé v naé rucě íé vraé nu. Vzpomnéě l ši na to, zě é ji vcě éra
obtéě zěoval fíézl v baru. Zašé šé jíé
trě éšou rucé. Zéštaé rla. Nézaé lézě íé mu na nicě ém nézě na níé. Ona, narozénaé zé šě éšti naé hod, ona,
kvéě t vypucě élyé z primaé rě ova išchiašu, ona, ktéraé jé druhéé štranéě všě éch
“éš mušš šéin!”, ona jé to jédinéé , na cě ém mu zaé lézě íé. Procě jéšě téě prě émyé šělíé, zda maé cě i némaé
podépšat? Exištujé jén jédno kritéé rium pro všě échno jého rozhodovaé níé: néšmíé udéě lat nic, co
by jíé mohlo ušě kodit. Tomaé šě némuů zě é zachraé nit politickéé véě znéě , alé muů zě é ucě init Térézu
šě ťaštnu. Ani to néumíé. Alé podépíéšěé-li pétici, jé škoro jištéé , zě é za níé budou chodit fíézlovéé jéšě téě
cě aštéě ji a jíé šé budou jéšě téě víécé trě aéšt rucé.
RČ ékl: “Jé mnohém duů lézě itéě jšě íé vyhrabat zé zéméě zakopanou vraé nu, nézě pošíélat péticé
prézidéntovi.”
Véě déě l, zě é véě ta jé néšrozumitélnaé , alé líébila šé mu o to víéc. Prozě ívé al chvíéli jakéé hoši naé hléé ho
a nécě ékanéé ho opojéníé. Bylo to štéjnéé cě érnéé opojéníé, jako kdyzě
kdyši šlavnoštnéě oznamoval švéé zě énéě , zě é uzě nikdy néchcé vidéě t ji ani švéé ho šyna. Bylo to
štéjnéé cě érnéé opojéníé, jako kdyzě haé zél do šchraé nky dopiš, v néě mzě šé provzě dy zrě íékal
léé karě škéé ho povolaé níé. Nébyl ši vuů béc jišt, zda jédnaé špraé vnéě , alé byl ši jišt, zě é jédnaé tak, jak
chcé jédnat.
RČ ékl: “Nézlobté šé. Népodépíéšěu.”
-15. Za néě kolik dnuů šé jizě mohl docě íéšt o pétici vé všě éch novinaé ch. Nikdé šé ovšě ém
népšalo o tom, zě é to byla zdvorě ilaé zě aédošt, ktéraé šé prě imlouvala za politickéé véě znéě a zě aédala
jéjich propušě téě níé. zě aédnéé noviny néocitovaly jédinou véě tu z toho kraé tkéé ho téxtu. Míéšto toho
mluvily dlouzé, néjašnéě a vyé hruů zě néě o jakéé mši protištaé tníém provolaé níé, ktéréé šé méě lo štaé t
zaé kladém k
novéé mu boji proti šociališmu. Jménovaly ty, ktérě íé téxt podépšali, a doprovaé zély jéjich
jméé na pomluvami a ué toky, z nichzě chodil Tomaé šě ovi mraé z po zaé déch. Zajištéé , dalo šé to
prě édpoklaé dat. V téé dobéě jakaé koli vérě éjnaé akcé (šchuů zé, péticé, poulicě níé šhromaé zě déě níé) pokud
nébyla organišovaé na komuništickou štranou, byla automaticky povazě ovaé na za nézaé konnou
a znaménala nébézpécě íé pro ty, kdo šé jíé zué cě aštnili. Všě ichni to véě déě li. Alé šnad o to víéc ho
mrzélo, zě é pétici népodépšal. Procě ji vlaštnéě népodépšal? Néumíé ši uzě ani porě aédnéě vybavit
motivy švéé ho rozhodnutíé.
A zašé ho vidíém tak, jak šé mi zjévil na šaméé m pocě aétku romaé nu. Stojíé u okna a díévaé šé
prě éš dvuů r na protéě jšě íé zdi cě inzě aékuů .
To jé obraz, z ktéréé ho šé narodil. Jak jšém jizě rě ékl, poštavy šé nérodíé jako zě ivíé lidéé z téě la
matky nyé brzě z jédnéé šituacé, véě ty, métafory, v níézě jako v orě íéšěku jé ulozě éna néě jakaé zaé kladníé
lidškaé mozě nošt, o níézě ši autor myšlíé, zě é ji jéšě téě nikdo néobjévil anébo o níé nikdo nic
podštatnéé ho nérě ékl. Alé cozě néplatíé, zě é autor némuů zě é mluvit nézě šaé m o šobéě ?
Díévat šé bézmocnéě prě éš dvuů r a névéě déě t do déě lat; šlyšě ét urputnéé krucě éníé vlaštníého brě icha
vé chvíéli miloštnéé ho dojétíé; zrazovat a némoci šé zaštavit na kraé šnéé
céštéě zrad; zvédat péě št v zaé štupu Vélkéé ho Pochodu; éxhibovat švuů j vtip prě éd tajnyé mi
mikrofony policié; všě échny ty šituacé jšém poznal a šaé m zazě il a prě écé z zě aédnéé z nich
névyroštla poštava, ktérou jšém jaé šaé m šé švyé m curriculum vitaé. Poštavy méé ho romaé nu
jšou mojé vlaštníé mozě nošti, ktéréé šé néuškutécě nily. Proto jé maé m všě échny štéjnéě raé d a
všě échny méě štéjnéě déě šíé: kazě daé z nich prě ékrocě ila néě jakou hranici, ktérou jšém jaé šaé m jén
obchaé zél. Praé véě ta prě ékrocě énaé hranicé (hranicé, za ktérou koncě íé mojé jaé ) méě prě itahujé.
Téprvé za níé zacě íénaé tajémštvíé, na ktéréé
 šé ptaé romaé n. Romaé n néníé konféšíé autora, alé zkoumaé níém toho, co jé lidškyé zě ivot v pašti,
ktérou šé štal švéě t. Alé došti. Vraťmé šé k Tomaé šě ovi. Jé šaé m v bytéě a díévaé šé prě éš dvuů r na
šě pinavou štéě nu protéě jšě íého cě inzě aéku. Cíétíé
štéšk po tom vyšokéé m muzě i š vélkou bradou a po jého prě aétélíéch, ktéréé néznal a ké
ktéryé m népatrě il. Prě ipadaé mu to, jako by potkal na naé štupišě ti kraé šnou néznaé mou zě énu a drě ívé
nézě ji štacě il ošlovit, ona našédla od luů zě kovéé ho vozu, ktéryé odjíézědéě l do Ištanbulu nébo
Lišabonu.
Pak šé šnazě il znovu prě émyé šělét, co bylo špraé vnéé udéě lat. I kdyzě šé šnazě il daé t štranou
všě échno, co patrě ilo cituů m (obdiv, ktéryé méě l pro rédaktora, i podraé zě déě níé, ktéréé v néě m
vzbuzoval šyn), štaé lé ši nébyl jišt, zda méě l podépšat téxt, ktéryé mu prě édlozě ili.
Jé špraé vnéé pozvédnout hlaš, kdyzě cě lovéě ka umlcě ujíé? Ano.
Alé na druhéé štranéě : Procě noviny véě novaly téé pétici tolik míéšta? Tišk (totaé lnéě
manipulovanyé štaé tém) mohl prě écé o céléé aféé rěé mlcě ét a nikdo by šé o níé nédovéě déě l.
Jéštlizě é o níé mluvil, znaménaé to, zě é prě išě la vlaé dcuů m zéméě vhod! Spadla jim jako z nébé, aby
mohli ošpravédlnit a zahaé jit novou vélkou vlnu pérzékucíé. Co tédy bylo špraé vnéé udéě lat?
Podépšat nébo népodépšat?
Otaé zku jé téé zě mozě no formulovat takto: Jé léé pé krě icě ét a urychlit tak švuů j konéc?
Anébo mlcě ét a vykoupit ši pomaléjšě íé umíéraé níé?
Exištujé vuů béc odpovéě ď na tyto otaé zky?
A znovu ho napadaé myšě lénka, ktérou uzě znaé mé: Lidškyé zě ivot šé déě jé jén jédnou a proto
nébudémé moci nikdy zjištit, ktéréé našě é rozhodnutíé bylo dobréé a ktéréé bylo šě patnéé . Mohli
jšmé šé v danéé šituaci rozhodnout jén jédnou a nébyl naé m daé n zě aédnyé
druhyé, trě étíé, cě tvrtyé zě ivot, abychom mohli ruů znaé rozhodnutíé šrovnat. S hištoriíé jé to
podobnéé jako š individuaé lníém zě ivotém. Hištorié CČ échuů jé jén jédna. Jédnoho dné škoncě íé
štéjnéě jako Tomaé šě uův zě ivot a nébudé ji uzě mozě no opakovat podruhéé .
V rocé 1618 šé cě éšě tíé štavovéé vzmuzě ili, rozhodli šé braé nit švéé naé bozě énškéé
švobody, rozzlobili šé na cíéšarě é šíédlíécíého vé Víédni a vyhodili z okna prazě škéé ho hradu dva
jého vyšokéé ué rě édníéky. Tak zacě ala trě icétilétaé vaé lka, ktéraé védla k téé méě rě ué plnéé mu znicě éníé
cě éškéé ho
naé roda. Méě li míét téhdy CČ éšě i víécé opatrnošti nézě
odvahy? Odpovéě d šé zdaé šnadnaé , alé néníé.
O trě i šta dvacét lét pozdéě ji, v rocé 1938 po mnichovškéé konférénci, šé célyé švéě t rozhodl
obéě tovat jéjich zémi Hitlérovi. Méě li šé téhdy pokušit bojovat proti ošminaé šobnéé prě éšilé
šami? Na rozdíél od roku 1618 méě li téhdy víéc opatrnošti nézě
odvahy. Jéjich kapitulacíé zacě ala druhaé švéě tovaé vaé lka, ktéraé védla k définitivníé
ztraé téě švobody jéjich naé roda na mnoho déšétilétíé cě i štalétíé. Méě li míét téhdy víéc odvahy nézě
opatrnošti? Co méě li déě lat?
 Kdyby šé mohly déě jiny CČ échuů opakovat, bylo by jištéě dobréé vyzkoušě ét pokazě déé tu
druhou événtualitu a potom šrovnat oba vyé šlédky. Béz takovéé ho éxpériméntu jšou všě échny
ué vahy jén hrou hypotéé z.
Einmal išt kéimal. Co šé štané jén jédnou, jako by šé néštalo nikdy. Hištorié CČ échuů šé
podruhéé opakovat nébudé, hištorié Evropy takéé né. Hištorié CČ échuů i Evropy jšou dvéě škicy,
ktéréé nakréšlila ošudnaé nézkušě énošt lidštva. Hištorié jé štéjnéě léhkaé jako jédnotlivyé lidškyé
zě ivot, néšnéšitélnéě léhkaé , léhkaé jak pérě íé, jak vznaé šě éjíécíé šé prach, jako to, co uzě zíétra néníé.
Jéšě téě jédnou ši Tomaé šě vzpomnéě l š jakouši noštalgiíé ba maé lém laé škou na dlouhéé ho
šchyé lénéé ho rédaktora. Tén cě lovéě k jédnal tak, jako by hištorié nébyla škica, alé uzě hotovyé
obraz. Jédnal, jako by všě échno, co déě laé , šé méě lo opakovat néšcě étnéě kraé t vé véě cěnéé m naé vratu, a
byl ši jišt, zě é o švyé ch cě inéch nébudé nikdy pochybovat. Byl prě éšvéě dcě én o švéé pravdéě a
povazě oval to nikoli za znak omézénošti, alé za znaé mku ctnošti. Tén cě lovéě k zě il v jinéé hištorii
nézě Tomaé šě : v hištorii, ktéraé nébyla škicou (nébo ktéraé to o šobéě névéě déě la).
-16. O néě kolik dnuů pozdéě ji ho napadla tato myšě lénka, ktérou zaznaménaé vaé m jako
dodaték k prě édchozíé kapitolé: Vé véšmíéru éxištujé planéta, kdé šé všě ichni lidéé narodíé
podruhéé . Budou ši prě itom plnéě véě domi švéé ho zě ivota štraé vénéé ho na Zémi, všě éch
zkušě énoštíé, ktéréé tam nabyli.
A éxištujé mozě naé dalšě íé planéta, kdé šé všě ichni narodíémé potrě étíé šé zkušě énoštíé
obou prě édchozíéch zě ivotuů . A mozě naé éxištujíé jéšě téě dalšě íé a dalšě íé planéty, kdé šé budé rodit
lidštvo vzě dycky o jédén štupéně (o jédén zě ivot) zraléjšě í.é To jé Tomaé šě ova vérzé véě cěnéé ho
naé vratu.
My ovšě ém zdé na Zémi (na planétéě cě íéšlo jédna, na planétéě nézkušě énošti) šé muů zě émé jén
zcéla néjašnéě domyé šělét, co by šé štalo š cě lovéě kém na dalšě íéch planétaé ch. Byl by moudrě éjšě íé? Jé
vuů béc zralošt v moci cě lovéě ka? Muů zě é jíé došaé hnout opakovaé níém?
Jédinéě v péršpéktivéě téé to utopié bylo by mozě no š plnou opraé vnéě noštíé uzě ívé at pojmuů
péšimišmuš a optimišmuš: optimišta jé tén, kdo šé domníévaé , zě é na planétéě cě íéšlo péě t budé
uzě hištorié lidštva méé néě krvavaé . Péšimišta jé tén, kdo ši to némyšlíé.
-17. Slavnyé romaé n Juléšé Vérnéa, ktéryé Tomaé šě miloval jako díétéě , šé jménoval Dva roky
praé zdnin a opravdu, dva roky jšou maximaé lníé míéra pro praé zdniny. Tomaé šě byl umyé vacě ém
okén uzě trě étíé rok.
Praé véě v téě chto dnéch ši uvéě domil (napuů l šmutnéě , napuů l š tichyé m šmíéchém), zě é jé uzě
fyzicky unavén (méě l kazě dyé dén jédno a néě kdy i dvéě miloštnaé klaé níé), zě é anizě by na néě ztraé cél
chuť, zmocně ujé šé zě én š pošlédníém vypéě tíém šil. (Dodaé vaé m: nikoli šéxuaé lníéch alé fyzickyé ch
šil; néméě l potíézěé šé švyé m pohlavíém alé šé švyé m déchém; a praé véě v tom bylo coši
komickéé ho).
Jédnoho dné ši šnazě il zorganizovat na odpolédné šchuů zku, alé jak šé to néě kdy štaé vaé ,
némohl šé zě aédnéé zě ény dotéléfonovat, takzě é odpolédné hrozilo zuů štat praé zdnéé . Byl z toho
zoufalyé. Aši déšétkraé t toho dné volal jédnéé díévcé, vélicé puů vabnéé študéntcé héréctvíé, jéjíézě
téě lo bylo opaé léno néě kdé na nudištickyé ch plaé zě íéch Jugošlaé vié š takovou pravidélnoštíé, jako by
ji tam otaé cě él pomalu na rozě ni ué zě ašnéě prě éšnyé štroj.
 Volal ji marnéě zé všě éch obchoduů , v nichzě pracoval, a kdyzě mu kolém cě tvrtéé hodiny
koncě ila šluzě ba a on šé vracél do kancélaé rě é odévzdat podépšanéé vyé kazy, zaštavila ho
naé hlé na ulici v céntru Prahy néznaé maé zě éna. Úšmíévala šé na néě ho: “Pané doktoré, kam jšté
mi zmizél? ÚÚ plnéě jšém vaé š ztratila z dohlédu!” Tomaé šě ušilovnéě prě émyé šělél, odkud ji znaé . Jé to
byé valaé paciéntka? Chovala šé, jako by byli duů véě rnyé mi prě aétéli. Snazě il šé odpovíédat tak, aby
nézpozorovala, zě é ji népoznal. Prě émyé šělél jizě o tom, jak ji maé prě émluvit, aby š níém šě la do
prě íétélova bytu, od néě hozě méě l v kapšé klíécě, kdyzě tu z naé hodnéé poznaé mky pochopil, kdo ta
zě éna jé: jé to adéptka héréctvíé, naé dhérnéě opaé lénaé , ktéréé dnéš ušilovnéě célyé dén téléfonoval.
Tén prě íébéě h ho pobavil i podéě šil: jé unavén néjén fyzicky, alé i pšychicky; dva roky
praé zdnin némohou byé t prodluzě ovaé ny do nékonécě na.
-18. Praé zdniny béz opéracě níého štolu byly zaé rovéně praé zdninami béz Térézy: šě éšt dnuů v
tyé dnu šé šotva vidéě li a jén v nédéě li byli špolu. Prě éštozě é po šobéě oba touzě ili, mušili šé k šobéě
prě iblizě ovat z vélkéé daé lky aši jako téhdy, kdyzě šé za níé vraé til z Curychu. Milovaé níé jim prě inaé šě élo
rozkošě , alé zě aédnou ué téě chu. Úzě vuů béc nékrě icě éla, a vé chvíéli orgašmu jéjíé tvaé rě šé zdaé la
vyjadrě ovat boléšt a divnou néprě íétomnošt. Jén vé špaé nku byli kazě dou noc néě zěnéě špojéni.
Drzě éli šé za rucé a ona zapomíénala na propašt (propašt dénníého švéě tla), ktéraé jé déě líé. Alé ty
nocé néštacě ily k tomu, aby ji chraé nil a opatroval. Kdyzě ji raé no vidéě l, švíéralo šé mu šrdcé
novyé m štrachém o ni: vypadala šě patnéě a némocnéě .
Jédnéé nédéě lé ho poprošila, aby ši vyjéli autém néě kam za Prahu. Dojéli do laé zéně škéé ho
méě šta, kdé našě li všě échny ulicé prě éjménovaé ny ruškyé mi jméé ny a potkali byé valéé ho Tomaé šě ova
paciénta. To šétkaé níé ho rozvraé tilo. Najédnou š níém zašé néě kdo mluvil jako š léé karě ém a on
cíétil, jak k néě mu z daé lky promlouvaé jého néě kdéjšě íé
zě ivot šé švou prě íéjémnou pravidélnoštíé, š vyšě étrě ovaé níém némocnyé ch, š jéjich pohlédém
plnyé m duů véě ry, ktéréé mu šé zdaé l névéě novat pozornošt, alé ktéryé ho vé škutécě nošti téě šěil a po
néě mzě prahl.
Vracéli šé pak autém zpaé tky domuů a Tomaé šě myšlil na to, zě é jéjich naé vrat z Curychu do
Prahy byl kataštrofaé lníé omyl. Méě l ocě i krě écě ovitéě uprě ény na šilnici, protozě é néchtéě l Térézu
vidéě t. Cíétil proti níé hnéě v. Jéjíé prě íétomnošt po jého boku šé mu vyjévovala vé všě íé švéé
néšnéšitélnéé nahodilošti. Procě jé tu védlé néě ho? Kdo ji polozě il do košě íéku a pošlal po vodéě ? A
procě ji pošíélal praé véě na brě éh jého luů zě ka? A procě praé véě ji a né néě jakou jinou zě énu?
Jéli a célou dobu zě aédnyé z nich népromluvil.
Vraé tili šé domuů a mlcě ky povécě érě éli.
Mlcě éníé lézě élo mézi nimi jako néšě téě štíé. Bylo minutu od minuty téě zěšěíé. Aby šé ho zbavili, šě li
rychlé špaé t. V noci ji probudil z plaé cě é.
Vypraé véě la mu: “Byla jšém pohrě béna. Úzě dlouho. Chodil jši za mnou kazě dyé tyé dén. Vzě dycky
jši zaťukal na hrob a jaé jšém vyšě la vén. Ocě i jšém méě la plnéé hlíény. RČ íékal jši: ‘Vzě dyť takhlé
némuů zě éšě vidéě t,’ a odštraně oval jši mi hlíénu z ocě í.é A jaé jšém ti rě íékala: ‘Jaé štéjnéě névidíém. Vzě dyť
maé m míéšto ocě íé díéry.’
A pak jši jédnoho dné odjél na dlouho a jaé jšém véě déě la, zě é jši š néě jakou cizíé
 zě énou. Tyé dny míéjély a ty jši néprě ichaé zél. Baé la jšém šé téě zméšě kat a proto jšém vuů béc
néšpala. Konécě néě jši zašé zaťukal na hrob, alé byla jšém tak vyšíéléna tíém méě šíécém bézé
špaé nku, zě é jšém néméě la šíélu vyštoupit nahoru. Kdyzě šé mi to nakonéc podarě ilo, díéval šéš
zklamanéě . RČ ékl jši mi, zě é šě patnéě vypadaé m. Cíétila jšém, zě é šé ti štrašě néě nélíébíém, zě é maé m
propadléé tvaé rě é a déě laé m prudkaé géšta. Omlouvala jšém šé ti: ‘Nézlob šé, célou dobu jšém
néšpala.’
A ty jši rě ékl faléšě nyé m, chlaé cholivyé m hlašém: ‘Vidíéšě. Mušíéšě ši odpocě inout. Méě la by šiš vzíét
méě šíéc dovolénou.’
A jaé jšém dobrě é véě déě la, co myšlíéšě tou dovolénou! Véě déě la jšém, zě é mné célyé méě šíéc néchcéšě
vidéě t, protozě é budéšě š néě jakou jinou zě énou. Odéšě él jši a jaé jšém šéštupovala doluů do
hrobu a zašé jšém véě déě la, zě é nébudu célyé méě šíéc špaé t, abych téě nézméšě kala, a zě é azě
prě ijdéšě po méě šíéci, budu jéšě téě ošě klivéě jšě íé nézě dnéš a ty budéšě jéšě téě zklamanéě jšě íé.”
Néšlyšě él nikdy nic mucě ivéě jšě íého nézě toto vypraé véě níé. Tiškl Térézu v naé rucě íé, cíétil jéjíé chvéě jíécíé
šé téě lo a zdaé lo šé mu, zě é néníé š to unéé št švou laé šku. Zéméě koulé šé muů zě é chvéě t vyé buchy
bomb, vlašt muů zě é byé t drancovaé na kazě dyé dén jinyé m vétrě élcém, všě ichni obyvatéléé šoušédníé
ulicé mohou byé t odvlécě éni k popravéě , to všě échno by šnéšl šnadnéě ji, nézě by šé odvaé zě il
prě iznat. Smuték jédinéé ho Térézina šnu všě ak nébyl š to unéé št.
Vracél šé zpaé tky dovnitrě šnu, o néě mzě mu vypraé véě la. Prě édštavoval ši, jak ji hladíé
po tvaé rě i a nénaé padnéě , aby ši to néuvéě domovala, jíé odštraně ujé hlíénu z ocě níéch duů lkuů . Pak
šlyšě él, jak mu rě íékaé tu néuvéě rěitélnéě mucě ivou véě tu: “Jaé štéjnéě névidíém. Maé m míéšto ocě íé díéry.”
Srdcé šé mu švíéralo tak, zě é myšlil, zě é jé na pokraji infarktu. Téréza uzě zašé špala, alé on
ušnout némohl. Prě édštavoval ši jéjíé šmrt. Jé mrtvaé
a zdajíé šé jíé hroznéé šny; alé protozě é jé mrtvaé , on ji némuů zě é probudit. Ano, to jé šmrt:
Téréza špíé, zdajíé šé jíé hruů znéé šny a on ji némuů zě é probudit.
-19. Za téě ch péě t lét, co uplynulo od doby, kdy ruškaé armaé da vtrhla do Tomaé šě ovy vlašti,
Praha šé vélicé zméě nila: Tomaé šě potkaé val na ulicíéch jinéé lidi nézě kdyši. Polovina jého
znaé myé ch émigrovala a z téé poloviny, co zuů štala, dalšě íé polovina zémrě éla. To jé fakt, ktéryé
nébudé zaznaménaé n zě aédnyé m hištorikém: léé ta po ruškéé
invazi byla obdobíém pohrě buů ; frékvéncé ué mrtíé byla daléko véě tšě íé nézě jindy. Némluvíém jén
o prě íépadéch (špíéšě vzaé cnyé ch), kdy lidéé byli ušě tvaé ni k šmrti jako Jan Prochaé zka. CČ trnaé ct dnuů
potéé , co raé dio vyšíélalo kazě dyé dén jého šoukroméé
konvérzacé, odéšě él do némocnicé. Rakovina, ktéraé pravdéě podobnéě uzě drě ívé é drě íémala v
jého téě lé, šé naé hlé rozpukla jak ruů zě é. Opérovali ho za ašišténcé policié, ktéraé kdyzě zjištila, zě é
romanopišéc jé odšouzén k šmrti, prě éštala šé o néě ho zajíémat a néchala ho zémrě íét v rukou
jého zě ény. Alé umíérali i ti, ktéréé nikdo prě íémo népronaé šlédoval. Béznadéě j, ktéraé šé zmocnila
zéméě , pronikala prě éš dušě i k téě luů m a drtila jé. Néě ktérě íé zoufalé utíékali prě éd prě íézníé rézě imu;
ktéryé jé chtéě l obdarě ovat poctami a donutit tak, aby šé ukaé zali po boku novyé ch vlaé dcuů . Takto
zémrě él na ué téě ku prě éd laé škou štrany baé šníék Františě ék Hrubíén. Miništr kultury, prě éd ktéryé m
šé zoufalé škryé val, ho doštihl azě v jého rakvi. Pronéšl nad níé
 projév o baé šníékovéě laé šcé k Sovéě tškéé mu švazu. Snad chtéě l tou néhoraé znoštíé Hrubíéna
probudit. Alé švéě t byl tak ošě klivyé, zě é šé nikomu néchtéě lo vštaé vat z mrtvyé ch. Tomaé šě šě él do
krématoria ué cě aštnit šé pohrě bu šlavnéé ho biologa vyhozénéé ho z univéršity a z Akadémié véě d.
Na šmutécě níém oznaé méníé néšméě la byé t udaé na hodina pohrě bu, aby šé obrě ad néproméě nil v
démonštraci, a téprvé na pošlédníé chvíéli šé pozuů štalíé dovéě déě li, zě é budé špaé lén o puů l šédméé
raé no.
Kdyzě vštoupil do šaé lu krématoria, Tomaé šě néchaé pal, co šé déě jé: šíéně byla ošvéě tléna jako
filmovyé atéliéé r. Rozhlíézěél šé prě ékvapénéě a všě iml ši, zě é na trě éch míéštéch jšou umíéštéě ny
kaméry. Né, to nébyla télévizé, to byla policié, ktéraé pohrě éb filmovala, aby mohla študovat,
kdo šé ho zué cě aštnil. Staryé koléga mrtvéé ho véě dcé, štaé lé jéšě téě cě lén Akadémié véě d, méě l odvahu
mluvit nad rakvíé. Népocě íétal, zě é šé toho dné štané filmovyé m hércém.
Kdyzě bylo po obrě adu a všě ichni uzě podali ruku rodinéě zéšnuléé ho, Tomaé šě uvidéě l v koutku
šíénéě hloucě ék muzě uů a mézi nimi dlouhéé ho šchyé lénéé ho rédaktora. Zašé v šobéě
ucíétil štéšk po téě ch lidéch, ktérě íé šé nicě ého nébojíé a jšou jištéě navzaé jém špojéni vélkyé m
prě aétélštvíém. Pokrocě il k néě mu, ušmaé l šé, chtéě l ho pozdravit, alé šchyé lényé muzě rě ékl: “Pozor,
pané doktoré, radéě ji šé néprě iblizě ujté.” Véě ta byla zvlaé šě tníé. Mohl ši ji vyšvéě tlit jako uprě íémnéé
prě aétélškéé varovaé níé (“déjté ši pozor, jšmé filmovaé ni, budété-li š naé mi mluvit, muů zě été z toho
míét jédén vyé šléch navíéc”) anébo mohla byé t míénéě na ironicky (“néméě l-li jšté došt odvahy
podépšat pétici, buďté duů šlédnyé, a néšétkaé véjté šé š naé mi!”). Ať uzě byl ktéryé koli z téě ch
vyé znamuů tén pravyé,
Tomaé šě pošléchl a vzdaé lil šé. Méě l pocit, zě é vidíé kraé šnou zě énu naštupovat do luů zě kovéé ho
vozu daé lkovéé ho éxpréšu a vé chvíéli, kdy jíé chcé rě íéci, zě é ji obdivujé, ona kladé pršt na ué šta a
nédovolujé mu mluvit.
-20. Téé hozě dné odpolédné méě l jinéé zajíémavéé šétkaé níé. Úmyé val vyé klad vélkéé ho obchodu š
obuvíé a téě šnéě védlé néě ho šé zaštavil mladyé muzě . Naklonil šé k vitríénéě a pozoroval cénovky.
“Zdrazě ili jé,” rě ékl Tomaé šě néuštaé vajé štahovat praméé nky vody po šklé švyé m naé štrojém.
Muzě šé po néě m ohléé dl. Byl to jého koléga z némocnicé, ktéréé ho jšém oznacě il píéšméném
S., téntyé zě, ktéryé šé kdyši ušméě vavéě pohoršě oval nad tíém, zě é Tomaé šě napšal švéé šébékritickéé
prohlaé šě éníé. Tomaé šě byl raé d tomuto šétkaé níé (z pouhéé naivníé
radošti, ktérou naé m prě inaé šě éjíé néocě ékaé vanéé udaé lošti), alé zpozoroval v pohlédu kolégy (v
téé prvníé vtérě inéě , kdy S. jéšě téě nénašě él cě aš šé opanovat) néprě íéjémnéé
prě ékvapéníé.
“Jak šé maé šě ?” zéptal šé S.
Drě ívé nézě byl Tomaé šě š to odpovéě déě t, uzě ši uvéě domil, zě é šé S. za švou otaé zku štydíé. Bylo
šamozrě éjméě hloupéé , aby léé karě, ktéryé pokracě ujé vé švéé praé ci, šé ptal
“jak šé maé šě ?” léé karě é, ktéryé umyé vaé vyé lohy.
Aby ho zbavil rozpakuů , Tomaé šě odpovéě déě l co néjvéšéléji: “Maé m šé vyé bornéě !” alé cíétil
hnéd, zě é to “vyé bornéě ” zníé proti jého vuů li (a praé véě proto, zě é šé ho šnazě il vyšlovit véšélé) jako
trpkaé ironié.
 Dodal proto honém: “Co jé novéé ho v némocnici?”
S. odpovéě déě l: “Nic. Všě échno jé normaé lníé.”
I tato odpovéě ď, prě éštozě é chtéě la byé t co néjnéutraé lnéě jšě íé, byla naprošto némíéštnaé a oba to
véě déě li a véě déě li i to, zě é to oba véě díé: jak to, zě é jé všě échno normaé lníé, kdyzě jédén z nich umyé vaé
vyé klady?
“A primaé rě ?” ptal šé Tomaé šě .
“Ty šé š níém névíédaé šě ?” ptal šé S.
“Né,” rě ékl Tomaé šě .
Byla to pravda, od doby, co odéšě él z némocnicé, nikdy šé š primaé rě ém névidéě l, prě éštozě é
byli kdyši znaménitíé špolupracovníéci a méě li téé méě rě šklon šé povazě ovat za prě aétélé. Ať déě lal, co
déě lal, “né”, ktéréé praé véě vyšlovil, méě lo v šobéě néě co šmutnéé ho a Tomaé šě tušě il, zě é S. šé zlobíé, zě é
mu takovou otaé zku polozě il, protozě é on šaé m, S., štéjnéě jako primaé rě, šé nikdy néprě išě él Tomaé šě é
zéptat, jak šé mu darě íé a zda néě co népotrě ébujé.
Konvérzacé mézi dvéě ma byé valyé mi kolégy šé štala némozě naé , i kdyzě toho oba litovali a
Tomaé šě zéjméé na. Néhnéě val šé na švéé kolégy, zě é na néě ho zapomnéě li. Raé d by to téď
mladéé mu muzě i vyšvéě tlil. Chtéě l mu rě íéci: “Néoštyé chéj šé! Jé to normaé lníé a ué plnéě v porě aédku,
zě é šé šé mnou uzě néštyé kaé té! Néméě j z toho kompléxy! Jaé jšém raé d, zě é téě
vidíém!” alé i to šé baé l rě íéci, protozě é všě échno, co azě došud rě ékl, znéě lo jinak nézě
chtéě l, a i tuto uprě íémnou véě tu by koléga podézrě ívé al z ué tocě néé ironié.
“Nézlob šé,” rě ékl nakonéc S., “štrašě néě špéě chaé m,” a podaé val mu ruku.
“Zatéléfonuju ti.”
Kdyzě jíém kolégovéé kdyši pohrdali pro jého prě édpoklaé danou zbabéě lošt, všě ichni šé na
néě ho ušmíévali. Téď, kdyzě jíém némohou pohrdat, kdyzě jšou dokoncé nucéni ši ho vaé zě it,
vyhyé bajíé šé mu.
Oštatnéě i byé valíé paciénti ho uzě nézvali a névíétali šě ampaně škyé m. Situacé déklašovanyé ch
intéléktuaé luů prě éštala byé t vyé jimécě naé ; štala šé cě íémši trvalyé m a néprě íéjémnyé m na pohléd.
-21. -Prě išě él domuů , uléhl a ušnul drě ívé é nézě jindy. Aši za hodinu šé probudil boléštíé
zě aludku. To byly jého štaréé potíézěé, ktéréé šé vzě dycky ozvaly vé chvíélíéch dépréšé. Otévrě él
léé kaé rnicě ku a zaklél. zě aédnéé léé ky tam nébyly. Zapomnéě l ši jé obštarat. Snazě il šé potlacě it
zaé chvat
šilou vuů lé a célkém šé mu to podarě ilo, alé némohl ušnout. Kdyzě šé Téréza vraé tila k puů l
druhéé v noci domuů , méě l chuť ši š níé
povíédat. Vypraé véě l jíé o pohrě bu, o tom, jak rédaktor š níém odmíétl mluvit, a o šétkaé níé š
kolégou S.
“Praha šé štala ošě klivaé ,” rě ékla Téréza.
“Stala,” rě ékl Tomaé šě .
 Po maléé chvíéli rě ékla Téréza tišě é: “Néjlépšě íé by bylo jíét odtud prycě .”
“Ano,” rě ékl Tomaé šě , “alé néníé kam jíét.” Sédéě l na poštéli v pyzě amu a ona ši k néě mu prě išédla
a objala ho z boku kolém téě la.
RČ ékla: “Na vénkov.”
“Na vénkov?” divil šé.
“Tam bychom byli šami. Tam byš népotkal ani rédaktora ani švéé byé valéé kolégy. Tam jšou
jiníé lidéé a jé tam prě íéroda, ktéraé zuů štala porě aéd štéjnaé jako vzě dycky byla.” Tomaé šě v téé chvíéli
pocíétil opéě t šlabou boléšt v zě aludku, prě ipadal ši štaé r a zdaé lo šé mu, zě é nétouzě íé po nicě ém
jinéé m nézě po trošě é klidu a míéru.
“Maé šě mozě naé pravdu,” rě ékl š obtíézěémi, protozě é prě i boléšti šé mu šě patnéě dyé chalo. Téréza
pokracě ovala: “Méě li bychom tam domék a malou zahradu a Karénin by šé tam ašponě porě aédnéě
probéě hl.”
“Ano,” rě ékl Tomaé šě .
Pak ši prě édštavil, zě é by odjéli opravdu na vénkov. Na véšnici by bylo téě zěko míét kazě dyé
tyé dén jinou zě énu. Tam by jého érotickaé dobrodruzě štvíé škoncě ila.
“Jénomzě é na véšnici by šéš šé mnou nudil,” rě ékla Téréza, jakoby cě étla jého myšě lénky.
Boléšt šé zašé zvyšě ovala. Némohl mluvit. Napadlo ho, zě é jého honba za zě énami bylo takéé
jakéé ši “éš mušš šéin!”, impérativ, ktéryé ho zotrocě oval. Touzě il míét praé zdniny. Alé naproštéé
praé zdniny, tédy pokoj od všě éch impérativuů , od všě éch “éš mušš šéin!”. Kdyzě ši mohl
odpocě inout (a navzě dy) od opéracě níého štolu némocnicé, procě by ši néodpocě al od tohoto
opéracě níého štolu švéě ta, na ktéréé m otvíéral imaginaé rníém škalpélém pouzdro, v néě mzě zě ény
ukryé valy iluzorníé milioé ntinu népodobnéé ho?
“Tébé bolíé zě aludék!” poznala téprvé nyníé Téréza. Prě išvéě dcě il.
“Píéchl šiš injékci?”
Zavrtéě l hlavou: “Zapomnéě l jšém ši jé obštarat.” Zlobila šé na jého nédbalošt a hladila ho
po cě élé, ktéréé bylo míérnéě zpocénéé
boléštíé.
“Téď jé to trochu lépšě íé,” rě ékl.
“Léhni ši,” rě ékla a prě ikryla ho dékou. Odéšě la pak do koupélny a za chvíéli ši léhla védlé
néě ho.
Otocě il k níé na polšě taé rě i hlavu a uzě ašl: šmuték, ktéryé jíé vyzarě oval z ocě íé, byl néšnéšitélnyé.
RČ ékl: “Térézo, rě ékni mi. Co jé ti? V pošlédníé dobéě šé š tébou néě co déě jé. Jaé to cíétíém. Jaé to
víém.”
Vrtéě la hlavou: “Né, nic mi néníé.”
“Nézapíéréj!”
“Jé to porě aéd to štéjnéé ,” rě ékla.
 “Porě aéd to štéjnéé ” znaménalo jéjíé zě aérléníé a jého névéě ry. Alé Tomaé šě jéšě téě naléé hal. “Né,
Térézo. Téntokraé t jé to néě co jinéé ho. Takhlé zlé jši na tom nikdy nébyla.”
Téréza rě ékla: “Tak jaé ti to rě éknu. Béě zě ši umyé t vlašy.” Nérozuméě l jíé.
RČ ékla šmutnéě , béz ué tocě nošti, škoro néě zěnéě : “Tvojé vlašy uzě néě kolik méě šíécuů
inténzivnéě voníé. Voníé néě jakyé m zě énškyé m klíéném. Néchtéě la jšém ti to rě íékat. Alé uzě
mnoho nocíé mušíém vdéchovat klíén néě jakéé tvéé milénky.” Jén co to rě ékla, zě aludék ho znovu
zabolél. Byl zoufalyé. Tolik šé umyé vaé ! Tak pécě livéě drhné céléé téě lo, rucé, oblicě éj, aby na néě m
nézuů štala ani štopa cizíé
vuů néě . Vyhyé baé šé voně avyé m myé dluů m v cizíéch koupélnaé ch. Nošíé š šébou všě udé vlaštníé
šurovéé myé dlo. Alé na vlašy zapomnéě l! Né, na vlašy ho nénapadlo myšlit!
A vzpomnéě l ši na zě énu, ktéraé ši mu šédaé na oblicě éj a chcé, aby ji miloval célou švou tvaé rě íé
a téméném hlavy. Nénaé vidéě l ji nyníé. Takovéé blbéé naé pady! Vidéě l, zě é néníé mozě no nic zapíérat a
zě é šé muů zě é jén hloupéě šmaé t a jíét ši do koupélny umyé t hlavu.
Pohladila ho znovu po cě élé: “Zuů štaně lézě ét. To uzě néštojíé za to. Úzě jšém ši na to zvykla.”
zě aludék ho bolél a on touzě il po klidu a míéru.
RČ ékl: “Napíéšěu tomu paciéntovi, co jšmé ho potkali v laé zníéch. Znaé šě tén kraj, kdé jé jého
véš?”
“Né,” rě ékla Téréza.
Tomaé šě ovi šé mluvilo vélmi téě zěcé. Stacě il jén rě íéci: “Léšy.., kopécě ky “
“Ano, udéě laé mé to. Pojédémé odtud prycě . Alé téď uzě némluv,” a hladila ho štaé lé po cě élé.
Lézě éli védlé šébé a uzě nic nérě íékali. Boléšt zvolna odchaé zéla. Brzy oba dva ušnuli.
-22. Úproštrě éd noci šé vzbudil a š prě ékvapéníém ši vzpomíénal, zě é méě l šaméé érotickéé
šny. Jašnéě ši pamatoval jén pošlédníé: v bazéé nu plavala na zaé déch obrovškaé nahaé
zě éna, ašponě péě tkraé t véě tšě íé nézě on, š brě ichém, ktéréé bylo céléé poroštléé huštyé m
ochlupéníém, od rozkroku azě k pupku. Díéval šé na ni zé brě éhu a byl štrašě livéě
vzrušě én.
Jak to, zě é mohl byé t vzrušě én vé chvíélíéch, kdy jého téě lo bylo ošlabéno zě aludécě níé
névolnoštíé? A jak to, zě é byl vzrušě én pohlédém na zě énu, ktéraé by v néě m za bdéě léé ho štavu
mohla probudit jén odpor?
RČ ékl ši: V hodinovéé m štroji hlavy šé proti šobéě tocě íé dvéě ozubénaé kolécě ka. Na jédnom z
nich jšou vidiny, na druhéé m réakcé téě la. Zub, na néě mzě jé vidina nahéé
zě ény, šé dotyé kaé protéě jšě íého zubu, na néě mzě jé vépšaé n impérativ érékcé. Kdyzě šé néě jakyé m
nédopatrě éníém kolécě ka pošunou a kolécě ko vzrušě éníé šé doštané do kontaktu šé zubém, na
néě mzě jé namalovaé n obraz létíécíé vlašě tovky, našě é pohlavíé šé budé vzprě imovat prě i pohlédu na
vlašě tovku.
 Oštatnéě znal študii jédnoho kolégy; ktéryé študoval lidškyé špaé nék a tvrdil, zě é prě i
jakéé mkoli šnu maé muzě érékci. Znaménaé to, zě é špojéníé érékcé a nahéé zě ény jé jén jédén z tišíécé
zpuů šobuů , jak mohl Stvorě itél narě íédit hodinovyé méchanišmuš v hlavéě muzě é.
A co š tíém všě íém maé špolécě néé ho laé ška? Nic. Jéštli šé néě jak pošuné kolécě ko v Tomaé šě ovéě
hlavéě a on budé vzrušě én pouzé pohlédém na vlašě tovku, na jého laé šcé k Térézé to nic
nézméě níé.
Jéštlizě é vzrušě éníé jé méchanišmuš, ktéryé m šé bavíé naé šě Stvorě itél, laé ška jé naopak to, co
patrě íé jén naé m a cě íém Stvorě itéli unikaé mé. Laé ška jé našě é švoboda. Laé ška jé na druhéé štranéě “éš
mušš šéin!”.
Alé ani to néníé ué plnéě pravda. I kdyzě laé ška jé néě co jinéé ho nézě hodinovyé štroj šéxu, ktéryé m
šé bavil Stvorě itél, jé k tomu štroji prě écé jén prě ipoutaé na. Jé k néě mu prě ipoutaé na jak néě zěnaé
nahaé zě éna ké kyvadlu obrovškyé ch péndlovék. Tomaé šě ši rě íékaé : Prě ipoutat laé šku k šéxu, to byl
jédén z néjbizarnéě jšě íéch naé paduů
Stvorě itélé.
A pak ši rě íékaé jéšě téě toto: Jédinyé zpuů šob, jak laé šku uchraé nit prě éd blboštíé šéxu by bylo
narě íd
é it jinak hodiny v našě íé hlavéě a byé t vzrušě én pohlédém na vlašě tovku. S tou šladkou
myšě lénkou ušíénal. A na prahu ušíénaé níé, v tom zaé zracě néé m ué zémíé
zmatényé ch prě édštav, ši byl najédnou jišt, zě é praé véě objévil rě éšě éníé všě éch zaé had, klíécě k
tajémštvíé, novou utopii, raé j: švéě t, kdé jé cě lovéě k vzrušě én pohlédém na vlašě tovku a kdé muů zě é
míét
raé d Térézu, anizě by byl rušě én agréšivníé blboštíé šéxu. Úšnul.
-23. Bylo tam néě kolik polonahyé ch zě én, motaly šé kolém néě ho a on šé cíétil unavén. Aby
jim unikl, otévrě él dvérě é do védléjšě íé míéštnošti. Tam uvidéě l na gaucě i proti šobéě
díévku. Byla téé zě polonahaé , jén v kalhotkaé ch. Lézě éla na boku a opíérala šé o lokét. Díévala šé
na néě ho š ué šméě vém, jako by byla véě déě la, zě é prě ijdé. Prě ištoupil k níé. Rozléé val šé v néě m pocit
néšmíérnéé ho šě téě štíé, zě é ji tu konécě néě
našě él a zě é š níé muů zě é byé t: Úšédl védlé níé, néě co jíé rě íékal a ona néě co rě íékala jému. Vyzarě oval z
níé klid. Géšta jéjíé ruky byla pomalaé a vlaé cě naé . Célyé zě ivot touzě il po téě ch klidnyé ch géštéch. Praé véě
tén zě énškyé klid mu célyé zě ivot chybéě l. Alé v téé chvíéli naštal škluz zé šna do probuzéníé. Octl šé
v tom no man’š land, kdé cě lovéě k uzě néšpíé a jéšě téě nébdíé. Déě šil šé, zě é mu ta díévka mizíé prě éd
ocě ima a rě íékal ši: proboha, néšmíém ji ztratit! Zoufalé šé šnazě il vzpoménout ši, kdo ta díévka jé,
kdé ji vlaštnéě potkal; co š níé zazě il. Jak jé to mozě néé , zě é to névíé, kdyzě ji tak dobrě é znaé ? Sliboval
ši, zě é jíé hnéd raé no zatéléfonujé. Alé jén co ši to rě ékl, lékl šé, zě é jíé zatéléfonovat némuů zě é,
protozě é zapomnéě l jéjíé jméé no. Alé jak mohl zapoménout jméé no néě koho, koho tak dobrě é znaé ?
Pak uzě byl škoro ué plnéě
probuzén, méě l otévrě énéé ocě i a rě íékal ši: kdé jšém? ano, jšém v Prazé, alé ta díévka, jé vuů béc
z Prahy? népotkal jšém ji néě kdé jindé? néníé to díévka zé SČ vyé carška? Trvalo mu jéšě téě chvíéli,
nézě pochopil, zě é tu díévku néznaé , zě é néníé ani zé SČ vyé carška ani z Prahy, zě é jé to díévka zé šnu a
odnikud jinud. Byl z toho tak rozrušě én, zě é šé pošadil na poštéli. Téréza dyé chala hlubocé
védlé néě ho. Myšlil na to, zě é ta díévka zé šnu šé népodobaé zě aédnéé z zě én, ktéréé kdy v zě ivotéě
potkal. Díévka, ktéraé mu prě ipadala néjduů véě rnéě ji znaé maé , byla praé véě docéla néznaé maé . Alé
praé véě po níé vzě dycky touzě il. Exištujé-li néě jakyé jého ošobníé Raé j, pak by v tom Raé ji mušil zě íét po
jéjíém boku. Ta zě éna zé šna jé “éš mušš šéin!” jého laé šky.
Vzpomnéě l ši na znaé myé myé tuš z Platonova Sympošia: lidéé byli néjdrě ívé hérmafroditéé
a Buů h jé rozpoltil na dvéě puů lky, ktéréé od téé doby bloudíé švéě tém a hlédajíé šé. Laé ška jé
touha po ztracénéé puů li naé š šamyé ch.
Prě ipušťmé, zě é jé to tak; zě é kazě dyé z naé š maé néě kdé na švéě téě partnéra, š níémzě
tvorě il kdyši jédno téě lo. Ta druhaé puů lé Tomaé šě é, to byla díévka, o ktéréé šé mu zdaé lo.
Jénomzě é cě lovéě k nénajdé druhou polovinu šébé šama. Míéšto toho mu pošě lou v ošě atcé po
vodéě Térézu. Alé co šé štané, kdyzě pak opravdu poznaé zě énu, ktéraé mu byla urcě éna, druhou
puů li šébé šama? Komu daé prě édnošt? zě énéě z ošě atky anébo zě énéě z Platonova myé tu?
Prě édštavil ši, zě é zě ijé v idéaé lníém švéě téě š díévkou zé šna. Kolém otévrě ényé ch okén jéjich vily
jdé Téréza. Jé šama, zaštavujé šé na chodníéku a díévaé šé na néě ho odtud nékonécě néě šmutnyé m
pohlédém. A on tén pohléd névydrzě íé. Úzě zašé cíétíé jéjíé
boléšt vé švéé m vlaštníém šrdci! Úzě zašé jé v moci šoucitu a propadaé šé do jéjíé
dušě é. Vyškocě íé okném vén. Alé ona mu rě íékaé trpcé, ať jén zuů štané tam, kdé šé cíétíé
byé t šě ťaštén, a maé ta prudkaé névyrovnanaé géšta, ktéraé ho vzě dycky rušě ila a nélíébila šé mu
na níé. Úchopíé ty nérvoé zníé rucé, tiškné jé vé švyé ch dlaníéch, aby jé uklidnil. A víé, zě é opuštíé
kdykoli duů m švéé ho šě téě štíé, zě é opuštíé kdykoli švuů j raé j, kdé zě ijé š díévkou zé šna, zě é zradíé “éš
mušš šéin!” švéé laé šky, aby odéšě él š Térézou, zě énou zrozénou zé šě éšti šméě šěnyé ch naé hod.
Sédéě l štaé lé na poštéli a díéval šé na zě énu, ktéraé lézě éla védlé néě ho a tiškla ho vé špaé nku za
ruku. Cíétil k níé névyé šlovnou laé šku. Jéjíé špaé nék mušil byé t v téé
chvíéli vélmi krě éhkyé, protozě é otévrě éla ocě i a vyjévénéě šé na néě ho podíévala.
“Kam šé to díévaé šě ,” ptala šé.
Véě déě l, zě é ji néšmíé probudit, alé vraé tit zpaé tky do špaé nku; šnazě il šé jíé proto odpovéě déě t tak,
aby jého šlova vytvorě ila v jéjíé myšli obraz novéé ho šnu.
“Díévaé m šé na hvéě zdy,” rě ékl.
“Nélzě i, zě é šé díévaé šě na hvéě zdy. Vzě dyť šé díévaé šě doluů .”
“Protozě é jšmé v létadlé. Hvéě zdy jšou pod naé mi,” odpovéě déě l Tomaé šě .
“Aha, v létadlé,” rě ékla Téréza. Tiškla jéšě téě pévnéě ji Tomaé šě ovu ruku a znovu ušnula. Tomaé šě
véě déě l, zě é šé téď Téréza díévaé doluů kulatyé m okéé nkém létadla, ktéréé
létíé vyšoko nad hvéě zdami.
-SČ ESTAÚ CČ AÚST –Vélikyé pochod –1. Téprvé v rocé 1980 jšmé šé mohli docě íéšt v Sunday
Timéš, jak zémrě él Stalinuů v šyn Iakov. Jako zajatéc v néě méckéé m taé borě é za druhéé švéě tovéé
vaé lky byl ubytovaé n dohromady š anglickyé mi duů štojníéky. Méě li špolécě nyé zaé chod. Stalinuů v šyn
ho néchaé val znécě išě téě n. Anglicě anuů m šé nélíébilo díévat na zaé chod pomazanyé hovném, i kdyzě to
bylo hovno šyna téhdy néjmocnéě jšě íého muzě é švéě ta. Vytkli mu to. Úrazil šé. Vytyé kali mu to
znovu a znovu, nutili ho, aby zaé chod ocě ištil. Rozcě íélil šé, haé dal šé š nimi, pral šé. Nakonéc
zě aédal o šlyšě éníé u vélitélé taé bora. Chtéě l, aby jé rozšoudil. Alé nafoukanyé Néě méc odmíétl mluvit
o hovnu. Stalinuů v šyn némohl šnéé št poníézěéníé. Volajé k nébi štrašě livéé ruškéé nadaé vky, rozbéě hl
šé k éléktrě inou nabityé m draé tuů m, ktéréé obépíénaly taé bor. Dopadl na néě . Jého téě lo, ktéréé uzě
nikdy néznécě ištíé Anglicě anuů m zaé chod, na nich zuů štalo višét.
-2. Stalinuů v šyn to néméě l léhkéé . Jého otéc ho zplodil šé zě énou, ktérou potom podlé všě éch
znaé mék zaštrě élil. Mladyé Stalin byl tédy zaé rovéně šyném Bozě íém (néboť jého otéc byl uctíévaé n
jak Buů h), alé zaé rovéně jíém byl zavrzě én. Lidéé šé ho baé li dvojnaé šob: mohl jim ublíézěit švou mocíé
(byl prě écé jén Stalinuů v šyn) i švou prě íézníé
(otéc mohl tréštat míéšto zavrzě énéé ho šyna jého prě aétélé).
Zavrzě éníé i privilégovanošt, šě téě štíé i néšě téě štíé, nikdo jinyé népocíétil konkréé tnéě ji, jak jšou tyto
protiklady zaméě nitélnéé a jak od poé lu k poé lu lidškéé éxišténcé jé jén krok.
Pak ho hnéd na pocě aétku vaé lky zajali Néě mci a jiníé zajatci patrě íécíé k naé rodu, ktéryé
mu byl vzě dy bytoštnéě protivnyé švou néšrozumitélnou uzavrě énoštíé, ho obvinili, zě é jé
nécě ištyé. On, ktéryé néšl na bédréch néjvyšě šěíé myšlitélnéé drama (byl zaé rovéně
šyném Bozě íém i švrzě ényé m andéě lém) maé byé t nyníé šouzén nikoli pro vznéšě énéé véě ci
(tyé kajíécíé šé Boha a andéě luů ) nyé brzě pro hovno? Jé tédy od néjvyšě šěíého dramatu k néjnizě šěíému
tak zaé vratnéě blíézko?
Zaé vratnéě blíézko? Copak muů zě é blíézkošt puů šobit zaé vrať?
Muů zě é. Kdyzě šé šévérníé poé l prě iblíézěíé k jizě níému na pouhyé doték, zéméě koulé zmizíé a cě lovéě k
šé ocitné v praé zdnu, ktéréé mu zamotaé hlavu a vaé bíé ho k paé du. Jé-li zavrzě éníé a privilégium
jédno a totéé zě, néníé-li rozdíélu mézi vznéšě énoštíé a níézkoštíé, muů zě é-li byé t šyn Bozě íé šouzén pro
hovno, lidškaé éxišténcé ztratíé švéé
rozméě ry a štané šé néšnéšitélnéě léhkaé . V téé chvíéli šé Stalinuů v šyn rozbéě hné k éléktrě inou
nabityé m draé tuů m, aby na néě hodil švéé téě lo jako na mišku vah, jézě trcě íé
zě aloštnéě do vyé šěé, nadzvédnuta nékonécě nou léhkoštíé švéě ta, jénzě ztratil rozméě ry. Stalinuů v
šyn polozě il zě ivot pro hovno. Alé šmrt pro hovno néníé šmrt bézé šmyšlu. Néě mci, ktérě íé
obéě tovali zě ivoty, aby rozšě íérěili ué zémíé švéé rě íšé ě é daé l na vyé chod, Rušovéé , ktérě íé umíérali, aby moc
jéjich vlašti šahala daé l na zaé pad, ano, ti umíérali pro blbošt a jéjich šmrt jé bézé šmyšlu a
obécnéé platnošti. Smrt Stalinova šyna byla naproti tomu uproštrě éd obécnéé blbošti vaé lky
jédinou métafyzickou šmrtíé.
-3. Kdyzě jšém byl malyé a prohlíézěél ši Staryé Zaé kon prě évypraé véě nyé pro déě ti a ozdobényé
rytinami Guštava Doréé , vidéě l jšém tam Paé na Boha na oblaku. Byl to štaryé muzě , méě l ocě i,
noš, dlouhyé vouš a jaé jšém ši rě íékal, zě é kdyzě maé ué šta, mušíé takéé jíéšt. A jéštli jíé, mušíé takéé míét
štrě éva. Alé ta myšě lénka mné hnéd lékala, protozě é, i kdyzě díétéě z rodiny špíéšě névéě rěíécíé, cíétil
jšém, zě é prě édštava bozě íéch štrě év jé rouhaé níé.
Béz jakéé koli téologickéé prě íépravy, špontaé nnéě , chaé pal jšém tédy uzě jako díétéě
néšlucě itélnošt hovna a Boha a odtud i pochybnošt zaé kladníé téé zé krě éšťanškéé
 antropologié, podlé níézě byl cě lovéě k štvorě én k obrazu bozě íému. Buď jédno nébo druhéé : buď
jé cě lovéě k štvorě én k obrazu bozě íému a pak maé Buů h štrě éva, anébo Buů h némaé
štrě éva a cě lovéě k šé mu népodobaé .
Starě íé gnoštikovéé to cíétili štéjnéě dobrě é jako jaé vé švyé ch péě ti létéch. Valéntin, vélkyé mištr
Gnošé vé druhéé m štolétíé, aby vyrě éšě il tén zatracényé probléé m, tvrdil, zě é Jézě íéšě “jédl, pil, alé
nédéfékoval”.
Hovno jé obtíézěnéě jšě íé téologickyé probléé m nézě zlo. Buů h dal cě lovéě ku švobodu a muů zě émé tédy
konéc koncuů prě ipuštit, zě é néníé odpovéě dén za lidškéé zlocě iny. Odpovéě dnošt za hovno néšé
všě ak plnéě jén tén, kdo cě lovéě ka štvorě il.
-4. Svatyé Jéronyé m vé cě tvrtéé m štolétíé naprošto zamíétal myšě lénku, zě é by Adam š Evou v
Raé ji šoulozě ili. Joannéš Scottuš Eriugéna, vélkyé téolog dévaé téé ho štolétíé, takovou myšě lénku
naopak prě ipoušě téě l. Prě édštavoval ši všě ak, zě é šé Adamovi zvédal ué d aši tak, jako šé zvédaé ruka
nébo noha, tédy kdy chtéě l a jak chtéě l. Néhlédéjmé za touto prě édštavou véě cěnyé šén muzě é
pošédléé ho hrozbou impoténcé. Myšě lénka Scotta Eriugény maé jinyé šmyšl. Daé -li šé ué d
zvédnout na pouhyé rozkaz mozku, znaménaé to, zě é vzrušě éníé jé na švéě téě zbytécě néé . ÚÚ d šé
névztycě ujé, protozě é jšmé vzrušě éni, alé protozě é mu to porucě íémé. To, co prě ipadalo vélkéé mu
téologovi néšlucě itélnéé š Raé jém, nébyla šoulozě a š níé špojénaé rozkošě . Néšlucě itélnéé š Raé jém
bylo vzrušě éníé. Zapamatujmé ši to dobrě é: v Raé ji éxištovala rozkošě , né vzrušě éníé. V ué vazé
Scotta Eriugény muů zě émé naléé zt klíécě k jakéé muši téologickéé mu ošpravédlnéě níé
(jinak rě écě éno théodicéi) hovna. Dokud cě lovéě k šméě l byé t v Raé ji, buď (podobnéě jako Jézě íéšě
podlé Valéntinovyé ch prě édštav) nédéfékoval anébo, cozě šé zdaé byé t pravdéě podobnéě jšě íé, hovno
nébylo chaé paé no jako néě co odpornéé ho. Vé chvíéli, kdy Buů h vyhnal cě lovéě ka z Raé jé, dal mu
poznat hnuš. CČ lovéě k zacě al škryé vat, za co šé štydéě l, a vé chvíéli, kdy odhalil zaé voj, byl ošlnéě n
vélikou zaé rě íé. Tak vzaé péě tíé za poznaé níém hnušu poznal i vzrušě éníé. Béz hovna (v došlovnéé m i
prě énéšénéé m šlova šmyšlu) by nébylo šéxuaé lníé laé šky takovéé , jakou ji znaé mé: doprovaé zénéé
bušě éníém šrdcé a ošlépéníém šmyšluů .
Vypraé véě l jšém vé trě étíé cě aéšti tohoto romaé nu o polonahéé Sabinéě , jak štojíé š burě inkou na
hlavéě védlé oblécě énéé ho Tomaé šě é. Néě co jšém téhdy zamlcě él. Vé chvíéli, kdy šé na šébé díévala do
zrcadla a cíétila vzrušě éníé zé švéé ho zéšméě šěnéě níé, probéě hla jíé hlavou prě édštava, zě é ji Tomaé šě
takto š burě inkou na hlavéě pošadíé na zaé chodovou míéšu a ona ši prě éd níém vypraé zdníé štrě éva. V
téé chvíéli šé jíé rozbušě ilo šrdcé, ztratila jašnéé véě domíé, štrhla Tomaé šě é na kobéréc a krě icě éla
vzaé péě tíé rozkošě íé.
-5. Spor mézi téě mi, co tvrdíé, zě é švéě t byl štvorě én Bohém, a téě mi, co ši myšlíé, zě é vznikl šaé m
šébou, šé tyé kaé néě cěého, co prě éšahujé naé šě rozum i zkušě énošt. Mnohém réaé lnéě jšě íé rozdíél
oddéě lujé ty, ktérě íé pochybujíé o bytíé, jakéé bylo cě lovéě ku daé no (ať
uzě jakkoli cě i kyé mkoli) od téě ch, kdo š níém béz vyé hrad šouhlašíé. Za všě émi évropškyé mi
víérami, naé bozě énškyé mi a politickyé mi, jé prvníé kapitola Généšiš, z níézě vyplyé vaé , zě é švéě t byl
štvorě én špraé vnéě , zě é bytíé jé dobréé a zě é jé tudíézě špraé vnéé šé mnozě it. Nazvéě mé tuto zaé kladníé
víéru katégorickyé šouhlaš š bytíém. Jéštlizě é bylo jéšě téě donédaé vna šlovo hovno v knihaé ch
vytécě kovaé no, nébylo to z moraé lníéch duů voduů . Néchcété prě écé tvrdit, zě é hovno jé némoraé lníé!
Néšouhlaš š hovném jé métafyzickyé. Chvíélé défékovaé níé jé kazě dodénníé duů kaz néprě ijatélnošti
Stvorě éníé. Buď anébo: buď jé hovno prě ijatélnéé (a potom šé nézamykéjmé na zaé chodéě !) anébo
jšmé štvorě éni néprě ijatélnyé m zpuů šobém.
Z toho vyplyé vaé , zě é éštétickyé m idéaé lém katégorickéé ho šouhlašu š bytíém jé švéě t, v néě mzě jé
hovno poprě éno a všě ichni šé chovajíé, jako by nééxištovalo. Ténto éštétickyé idéaé l šé jménujé
kyé cě.
Jé to néě méckéé šlovo, ktéréé šé narodilo uproštrě éd šéntiméntaé lníého dévaténaé ctéé ho štolétíé
a rozšě íérěilo pak do všě éch jazykuů . CČ aštyé m uzě ívé aé níém šé všě ak šétrě él jého puů vodníé métafyzickyé
vyé znam,
to jéšt: kyé cě jé abšolutníé poprě éníé hovna; v došlovnéé m i prě énéšénéé m šlova šmyšlu: kyé cě
vylucě ujé zé švéé ho zornéé ho ué hlu všě é, co jé na lidškéé éxišténci éšénciaé lnéě néprě ijatélnéé .
-6. Prvníé Sabinina vnitrě níé révolta proti komunišmu néméě la étickyé alé éštétickyé raé z. To,
co ji odpuzovalo, byla všě ak mnohém méé néě ošě klivošt komuništickéé ho švéě ta (znicě énéé zaé mky
proméě néě néé v kravíény), jako maška kraé šy, ktérou ši našazoval, jinak rě écě éno, komuništickyé
kyé cě. Jého modélém jé šlavnošt zvanaé prvníé maé j. Vidéě la prvomaé jovéé pruů vody v dobéě , kdy lidéé
byli jéšě téě nadšě éni anébo nadšě éníé
jéšě téě pilnéě prě édštíérali. zě ény byly oblécě ény v cě érvényé ch, bíélyé ch, modryé ch košě ilíéch, takzě é
vidéě ny z balkoé nuů a okén tvorě ily ruů znéé obrazcé: péě ticíépéé hvéě zdy, šrdcé, píéšména. Mézi
jédnotlivyé mi cě aéštmi pruů vodu šě ly maléé orchéštry hrajíécíé do pochodu. Kdyzě šé pruů vod blíézěil k
tribunéě , i néjznudéě néě jšě íé tvaé rě é šé rozzaé rě ily ué šméě vém, jako by chtéě ly dokaé zat, zě é šé naé lézě itéě
radujíé, nébo prě éšnéě ji, zě é naé lézě itéě šouhlašíé. A néšě lo o pouhyé politickyé šouhlaš š komunišmém,
alé o šouhlaš š bytíém jakozě to takovyé m. Slavnošt prvníého maé jé šé napaé jéla z hlubokéé študny
katégorickéé ho šouhlašu š bytíém. Nénapšanéé , névyšlovénéé héšlo pruů vodu nébylo “ať
zě ijé komunišmuš!” nyé brzě “ať zě ijé zě ivot!”. Síéla a léšt komuništickéé politiky špocě ívé ala v tom,
zě é ši to héšlo prě ivlaštnila. Praé véě tato idiotškaé tautologié (“ať zě ijé zě ivot!”) prě itahovala do
komuništickéé ho pruů vodu i ty lidi, jimzě byly tézé komunišmu lhoštéjnéé .
-7. O déšét lét pozdéě ji (to uzě zě ila v Américé) ji prě íétél jéjíéch prě aétél, jédén américkyé
šénaé tor, vézl švyé m obrovškyé m ošobníém autém. Vzadu na šédadlé šé tíéšnily cě tyrě i déě ti.
Sénaé tor zaštavil; déě ti vyštoupily a béě zěély po vélikéé m traé vníéku k budovéě štadioé nu, kdé bylo
uméě léé kluzišě téě . Sénaé tor šédéě l za volantém, díéval šé zašnéě néě na ty cě tyrě i béě zěíécíé poštavicě ky a
pak šé obraé til k Sabinéě : “Díévéjté šé na néě .” Opšal rukou kruh, jénzě méě l obéjmout štadioé n,
traé vníék i déě ti: “Tomu rě íékaé m šě téě štíé.”
Za téě mi šlovy byla néjén radošt nad tíém, zě é déě ti béě zěíé a traé va rošté, alé i projév pochopéníé
vuů cě i zě énéě , ktéraé prě išě la zé zéméě komunišmu, kdé podlé šénaé torova prě éšvéě dcě éníé traé va nérošté
a déě ti nébéě zěíé.
Sabina ši alé praé véě v téé chvíéli prě édštavila toho šénaé tora na tribunéě prazě škéé ho naé méě štíé.
To, co méě l na tvaé rě i, byl prě éšnéě štéjnyé ué šméě v, ktéryé adréšovali komuništicě tíé štaé tníéci z vyé šěé švéé
tribuny štéjnéě šé ušmíévajíécíém obcě anuů m dolé v pruů vodu.
-8. Jak to tén šénaé tor véě déě l, zě é déě ti znaménajíé šě téě štíé? Copak jim vidéě l do dušě é? Co kdyzě
vé chvíéli, kdy mu zmizély z dohlédu, trě i z nich šé vrhly na to cě tvrtéé a zacě aly ho bíét?
 Sénaé tor méě l jédinyé argumént pro švéé tvrzéníé: švuů j cit. Tam, kdé mluvíé šrdcé, jé néšlušě néé ,
aby rozum néě co namíétal. V rě íšé ě i kyé cěé vlaé dné diktatura šrdcé. Cit, ktéryé kyé cě vyvolaé , mušíé byé t
ovšě ém takovyé, aby ho mohlo šdíélét vélkéé
mnozě štvíé. Kyé cě proto némuů zě é špocě ívé at na nézvykléé šituaci, nyé brzě na zaé kladníéch obrazéch,
ktéréé majíé lidéé vtlucě ény do paméě ti: névdéě cěnaé dcéra, zanédbaé vanyé otéc, déě ti béě zěíécíé po
traé vníéku, zrazénaé vlašt, vzpomíénka na prvníé laé šku. Kyé cě vyvolaé téě šnéě po šobéě dvéě šlzy dojétíé.
Prvníé šlza rě íékaé : jak jé to kraé šnéé , déě ti béě zěíécíé po traé vníéku! Druhaé šlza rě íékaé : jak jé to kraé šnéé byé t
dojat š célyé m lidštvém nad déě tmi béě zěíécíémi po traé vníéku!
Téprvé ta druhaé šlza déě laé z kyé cěé kyé cě.
Bratrštvíé všě éch lidíé švéě ta budé mozě no zalozě it jén na kyé cěi.
-9. Nikdo to névíé léé pé nézě politikovéé . Kdyzě jé nablíézku fotografickyé aparaé t, hnéd utíékajíé k
néjblizě šěíému díétéě ti, aby jé zvédali do vyé šěé a líébali jé na tvaé rě. Kyé cě jé éštétickyé m idéaé lém všě éch
politikuů , všě éch politickyé ch štran a hnutíé. Vé špolécě nošti, kdé éxištujíé védlé šébé ruů znéé
politickéé šméě ry a jéjich vliv šé tudíézě vzaé jémnéě rušě íé cě i omézujé, muů zě émé jéšě téě jakzě takzě
uniknout inkvizici kyé cěé; jédnotlivéc ši muů zě é uchovat švou ošobitošt a uméě léc vytvorě it
néocě ékaé vanaé díéla. Tam všě ak, kdé jédno jédinéé politickéé hnutíé maé všě échnu moc, octnémé šé
raé zém v rě íšé ě i totalitníého
kyé cěé.
RČ íékaé m-li totalitníého, znaménaé to, zě é všě échno, co narušě ujé kyé cě, jé vyrě azéno zé zě ivota:
kazě dyé projév individuališmu (protozě é kazě déé odlišě éníé jé plivanéc vmétényé
do tvaé rě é ušmíévajíécíého šé bratrštvíé), kazě déé pochybovaé níé (protozě é kdo zacě né pochybovat o
malicě košti, škoncě íé pochybou o zě ivotéě jako takovéé m), ironié (protozě é v rě íéšěi kyé cěé jé trě éba braé t
všě échno naprošto vaé zě néě ), alé i matka, ktéraé opuštila rodinu anébo muzě , ktéryé daé vaé prě édnošt
muzě uům prě éd zě énami a ohrozě ujé tak švatéé
héšlo “milujté šé a mnozě té šé”.
Z tohoto hlédiška muů zě émé povazě ovat tak zvanyé gulag za jakouši hygiénickou jaé mu, kam
totalitníé kyé cě haé zíé odpadky.
-10. Prvníé déšétilétíé po druhéé švéě tovéé vaé lcé bylo dobou néjhroznéě jšě íého štalinškéé ho
téroru. Téhdy zatkli pro néě jakou pitomošt Térézina otcé a déšétilétéé déě vcě aétko vyhodili z
bytu. Vé štéjnéé dobéě študovala dvacétilétaé Sabina Akadémii vyé tvarnyé ch uméě níé. Proféšor
marxišmu vyšvéě tloval jíé a jéjíém špoluzě aékuů m tuto tézi šocialištickéé ho uméě níé: šovéě tškaé
špolécě nošt došě la tak daléko, zě é zaé kladníé
konflikt tam uzě néníé mézi dobryé m a zlyé m, alé mézi dobryé m a lépšě íém. Hovno (to jéšt to,
co jé éšénciaé lnéě néprě ijatélnéé ) mohlo tédy éxištovat jén na “druhéé
štranéě ” (trě éba v Américé) a jén odtud, zvéncě íé, jako néě co cizorodéé ho (trě éba v podobéě
šě pioé nuů ) proniknout do švéě ta “dobryé ch a lépšě íéch”. Opravdu, šovéě tškéé filmy, ktéréé praé véě v téé
néjkrutéě jšě íé dobéě zaplavily kina všě éch komuništickyé ch zémíé, byly prodchnuty néuvéě rěitélnou
névinnoštíé. Néjvéě tšě íé
 konflikt, ktéryé šé mohl odéhraé t mézi dvéě ma Rušy, bylo miloštnéé nédorozuméě níé: on šé
domníéval, zě é ona ho uzě némilujé, a ona ši o néě m myšlila totéé zě. Ké konci ši padli do naé rucě íé a
kapaly z nich šlzy šě téě štíé.
Konvéncě níé vyé klad téě ch filmuů jé dnéš ténto: ukazovaly komuništickyé idéaé l, zatíémco
komunictickaé réalita byla horšě íé.
Sabina šé proti takovéé mu vyé kladu bourě ila. Kdyzě ši prě édštavila, zě é by šé švéě t šovéě tškyé ch
kyé cěuů méě l štaé t škutécě noštíé a ona v níé méě la zě íét, šě él jíé mraé z po zaé déch. Dala by béz néjménšě íého
zavaé haé níé prě édnošt zě ivotu vé škutécě néé m komuništickéé m rézě imu i šé všě íém pronaé šlédovaé níém a
frontami na mašo. Vé škutécě néé m komuništickéé m švéě téě šé daé zě íét. Vé švéě téě uškutécě néě néé ho
komuništickéé ho idéaé lu, v tom švéě téě
ušmíévajíécíéch šé idiotuů , š nimizě by némohla vyméě nit jédinéé šlovo, by zémrě éla za tyé dén
hruů zou.
Zdaé šé mi, zě é pocit, ktéryé v Sabinéě vzbuzoval šovéě tškyé kyé cě, šé podobal hruů zé, ktérou
zazě ívé ala Téréza vé šnu, kdy pochodovala š nahyé mi zě énami kolém bazéé nu a byla nucéna
zpíévat véšéléé píéšnéě . Pod hladinou šé vznaé šě ély mrtvoly. Téréza šé némohla na zě aédnou zě énu
obraé tit š jédinyé m šlovém, š jédinou otaé zkou. Byla by ušlyšě éla v odpovéě ď jén dalšě íé štrofu
píéšnéě . Némohla na zě aédnou ani tajnéě mrknout. Hnéd by na ni zacě aly ukazovat muzě i štojíécíému
v košě i nad bazéé ném, aby ji zaštrě élil.
Térézin šén odhalujé pravou funkci kyé cěé: kyé cě jé paravan zakryé vajíécíé šmrt.
-11. V rě íšé ě i totalitníého kyé cěé jšou odpovéě di prě édém daé ny a vylucě ujíé jakoukoli otaé zku. Z
toho plyné, zě é škutécě nyé m protivníékém totalitníého kyé cěé jé cě lovéě k, ktéryé šé ptaé . Otaé zka jé
jako nuů zě , ktéryé rozrě ézaé vaé plaé tno namalovanéé dékoracé, abychom mohli nahléé dnout, co šé
škryé vaé za níé. Takto oštatnéě vyšvéě tlila kdyši Sabina Térézé šmyšl švyé ch obrazuů : vprě édu jé
šrozumitélnaé lézě a za níé prošvíétaé néšrozumitélnaé
pravda.
Jénomzě é ti, ktérě íé bojujíé proti tak zvanyé m totalitníém rézě imuů m, mohou jén štéě zěíé
bojovat taé zaé níém a pochybovaé níém. I oni potrě ébujíé švéé jištoty a jédnoduchéé pravdy, ktéréé
by byly šrozumitélnéé co néjvéě tšě íému mnozě štvíé a probouzély koléktivníé
šlzéníé.
Jédnou ušporě aédala Sabinéě néě jakaé politickaé organizacé v Néě mécku vyé štavu. Sabina vzala
do ruky katalog: byla tam jéjíé fotografié a prě éš ni byly nakréšlény oštnatéé draé ty. Úvnitrě byl
uvérě éjnéě n jéjíé zě ivotopiš, ktéryé šé podobal zě ivotopišu mucě édníékuů a švatyé ch: trpéě la, bojovala
proti néšpravédlnošti, mušila opuštit zmucě énou vlašt a bojujé daé l, “Bojujé švyé mi obrazy za
švobodu”, byla pošlédníé
véě ta tohoto téxtu.
Protéštovala, alé nérozuméě li jíé.
Néníé šnad pravda, zě é v komunišmu jé modérníé uméě níé pronaé šlédovaé no?
 RČ ékla vztéklé: “Myé m néprě íétélém néníé komunišmuš alé kyé cě!” Od téé doby zacě ala oprě aédat
švuů j zě ivotopiš myštifikacémi a kdyzě šé pozdéě ji ocitla v Américé, podarě ilo šé jíé dokoncé
zatajit, zě é jé CČ éšě ka. Byla to jén zoufalaé
šnaha uniknout kyé cěi, ktéryé lidéé chtéě li vyrobit z jéjíého zě ivota.
-12. Staé la prě éd šě taflémi, na nichzě bylo rozmalovanéé plaé tno. Za jéjíémi zaé dy šédéě l v krě éšlé
štaryé muzě a pozoroval kazě dyé tah jéjíého šě téě tcé.
Pak šé podíéval na hodinky: “Myšlíém, zě é bychom uzě méě li jíét,” rě ékl. Odlozě ila palétu a odéšě la
šé do koupélny umyé t. Staryé muzě šé vztycě il z krě éšla a šklonil šé pro huů l oprě énou o štuů l. Dvérě é
atéliéé ru védly rovnou na traé vníék. Stmíévalo šé. Dvacét métruů naproti byl bíélyé duů m vyštavéě nyé
zé drě éva š ošvéě tlényé mi okny v prě íézémíé. Ta dvéě okna švíétíécíé do uhašíénajíécíého dné Sabinu
dojíémala. Tvrdíé célyé zě ivot, zě é jéjíém néprě íétélém jé kyé cě. Alé cozě ši ho šama nénéšé v šobéě ?
Jéjíém kyé cěém jé obraz domova, klidnéé ho, šladkéé ho, harmonickéé ho, kdé vlaé dné hodnaé
matka a moudryé otéc. Tén obraz šé v níé probudil po šmrti rodicě uů. CČ íém méé néě šé jéjíé zě ivot
podobal tomu šladkéé mu šnu, tíém byla citlivéě jšě íé k jého kouzlu a néě kolikraé t jíé vytryškly šlzy,
kdyzě vidéě la v télévizi šéntiméntaé lníé prě íébéě h, v néě mzě névdéě cěnaé dcéra objala zanédbaé vanéé ho
otcé a do uhašíénajíécíého dné švíétila okna domu šé šě ťaštnou rodinou.
Sé štaryé m muzě ém šé šéznaé mila v Néw Yorku. Byl bohatyé a méě l raé d obrazy. zě il šaé m šé
švou štéjnéě štarou zě énou vé vilé na vénkovéě . Naproti vilé na jého pozémku štaé la štaraé štaé j.
Úpravil ji pro Sabinu jako atéliéé r, pozval ji tam a pozoroval céléé dny pohyby jéjíého šě téě tcé.
Téď špolu praé véě všě ichni trě i vécě érě íé. Staraé paníé ošlovujé Sabinu “maé dcérušě ko!”, alé podlé
všě éch znaé mék jé tomu naopak: Sabina jé tu jako maminka šé dvéě ma déě tmi, ktéréé na níé višíé,
obdivujíé šé jíé a byly by ochotny ji pošlouchat, kdyby jim chtéě la poroucě ét.
Našě la tédy na prahu štaé rě íé rodicě é, ktéryé m šé kdyši jako díévka vytrhla z rukou?
Našě la konécě néě déě ti, ktéréé šama nikdy néméě la?
Véě déě la dobrě é, zě é jé to iluzé. Jéjíé pobyt u štaroušě kuů néníé nézě kraé tkaé zaštaé vka. Staryé paé n jé
vaé zě néě némocnyé a jého zě éna, azě zuů štané béz néě ho, odjédé za šyném do Kanady. Sabinina
céšta zrad budé pokracě ovat a do néšnéšitélnéé léhkošti bytíé šé budé z hloubi jéjíého nitra
ozyé vat cě aš od cě ašu šméě šěnaé šéntiméntaé lníé píéšéně o dvou rozšvíécényé ch oknéch, za nimizě zě ijé
šě ťaštnaé rodina.
Ta píéšéně ji dojíémaé , alé Sabina nébéré švéé dojétíé vaé zě néě . Víé moc dobrě é, zě é ta píéšéně jé kraé šnaé
lézě . Vé chvíéli, kdy jé kyé cě rozpoznaé n jako lézě , ocitaé šé v kontéxtu né-kyé cěé. Ztraé cíé tak švou
autoritativníé moc a jé dojémnyé jako kazě daé jinaé
lidškaé šlabošt. Néboť nikdo z naé š néníé nadcě lovéě k, aby unikl docéla kyé cěi. I kdybychom jíém
šébévíéc opovrhovali, kyé cě patrě íé k lidškéé mu ué déě lu.
-13. Praméném kyé cěé jé katégorickyé šouhlaš š bytíém. Alé co jé zaé kladém bytíé? Buů h?
CČ lovéě k? Boj? Laé ška? Muzě ? zě éna?
Naé zory na to jšou ruů znéé a proto jšou i ruů znéé kyé cěé: katolickyé, protéštantškyé, zě idovškyé,
 komuništickyé, fašě ištickyé, démokratickyé, féminištickyé, évropškyé, américkyé, nacionaé lníé,
intérnacionaé lníé.
Od doby francouzškéé révolucé šé nazyé vaé jédna polovicé Evropy lévicé zatíémco druhaé ši
zíéškala oznacě éníé pravicé. Jé téé méě rě némozě néé définovat jédny cě i druhéé
néě jakyé mi téorétickyé mi principy, o ktéréé by šé opíérali. Néníé na tom nic divnéé ho: politickaé
hnutíé néšpocě ívé ajíé na racionaé lníéch poštojíéch, alé na prě édštavaé ch, obrazéch, šlovéch,
archétypéch, ktéréé dohromady vytvaé rě éjíé tén cě i onén politickyé
kyé cě.
Prě édštava Vélikéé ho Pochodu, ktérou šé néchaé vaé opaé jét Franz, jé politickyé m kyé cěém, ktéryé
špojujé lévicovéé lidi všě éch dob a šméě ruů . Vélikyé Pochod, to jé ta naé dhérnaé
céšta vprě éd, céšta k bratrštvíé, k rovnošti, ké špravédlnošti, ké šě téě štíé a jéšě téě
daé l prě éš všě échny prě ékaé zě ky, protozě é prě ékaé zě ky mušíé byé t, maé li byé t pochod Vélkyé m
Pochodém.
Diktatura prolétariaé tu nébo démokracié? Odmíétnutíé konzumníé špolécě nošti anébo
zvyšě ovaé níé vyé roby? Guillotina nébo zrušě éníé tréštu šmrti? Vuů béc na tom nézaé lézě íé. To, co déě laé
lévicovéé ho cě lovéě ka lévicovyé m cě lovéě kém néníé ta cě i ona téorié, alé jého šchopnošt ucě init
jakoukoli téorii šoucě aéštíé kyé cěé zvanéé ho Vélikyé Pochod vprě éd.
-14. Franz néníé ovšě ém cě lovéě kém kyé cěé. Prě édštava Vélkéé ho Pochodu hrajé v jého zě ivotéě
prě iblizě néě štéjnou roli jako šéntiméntaé lníé píéšéně o dvou rozšvíécényé ch oknéch v zě ivotéě
Sabininéě . Ktérou politickou štranu Franz aši volíé? Bojíém šé, zě é névolíé
vuů béc a jdé v dén voléb radéě ji na vyé lét do hor. To ovšě ém néznaménaé , zě é by ho Vélikyé
Pochod prě éštal dojíémat. Bylo kraé šnéé šníét o tom, zě é jšmé šoucě aéštíé
pochodujíécíého zaé štupu, jénzě kraé cě íé štalétíémi, a Franz nikdy nézapomnéě l na tén kraé šnyé
šén.
Jédnoho dné mu téléfonovali prě aétéléé z Parě íézěé. Porě aédajíé pryé pochod na Kambodzě u a zvou
ho, aby šé k nim prě idal.
Kambodzě a méě la v téé dobéě za šébou obcě anškou vaé lku, américkéé bombardovaé níé, rě aédéě níé
domaé cíéch komuništuů , ktérě íé uménšě ili tén naé rod o jédnu péě tinu, a nakonéc okupaci
šoušédníého Viétnamu, ktéryé uzě šaé m v téé dobéě nébyl nézě naé štrojém Ruška. V
Kambodzě i byl hladomor a lidéé tam umíérali béz léé karě škéé péé cěé. Mézinaé rodníé
organizacé léé karě uů zě aédala uzě mnohokraé t, aby jíé byl do zéméě povolén vštup, alé Viétnamci
to odmíétali. Vélcíé zaé padníé intéléktuaé lovéé méě li proto pochodovat péě šěky ké kambodzě škyé m
hranicíém a tíémto vélkyé m špéktaé klém hranyé m prě éd ocě ima švéě ta vynutit léé karě uům vštup do
okupovanéé zéméě .
Prě íétél, ktéryé Franzovi téléfonoval, byl z téě ch, š nimizě kdyši chodil v pruů vodéch
parě íézěškyé mi ulicémi. Byl néjdrě ívé nadšě én jého pozvaé níém, alé pak mu padl zrak na študéntku š
vélikyé mi bryé lémi. Sédéě la v krě éšlé naproti néě mu a jéjíé ocě i za kulatyé mi škly šé zdaé ly byé t jéšě téě
véě tšě íé. Franz méě l pocit, zě é ho ty ocě i prošíé, aby nikam néjézdil. A tak šé omluvil.
Alé jén co zavéě šil šluchaé tko, litoval. Vyhovéě l šicé švéé pozémškéé miléncé, alé zanédbal
nébéškou laé šku. Cozě néníé Kambodzě a variantou Sabininy vlašti? Zéméě
okupovanaé šoušédníé komuništickou armaé dou! Zéméě , na ktérou dopadla péě št Ruška!
Franzovi šé najédnou zdaé , zě é mu jého polozapoménutyé prě íétél téléfonoval na zaé kladéě
jéjíého tajnéé ho pokynu.
Nébéškéé bytošti všě échno véě díé a všě échno vidíé. Kdyby šé zué cě aštnil toho pochodu, Sabina
by šé na néě ho díévala a méě la by z néě ho radošt. Pochopila by, zě é jíé zuů štal véě rnyé.
“Zlobila by šéš, kdybych tam prě écé jénom jél?” ptal šé švéé bryé latéé díévky, ktéraé
litujé kazě déé ho dné, kdy jé béz néě ho, alé néumíé mu nic odéprě íét. Za néě kolik dnuů šé octl vé
vélkéé m létadlé na parě íézěškéé m létišě ti. Bylo tam dvacét léé karě uů, š nimi aši padéšaé t intéléktuaé luů
(proféšoruů , špišovatéluů , pošlancuů , zpéě vaé kuů , hércuů a štaroštuů ) a ti všě ichni byly provaé zéni
cě tyrě mi šty zě urnališty a fotografy.
-15. Létadlo prě ištaé lo v Bankoku. CČ tyrě i šta šédmdéšaé t léé karě uů, intéléktuaé luů a zě urnalištuů šé
odébralo do vélikéé ho šaé lu intérnacionaé lníého hotélu, kdé uzě cě ékali dalšě íé léé karě i, hérci, zpéě vaé ci
a filologovéé a š nimi dalšě íéch néě kolik šét zě urnalištuů šé zaé pišníéky, magnétofony, fotografickyé mi
aparaé ty a filmovyé mi kamérami. V cě élé šaé lu bylo poé dium, na néě m podlouhlyé štuů l a za níém aši
dvacét Américě anuů , ktérě íé uzě zacě ali rě íd
é it šchuů zi.
Francouzšě tíé intéléktuaé lovéé , š nimizě šém Franz véšě él, cíétili šé odštrcě éni a poníézěéni.
Pochod na Kambodzě u byl jéjich naé pad a najédnou jšou to Américě anéé , ktérě íé šé š naé dhérnou
šamozrě éjmoštíé ujali védéníé a jéšě téě k tomu mluvíé anglicky a vuů béc jé nénapadné, zě é by jim
néě jakyé Francouz nébo Daé n mohl nérozuméě t. Daé novéé uzě
ovšě ém daé vno zapomnéě li, zě é kdyši tvorě ili naé rod a tak šé na protéšt zmohli zé všě éch
Evropanuů jénom Francouzi. Byli tak zaé šadovíé, zě é odmíétali protéštovat anglicky a obracéli šé
k Américě anuů m na poé diu v rodnéé rě écě i. Américě anéé réagovali na jéjich šlova vlíédnyé mi a
šouhlašnyé mi ué šméě vy, protozě é nérozuméě li ani šlovo. Francouzuů m nakonéc nézbylo, nézě aby
formulovali švou naé mitku anglicky: “Procě šé na tomto šhromaé zě déě níé mluvíé jén anglicky, kdyzě
jšou tu i Francouzi?” Américě anéé byli vélicé udivéni tak podivnou naé mitkou, alé néprě éštali šé
ušmíévat a šouhlašili š tíém, aby šé všě échny projévy prě éklaé daly. Hlédal šé dlouho tlumocě níék,
nézě šchuů zé mohla pokracě ovat. Kazě daé véě ta pak mušila zníét anglicky i francouzšky, takzě é šé
šchuů zé štala dvojnaé šobnéě dlouhaé a vlaštnéě víéc nézě dvojnaé šobnéě , protozě é všě ichni Francouzi
uméě li anglicky, prě érušě ovali tlumocě níéka, opravovali ho a prě éli šé š níém o kazě déé šlovo.
Vrcholém šchuů zé byl okamzě ik, kdy na poé dium vštoupila šlavnaé américkaé hérécě ka. Kvuů li
níé šé do šaé lu nahrnuli dalšě íé fotografovéé a kaméramani a za kazě dou šlabikou, ktérou hérécě ka
pronéšla, ozvalo šé cvaknutíé jédnoho aparaé tu. Hérécě ka mluvila o trpíécíéch déě téch, o
barbarštvíé komuništickéé diktatury, o praé vu cě lovéě ka na bézpécě íé, o ohrozě éníé tradicě níéch
hodnot civilizovanéé špolécě nošti, o nédotknutélnéé švobodéě lidškéé ho individua a o prézidéntu
Cartérovi, ktéryé jé zarmoucén tíém, co šé v Kambodzě i déě jé. Pošlédníé šlova rě ékla v plaé cě i. V téé
chvíéli vštal mladyé francouzškyé léé karě šé zrzavyé m kníérém a zacě al krě icě ét:
 “Jšmé tu, abychom šě li léé cěit umíérajíécíé lidi! Néjšmé tu pro šlaé vu préšidénta Cartéra! Tohlé
némaé byé t zě aédnyé propagacě níé américkyé cirkuš! Néprě išě li jšmé šém protéštovat proti
komunišmu, alé léé cěit némocnéé !”
Ké kníératéé mu léé karě i šé prě idali dalšě íé Francouzi. Tlumocě níék šé polékal a nétroufal ši
prě éklaé dat, co rě íékali. Dvacét Américě anuů na poé diu šé na néě proto díévalo opéě t š ué šméě vy plnyé mi
šympatié a mnozíé z nich kyé vali šouhlašnéě hlavou. Jédén dokoncé pozvédl vzhuů ru péě št,
protozě é véě déě l, zě é to tak Evropanéé raé di déě lajíé vé chvíélíéch koléktivníé éuforié.
-16. -Jak jé to vuů béc mozě néé , zě é lévicovíé intéléktuaé lovéé (protozě é praé véě mézi néě patrě íé
léé karě šé zrzavyé m kníérém) jšou ochotni pochodovat proti zaé jmuů m jédnéé komuništickéé
zéméě , i kdyzě azě došud byl komunišmuš vzě dycky povazě ovaé n za šoucě aéšt lévicé?
Vé chvíéli, kdy zlocě iny zéméě zvanéé Sovéě tškyé švaz šé štaly prě íélišě škandaé lníé, lévicovyé cě lovéě k
méě l dvojíé mozě nošt: buď plivnout na švuů j došavadníé zě ivot a prě éštat pochodovat anébo (š
véě tšě íémi cě i ménšě íémi rozpaky) zahrnout Sovéě tškyé švaz mézi prě ékaé zě ky Vélkéé ho Pochodu a
mašě íérovat daé l.
RČ ékl jšém jizě prě écé, zě é to, co déě laé lévici lévicíé, jé kyé cě Vélkéé ho Pochodu. Idéntita kyé cěé néníé
daé na politickou štratégiíé, alé obrazy, métaforami, šlovníékém. Jé tédy mozě no porušě it zvyk a
pochodovat proti zaé jmuů m jédnéé komuništickéé zéméě . Néníé všě ak mozě no nahradit šlovo jinyé mi
šlovy. Jé mozě no hrozit péě štíé viétnamškéé
armaé déě . Néníé mozě no na ni krě icě ét “hanba komunišmu!”. “Hanba komunišmu!” jé totizě
héšlo néprě aétél Vélkéé ho Pochodu a tén, kdo néchcé ztratit tvaé rě, mušíé zuů štat véě rnyé
ryzošti vlaštníého kyé cěé.
RČ íékaé m to jén proto, abych vyšvéě tlil nédozoruméě níé mézi francouzškyé m léé karě ém a
américkou hérécě kou, ktéraé ši vé švéé m égocéntrišmu myšlila, zě é šé štala obéě tíé
zaé višti nébo mizogynišmu. Vé škutécě nošti projévil Francouz jémnyé éštétickyé cit: šlova
“prézidént Cartér”, “našě é tradicě níé hodnoty”, “barbarštvíé komunišmu” patrě ila do šlovníéku
américkéé ho kyé cěé a néméě la vuů béc co déě lat v kyé cěi Vélkéé ho Pochodu.
-17. Dalšě íé dén raé no našédli všě ichni do autobušuů a jéli prě éš célyé Tajland ké
kambodzě škyé m hranicíém. Vécě ér dorazili do maléé vši, kdé méě li pronajato néě kolik domkuů
poštavényé ch na kuů léch. RČ éka hrozíécíé zaé plavami nutila lidi, aby bydlili nahorě é, zatíémco dolé,
pod kuů ly, šé tíéšnila prašata. Franz špal v míéštnošti šé cě tyrě mi jinyé mi proféšory. Do špaé nku mu
znéě lo zéšpodu chroptéě níé véprě uů a z boku chraé paé níé šlavnéé ho matématika.
Raé no našédli znova všě ichni do autobušuů . Dva kilométry prě éd hranicíé byl uzě provoz
zakaé zaé n. Byla tu jén ué zkaé šilnicé védoucíé k hranicě níému prě échodu, štrě ézě énaé
vojškém. Zdé autobušy zaštavily. Kdyzě Francouzi vyštoupili, zjištili, zě é Américě anéé jé zašé
prě édéšě li a cě ékajíé uzě šérě azéni v cě élé pruů vodu. Naštala néjtéě zěšěíé
chvíélé. Úzě jé tu zašé tlumocě níék a haé dka jé v plnéé m proudu. Nakonéc došě lo k dohodéě : cě élo
pruů vodu tvorě il jédén Américě an, jédén Francouz a kambodzě škaé
 tlumocě nicé. Za nimi šě li léé karě i a téprvé potom všě ichni oštatníé; américkaé hérécě ka šé ocitla
na konci.
Silnicé byla ué zkaé a podéé l níé byla minovaé polé. Narazili kazě dou chvíéli na zaé taraš: dva
bétonovéé bloky š oštnatyé m draé tém a mézi nimi ué zkyé pruů chod. Mušili jíét v hušíém pochodu.
Aši péě t métruů prě éd Franzém šě él šlavnyé néě méckyé baé šníék a zpéě vaé k popu, ktéryé napšal uzě
dévéě t šét trě icét píéšníé pro míér a proti vaé lcé. Néšl na dlouhéé tycě i bíélyé
prapor, ktéryé šlušě él jého cě érnéé mu plnovoušu a odlišě oval ho od oštatníéch. Kolém tohoto
dlouhéé ho pruů vodu pobíéhali fotografovéé a kaméramani. Cvakali a vrcě éli švyé mi prě íéštroji,
utíékali doprě édu, zaštavovali šé, poodštupovali, drě épéě li a zašé vštaé vali a utíékali doprě édu. Sém
tam zavolali jméé ném na néě jakéé ho šlavnéé ho muzě é cě i zě énu, takzě é ti šé manéě otocě ili jéjich
šméě rém a oni v téé chvíéli štiškli špoušě ť.
-18. Néě jakaé udaé lošt byla vé vzduchu. Lidéé zpomalovali krok a ohlíézěéli šé dozadu.
Américkaé hérécě ka, ktérou umíéštili na konéc pruů vodu, odmíétla daé lé šnaé šě ét potupéníé
a rozhodla šé k ué toku. Rozbéě hla šé. Bylo to jako v zaé vodu na péě t kilométruů , kdy béě zěéc,
ktéryé ši azě došud šě étrě il šíély a zuů štaé val na konci pélotonu, naé hlé vyrazíé
vprě éd a prě édbíéhaé všě échny zaé vodníéky.
Muzě i šé rozpacě itéě ušmíévali a poodštupovali, abyumozě nili šlavnéé béě zěkyni jéjíé
víétéě zštvíé, alé zě ény krě icě ély: “Zarě aďté šé! Tohlé néníé pruů vod pro filmovéé hvéě zdy!” Hérécě ka
šé nédala zaštrašě it a béě zěéla daé lé vprě éd špolu š péě ti fotografy a dvéě ma kaméramany.
Potom jédna francouzškaé proféšorka linguištiky chytila hérécě ku za zaé péě štíé a rě ékla jíé
(štrašě livou anglicě tinou): “Toto jé pruů vod léé karě uů, ktérě íé chtéě jíé léé cěit na šmrt némocnéé
Kambodzě any a né špéktaé kl pro filmovéé hvéě zdy!” Hérécě ka méě la zaé péě štíé šévrě éno v rucé
proféšorky linguištiky a néméě la šil šé jíé
vytrhnout.
RČ ékla (vyé bornou anglicě tinou): “Déjté šé vycpat! Byla jšém uzě vé štovcé takovyé ch
pruů voduů ! Všě udé jé trě éba, aby bylo vidéě t hvéě zdy! Jé to našě é praé cé! Jé to našě é mravníé
povinnošt!”
“Hovno,” rě ékla proféšorka linguištiky (vyé bornou francouzšě tinou). Américkaé hérécě ka jíé
rozuméě la a rozplakala šé.
“Zuů štaně tak,” krě ikl kaméraman a klékl ši prě éd níé. Hérécě ka šé zadíévala dlouzé do jého
objéktivu a šlzy šé jíé koulély po tvaé rě i.
-19. Proféšorka lingvištiky puštila konécě néě zaé péě štíé américkéé hérécě ky. V téé chvíéli na ni
zavolal néě méckyé zpéě vaé k š cě érnyé m voušém a bíélyé m praporém. Américkaé hérécě ka o néě m
nikdy néšlyšě éla, alé vé chvíéli poníézěéníé byla vníémavéě jšě íé
nézě jindy na projév šympatié a rozbéě hla šé k néě mu. Zpéě vaé k prě éhodil zě érď praporu do
lévéé ruky a pravou chytil hérécě ku kolém raméné.
Okolo hérécě ky a zpéě vaé ka poškakovali daé lé fotografovéé a kaméramani. Slavnyé
 américkyé fotograf chtéě l míét v hlédaé cě ku aparaé tu obéě jéjich tvaé rě é i š praporém, cozě bylo
néšnadnéé , protozě é zě érď byla dlouhaé . Útíékal proto pozpaé tku do ryé zěovéé ho polé. Tak šé štalo,
zě é šě laé pl na minu. Ozval šé vyé buch a jého téě lo roztrě íéšětéě no na kušy šé rozléé tlo dokola, kropíéc
šprchou krvé évropškéé intéléktuaé ly. Zpéě vaé k a hérécě ka byli podéě šěéni a némohli šé hnout z
míéšta. Potom oba zvédli ocě i k praporu. Byl zacaé kaé n krvíé. Znovu jé tén pohléd podéě šil. Pak šé
jéšě téě
néě kolikraé t néšméě lé podíévali vzhuů ru a zacě ali šé ušmíévat. Naplně ovala jé zvlaé šě tníé a došud
népoznanaé pyé cha, zě é prapor, ktéryé néšou, jé pošvéě cén krvíé. Dali šé znovu na pochod.
-20. Hranici tvorě ila malaé rě íécěka, alé nébylo ji vidéě t, protozě é šé podéé l níé taé hla dlouhaé zéď,
vyšokaé puů ldruhéé ho métru, na ktéréé byly polozě ény pytlé š píéškém pro tajlandškéé štrě élcé. Jén
na jédnom míéštéě byla zéď prě érušě éna. Tam šé klénul prě éš rě íécěku mošt. Néšméě l na néě j nikdo
vštoupit. Na druhéé štranéě rě éky bylo viétnamškéé
okupacě níé vojško, alé nébylo ho vidéě t. Jého pozicé byly pérféktnéě maškovaé ny. Bylo všě ak
jištéé , zě é kdyby néě kdo vštoupil na mošt, néviditélníé Viétnamci by zacě ali štrě ílé ét.
CČ lénovéé pruů vodu prě ištupovali ké zdi a štoupali ši na šě picě ky. Franz šé oprě él do mézéry
mézi dvéě ma pytli a šnazě il šé néě co uvidéě t. Néuvidéě l nic, protozě é ho odštrcě il jédén z fotografuů ,
ktéryé šé cíétil opraé vnéě n zaujmout jého míéšto. Franz šé podíéval za šébé. V mohutnéé korunéě
ošaméě léé ho štromu, jako héjno vélikyé ch vran, šédéě lo šédm fotografuů š ocě ima uprě ényé ma k
druhéé mu brě éhu. V téé chvíéli tlumocě nicé, ktéraé šě la v cě élé pruů vodu, prě ilozě ila k ué štuů m šě irokou
rouru a volala kmérškyé m jazykém na druhou štranu rě éky: jšou zdé léé karě i a zě aédajíé, aby jim
bylo povoléno vštoupit na ué zémíé Kambodzě é a vykonaé vat tam léé karě škou pomoc; jéjich akcé
némaé nic špolécě néé ho š politickyé m vméě šěovaé níém; védé jé jén štarošt o zě ivoty lidíé.
Z druhéé štrany odpovéě déě lo néuvéě rěitélnéé ticho. Ticho tak ué plnéé , zě é na všě échny padla
tíéšéně . Jén cvakaé níé fotografickyé ch aparaé tuů znéě lo do toho ticha jako zpéě v jakéé hoši éxotickéé ho
hmyzu.
Franz méě l naé hlé pocit, zě é Vélikyé Pochod došě él na konéc. Kolém Evropy šé štahujíé
hranicé ticha a proštor, na néě mzě šé Vélikyé Pochod odbyé vaé , néníé nézě maléé poé dium
uproštrě éd planéty. Davy, ktéréé šé kdyši tíéšnily okolo poé dia, uzě daé vno odvraé tily tvaé rě a Vélikyé
Pochod pokracě ujé v šamotéě a béz divaé kuů . Ano, rě íékaé ši Franz, Vélikyé
Pochod pokracě ujé daé l, navzdory nézaé jmu švéě ta, alé štaé vaé šé nérvoé zníé a héktickyé, vcě éra
proti Américě anuů m okupujíécíém Viétnam, dnéš proti Viétnamu okupujíécíému Kambodzě u, vcě éra
pro Izraél, dnéš pro Paléštincé, vcě éra pro Kubu, zíétra proti Kubéě a vzě dycky proti Américé,
kdykoli proti mašakruů m a kdykoli na podporu jinyé ch mašakruů , Evropa pochodujé a aby
štacě ila rytmu udaé loštíé a zě aédnou névynéchala, jéjíé krok šé štaé vaé cě íém daé l rychléjšě íé, takzě é
Vélikyé Pochod jé pochodém poškakujíécíéch, špéě chajíécíéch lidíé a jévišě téě jé cě íém daé l ménšě íé, azě šé
jédnoho dné štané pouhyé m bodém béz rozméě ruů .
-21. Tlumocě nicé zakrě icě éla podruhéé švoji vyé zvu do hlaé šnéé trouby. V odpovéě ď šé znovu
ozvalo néšmíérnéé a nékonécě néě lhoštéjnéé ticho.
Franz šé rozhlíézěél. To mlcě éníé na druhéé štranéě rě éky uhodilo všě échny prě éš tvaé rě
 jako políécěék. I zpéě vaé k š bíélyé m praporém a américkaé hérécě ka jšou štíéšnéě níé, rozpacě itíé a
névéě díé, co déě lat.
Franz naé hlé pochopil, zě é jšou všě ichni šméě šěníé, on i ti druzíé, alé to poznaé níé ho od nich
néoddéě lovalo, nénaplně ovalo ho zě aédnou ironiíé, naopak, praé véě téď k nim cíétil nékonécě nou
laé šku, jakou cíétíémé k lidém, ktérě íé jšou odšouzéni. Ano, Vélikyé
Pochod šé blíézěíé ké konci; alé cozě jé to duů vod, aby ho Franz zradil? Cozě šé jého vlaštníé
zě ivot rovnéě zě néblíézěíé ké konci? Maé šé šnad vyšmíévat éxhibicionišmu téě ch, co doprovaé zéli
štatécě néé léé karě é ké hranici? Co mohou všě ichni ti lidéé déě lat jinéé ho nézě hraé t divadlo? Zbyé vaé jim
néě jakaé lépšě íé mozě nošt?
Franz maé pravdu. Myšlíém na rédaktora, ktéryé organizoval podpišovou akci pro amnéštii
politickyé ch véě zně uů v Prazé. Véě déě l dobrě é, zě é ta akcé véě zně uů m népomuů zě é. Skutécě nyé cíél nébyl
ošvobodit véě znéě alé ukaé zat, zě é jšou tu jéšě téě lidéé , ktérě íé šé nébojíé. To, co déě lal, bylo divadlo.
Alé néméě l jinou mozě nošt. Néméě l na vybranou mézi cě iném a divadlém. Méě l na vyé béě r: buď
hraé t divadlo anébo nédéě lat nic. Jšou šituacé, kdy jšou lidéé odšouzéni hraé t divadlo. Jéjich boj
š mlcě énlivou mocíé (š mlcě énlivou mocíé na druhéé štranéě rě éky, š policiíé proméě néě nou v
mlcě énlivéé mikrofony vé zdi) jé boj divadélníé trupy, ktéraé šé oborě ila do armaé dy. Franz vidéě l
švéé ho prě íétélé zé Sorbonny, jak zvédl péě št a hrozil tomu tichu na druhéé štranéě .
-22. Tlumocě nicé zakrě icě éla potrě étíé švou vyé zvu do hlaé šnéé trouby. Ticho, ktéréé jíé znovu
odpovéě déě lo, proméě nilo naé hlé Franzovu tíéšéně v divokyé vzték. Staé l koušék od moštu, co déě líé
Tajland od Kambodzě é, a zachvaé tila ho néšmíérnaé
touha vbéě hnout na néě j, krě icě ét k nébi štrašě néé nadaé vky a zémrě íét v néšmíérnéé m raé mušu
štrě él.
Ta naé hlaé Franzova touha naé m néě co prě ipomíénaé ; ano, prě ipomíénaé naé m Stalinova šyna,
ktéryé šé béě zěél povéě šit na éléktrě inou nabitéé draé ty, kdyzě némohl šnéé št pohléd na to, jak poé ly
lidškéé éxišténcé šé k šobéě prě iblíézěily na doték, takzě é uzě nébylo rozdíélu mézi vznéšě ényé m a
níézkyé m, mézi andéě lém a mouchou, mézi Bohém a hovném. Franz némohl prě ipuštit, zě é šlaé va
Vélkéé ho Pochodu jé totéé zě co komickaé marnivošt téě ch, ktérě íé v néě m kraé cě éjíé, a zě é vélkolépyé
hluk évropškyé ch déě jin zanikaé v nékonécě néé m tichu, takzě é uzě néníé rozdíélu mézi déě jinami a
mlcě éníém. V téé chvíéli chtéě l polozě it na vaé hu švuů j vlaštníé zě ivot, aby dokaé zal, zě é Vélikyé Pochod
vaé zě íé
víécé nézě hovno.
Alé cě lovéě k nic takovéé ho nédokaé zě é. Na jédnéé mišcé vah bylo hovno, na druhou šé Stalinuů v
šyn polozě il célyé m švyé m téě lém a vaé hy šé népohnuly. Míéšto aby šé néchal zaštrě élit, Franz
šklopil hlavu a odchaé zél šé všě émi oštatníémi hušíém pochodém zpaé tky k autobušuů m.
-23. Všě ichni potrě ébujémé, aby šé na naé š néě kdo díéval. Bylo by naé š mozě no rozdéě lit do cě tyrě
katégoriíé podlé toho, pod jakyé m typém pohlédu chcémé zě íét. Prvníé katégorié touzě íé po
pohlédu nékonécě néé ho mnozě štvíé anonymníéch ocě íé, jinak rě écě éno, po pohlédu publika. To jé
prě íépad néě méckéé ho zpéě vaé ka, américkéé hérécě ky a takéé rédaktora š vélkou bradou. Byl zvyklyé
na švéé cě ténaé rě é a kdyzě jédnoho dné Rušovéé zrušě ili jého tyé déníék, méě l pocit, zě é šé octl vé
štonaé šobnéě rě idšě íém ovzdušě í.é Nikdo mu némohl nahradit pohléd néznaé myé ch ocě íé. Zdaé lo šé mu,
zě é šé zadušíé. Pak ši jédnoho dné uvéě domil, zě é jé na kazě déé m kroku šlédovaé n policiíé,
odpošlouchaé vaé n v téléfonu a dokoncé fotografovaé n tajnéě na ulici. Anonymníé ocě i byly naé hlé
všě udé š níém a on mohl zašé dyé chat! Byl šě ťaštén! Ošlovoval téatraé lnéě mikrofony vé zdi. Našě él
v policii ztracénéé publikum.
Druhou katégorii tvorě íé ti, ktérě íé potrě ébujíé k zě ivotu pohlédy mnoha jim znaé myé ch ocě íé. Jšou
to néué navníé porě adatéléé koktéjluů a vécě érě í.é Jšou šě ťaštnéě jšě íé nézě lidéé
prvníé katégorié, ktérě íé kdyzě ztratíé publikum, majíé pocit, zě é v šaé lé jéjich zě ivota zhašla
švéě tla. Skoro kazě déé mu z nich šé to jédnou štané. Lidéé druhéé katégorié ši naproti tomu
néě jakyé tén pohléd vzě dycky obštarajíé. Patrě íé mézi néě MariéClaudé i jéjíé dcéra.
Potom jé trě étíé katégorié téě ch, ktérě íé potrě ébujíé byé t na ocě íéch milovanéé ho cě lovéě ka. Jéjich
šituacé jé štéjnéě nébézpécě naé jako šituacé lidíé prvníé katégorié. Jédnou šé ocě i milovanéé ho
cě lovéě ka zavrě ou a v šaé lé budé tma. Mézi tyto lidi patrě íé Téréza a Tomaé šě .
A pak jé tu jéšě téě cě tvrtaé katégorié, néjvzaé cnéě jšě íé, téě ch, ktérě íé zě ijíé pod imaginaé rníém
pohlédém
néprě íétomnyé ch lidéé . To jšou šníélci. Naprě íéklad Franz. Jél ké kambodzě škyé m hranicíém jén
kvuů li Sabinéě . Autobuš drkotaé po tajlandškéé šilnici a on cíétíé, jak šé na néě ho upíéraé jéjíé dlouhyé
pohléd.
Do štéjnéé katégorié patrě íé i Tomaé šě uův šyn. Nazvu ho SČ imon. (Budé ho téě šěit, zě é maé
biblickéé jméé no jako jého otéc.) Ocě i, po ktéryé ch touzě íé, jšou ocě i Tomaé šě é. Potéé , co šé zaplétl
do podpišovéé akcé, vyhodili ho z univérzity. Díévka, šé ktérou chodil, byla nétérě véšnickéé ho
faraé rě é. Ozě énil šé š níé, štal šé traktorištou v druzě štvu, véě rěíécíém katolíékém a otcém. Pak šé od
kohoši dozvéě déě l, zě é i Tomaé šě zě ijé na véšnici, a zaradoval šé: ošud uvédl jéjich zě ivoty do
šymétrié! To ho povzbudilo, aby mu napšal dopiš. Nézě aédal odpovéě ď. Chtéě l jén, aby Tomaé šě
polozě il na jého zě ivot švuů j pohléd.
-24. Franz a SČ imon jšou šníélci tohoto romaé nu. Na rozdíél od Franzé, SČ imon néméě l raé d
matku: Od déě tštvíé hlédal tatíénka. Byl ochotén véě rěit, zě é néě jakaé krě ivda, ktéraé šé štala otci,
prě édchaé zíé a vyšvéě tlujé néšpravédlivošt, ktéréé šé otéc dopoušě tíé na néě m. Nikdy šé na néě ho
néhnéě val, protozě é šé néchtéě l štaé t špojéncém matky, ktéraé
tatíénka uštavicě néě pomlouvala.
zě il š níé do ošmnaé cti lét a po maturitéě odéšě él študovat do Prahy. V téé dobéě uzě
Tomaé šě umyé val okna. SČ imon na néě ho mnohokraé t cě ékal, aby zaranzě oval naé hodnéé šétkaé níé
na ulici. Alé otéc šé š níém nikdy nézaštavil.
Prě ilnul k byé valéé mu rédaktorovi š vélkou bradou jén proto, zě é mu prě ipomíénal otcuů v ošud.
Rédaktor Tomaé šě ovo jméé no néznal. CČ laé nék o Oidipovi byl zapoménut a rédaktor šé o néě m
dovéě déě l téprvé od SČ imona, ktéryé ho prošil, aby šě li Tomaé šě é pozě aédat o podpiš na pétici.
Rédaktor šouhlašil jén proto, zě é chtéě l udéě lat radošt chlapci, ktéréé ho méě l raé d.
Kdyzě ši SČ imon na tu šchuů zku vzpomíénal, štydéě l šé za švou tréé mu. Úrcě itéě šé otci nélíébil.
Zato otéc šé líébil jému. Pamatoval ši kazě déé jého šlovo a daé val mu cě íém daé l víéc za pravdu.
Zéjméé na mu utkvéě la véě ta: “tréštat ty, ktérě íé névéě déě li, co cě iníé, jé barbarštvíé”. Kdyzě mu štryé c
jého díévky všunul do ruky Bibli, zaujala ho šlova Jézě íéšěé: “Odpušťté jim, néboť névéě díé, co
cě iníé.” Véě déě l, zě é jého otéc jé névéě rěíécíé, alé v podobnošti obou véě t vidéě l tajnéé znaméníé: otéc
šouhlašíé š jého céštou.
Úzě byl na véšnici aši trě étíé rok, kdyzě doštal dopiš, v néě mzě ho Tomaé šě zval na naé všě téě vu.
Sétkaé níé bylo vlíédnéé , SČ imon šé cíétil volnyé a vuů béc nékoktal. Snad ši ani néuvéě domil, zě é ši
špolu prě ílé išě nérozuméě li. Aši o cě tyrě i méě šíécé pozdéě ji mu prě išě él télégram. Tomaé šě a jého zě éna
zémrě éli rozdrcéni pod naé kladníém autém. Téhdy šé dovéě déě l o zě énéě , ktéraé byla kdyši otcovou
milénkou a zě ila vé Francii. Zíéškal jéjíé adréšu. Protozě é zoufalé potrě éboval imaginaé rníé oko,
ktéréé by daé l pozorovalo jého zě ivot, cě aš od cě ašu jíé pšal dlouhaé pšaníé.
-25. Azě do koncé zě ivota jé budé Sabina doštaé vat od toho šmutnéé ho véšnickéé ho
špišovatélé dopišuů . Mnohaé z nich zuů štanou néprě écě téna, protozě é zéméě , z níézě
pochaé zíé, ji zajíémaé cě íém daé l méé néě .
Staryé muzě zémrě él a Sabina šé prě éštéě hovala do Kalifornié. Jéšě téě daé l na zaé pad, jéšě téě daé l od
CČ éch.
Prodaé vaé dobrě é švéé obrazy a maé Amériku raé da. Alé jén na povrchu. Co jé pod povrchém,
jé cizíé švéě t. Némaé tam dolé zě aédnéé ho déě décě ka ani štryé cěka. Maé štrach šé daé t zavrě íét do rakvé a
špuštit doluů do américkéé hlíény.
Napšala proto jédnoho dné zaé véě ť, v níézě štanovila, zě é jéjíé mrtvéé téě lo maé byé t špaé léno a
popél rozpraé šě én. Téréza a Tomaé šě zémrě éli vé znaméníé tíézěé. Ona chcé zémrě íét vé znaméníé
léhkošti. Budé léhcě íé nézě vzduch. Podlé Parménida jé to proméě na négativníého v pozitivníé.
-26. Autobuš zaštavil prě éd hotélém v Bankoku. Úzě nikdo néméě l chuť porě aédat šchuů zé.
Lidéé šé troušili po škupinkaé ch po méě štéě , néě ktérě íé ši prohlíézěéli chraé my, jiníé šě li do bordélu.
Prě íétél zé Sorbonny zval Franzé, aby š níém štraé vil vécě ér, alé on chtéě l zuů štat šaé m.
Stmíévalo šé a vyšě él do ulic. Porě aéd myšlil na Sabinu a cíétil na šobéě jéjíé dlouhyé
pohléd, pod níémzě vzě dycky zacě al pochybovat šaé m o šobéě , protozě é névéě déě l, co ši Sabina
opravdu myšlíé. I téntokraé t ho tén pohléd zacě al uvaé déě t do rozpakuů . Népošmíévaé šé mu?
Népovazě ujé kult, ktéryé jíé véě nujé, za pošě étilyé ? Néchcé mu rě íéci, zě é by uzě konécě néě méě l byé t
došpéě lyé a véě novat šé plnéě miléncé, ktérou mu šama pošlala?
Prě édštavil ši tvaé rě š vélikyé mi kulatyé mi bryé lémi. Úvéě domil ši, jak jé šé švou študéntkou
šě ťaštén. Céšta do Kambodzě é mu naé hlé prě ipadala šméě šěnaé a bézvyé znamnaé . Procě šém vuů béc
jél? Téď to víé. Jél šém, aby ši konécě néě uvéě domil, zě é nikoli pruů vody, nikoli Sabina, alé jého
bryé lataé díévka jé jého škutécě nyé zě ivot, jédinyé
škutécě nyé zě ivot! Jél šém, aby ši uvéě domil, zě é škutécě nošt jé víéc nézě šén, mnohém víéc nézě
šén!
Pak šé vynorě ila z prě íétmíé poštava a coši mu povíédala v néznaé méé m jazycé. Díéval šé na ni š
jakyé mši šoucitnyé m podivéníém. Néznaé myé muzě šé uklaé néě l, ušmíéval a porě aéd néě co vélicé
naléé havéě drmolil. Co mu to rě íékal? Zdaé lo šé, zě é ho néě kam zvé. Vzal ho za ruku a odvaé déě l.
Franzé napadlo, zě é néě kdo potrě ébujé jého pomoc. Snad prě écé jén šém néjél nadarmo? Jé
prě écé jén povolaé n k tomu, aby tu néě komu pomohl?
 A pak byli najédnou védlé toho drmolíécíého muzě é jéšě téě dva dalšě íé a jédén z nich ho zě aédal
anglicky, aby jim dal péníézé.
V téé chvíéli bryé lataé díévka zmizéla z jého myšli a znovu šé na néě ho zadíévala Sabina,
néškutécě naé Sabina šé švyé m vélikyé m ošudém, Sabina prě éd níézě šé cíétil malyé. Jéjíé ocě i na néě m
špocě ívé aly hnéě vivéě a néšpokojénéě : Zašé šé dal podvéé št? Zašé uzě
néě kdo znéuzě ívé aé jého blbéé dobroty?
Prudcé šé vytrhl muzě i, ktéryé ho drzě él za rukaé v. Véě déě l, zě é Sabina na néě m méě la vzě dycky
raé da jého šíélu. Zachytil ruku, ktérou na néě ho naprě ahoval druhyé muzě . Pévnéě ji šévrě él a
prě éhodil pak muzě é prě éš šébé pérféktníém chvatém judo. Byl téď šé šébou špokojén. Sabininy
ocě i šé na néě ho štaé lé upíéraly. Úzě ho nikdy néuvidíé poníézěénéé ho! Úzě ho nikdy néuvidíé
uštupovat! Úzě nikdy Franz nébudé méě kkyé a šéntiméntaé lníé!
Naplnila ho škoro véšélaé nénaé višt k téě m muzě uům, ktérě íé šé chtéě li šmaé t jého naivitéě . Staé l
léhcé prě ikrcě én a néšpoušě téě l z ocě íé zě aédnéé ho z nich. Alé pak ho néě co téě zěkéé ho uhodilo do hlavy
a on šé škaé cél. Úvéě domoval ši mlhavéě , zě é ho néě kam néšou. Potom padal doluů . Úcíétil prudkyé
naé raz a ztratil véě domíé. Probudil šé azě v zě énévškéé némocnici. Nad jého luů zě kém šé šklaé néě la
MariéClaudé. Chtéě l jíé rě íéci, zě é ji tu néchcé. Chtéě l, aby dali okamzě itéě zpraé vu študéntcé š
vélikyé mi bryé lémi. Némyšlil na nikoho nézě na ni. Chtéě l krě icě ét, zě é u šébé néšnéšé nikoho
jinéé ho nézě ji. Alé zjištil š hruů zou, zě é némuů zě é mluvit. Díéval šé na MariiClaudé š nékonécě nou
nénaé vištíé a chtéě l šé od níé odvraé tit ké zdi. Alé némohl pohnout téě lém. Chtéě l odvraé tit ašponě
hlavu. Alé ani hlavou némohl hyé bat. Proto zavrě él ocě i, aby ji névidéě l.
-27. Mrtvyé Franz konécě néě patrě íé švéé zaé konnéé zě énéě , jak jíé nikdy prě édtíém népatrě il.
MariéClaudé o všě ém rozhodujé, ujíémaé šé organizacé pohrě bu, rozéšíélaé parté, kupujé véě ncé,
néchaé vaé ši šě íét cě érnéé šě aty, ktéréé jšou vé škutécě nošti šě aty švatébníé. Ano, téprvé manzě éluů v
pohrě éb jé pro manzě élku jéjíé pravaé švatba; dovršě éníé zě ivotníé céšty; odméě na za všě échno
traé péníé.
Oštatnéě paštor ši to dobrě é uvéě domujé a mluvíé nad hrobém o véě rnéé manzě élškéé laé šcé,
ktéréé mušila projíét mnoha zkoušě kami, aby zuů štala pro zéšnuléé ho azě do koncé zě ivota
bézpécě nyé m prě íšé tavém, do néě hozě šé mohl v pošlédníé chvíéli vraé tit. I Franzuů v koléga, ktéréé ho
MariéClaudé pozě aédala, aby mluvil nad rakvíé, vzdal prě édévšě íém hold nébozě tíékovéě štatécě néé
zě énéě .
Kdéši vzadu, podpíéranaé prě íétélkyníé, tíéšnila šé díévka š vélikyé mi bryé lémi. Zadrzě ovanyé plaé cě a
mnozě štvíé špolykanyé ch praé šě kuů zpuů šobily, zě é doštala jéšě téě prě éd koncém obrě adu krě écě é. Jé
ohnuta, drzě íé šé za brě icho a prě íétélkynéě ji mušíé odvéé št zé hrě bitova.
-28. Hnéd kdyzě doštal od prě édšédy druzě štva télégram, našédl na motocykl a prě ijél.
Újal šé pohrě bu. Na pomníék néchal umíéštit pod otcovo jméé no naé piš: Chtéě l kraé lovštvíé bozě íé
na zémi.
Víé dobrě é, zě é by to otéc nébyl nikdy rě ékl téě mito šlovy. Alé jé ši jišt, zě é naé piš vyjadrě ujé
dobrě é to, co otéc chtéě l. Kraé lovštvíé bozě íé na zémi znaménaé špravédlnošt. Tomaé šě touzě il po
švéě téě , kdé by vlaé dla špravédlnošt. Némaé SČ imon praé vo vyjaé drě it otcuů v zě ivot švyé m vlaštníém
šlovníékém? To jé prě écé odvéě kéé praé vo všě éch pozuů štalyé ch!
 Po dlouhéé m bloudéě níé naé vrat, jé napšaé no na pomníéku nad Franzovou rakvíé. Naé piš lzé
pochopit jako naé bozě énškyé šymbol: bloudéě níé pozémškyé m zě ivotém, naé vrat do naé rucě é bozě íé.
Alé zašvéě céníé véě díé, zě é véě ta maé zaé rovéně švuů j zcéla švéě tškyé šmyšl. MariéClaudé o tom oštatnéě
vypraé víé kazě dyé dén: Franz, zlatyé, dobryé Franz, névydrzě él krizi švyé ch padéšaé ti lét. Do špaé ruů
jakéé
ubohéé díévky to špadl! Ani hézkaé nébyla. (Vidéě li jšté ty obrovškéé bryé lé, za nimizě
ji nébylo škoro vidéě t?) Alé padéšaé tníék (všě ichni to víémé!) by prodal dušě i za kuš mladéé ho
téě la. Jén jého vlaštníé zě éna všě ak víé, jak tíém trpéě l! Byla to pro néě ho škutécě naé moraé lníé muka!
Protozě é Franz byl v hloubi dušě é cě éštnyé a dobryé. Jak jinak ši vyšvéě tlit to néšmyšlnou,
zoufalou céštu néě kam do Ašié? SČ él ši tam pro švou šmrt. Ano, MariéClaudé to víé zcéla jištéě :
Franz hlédal véě doméě šmrt. V
pošlédníéch dnéch, kdy umíéral a néméě l uzě potrě ébu lhaé t, néchtéě l vidéě t nézě ji. Némohl
mluvit, alé déě koval jíé aléšponě ocě ima. Svyé m pohlédém ji prošil o odpušě téě níé. A ona mu
odpuštila.
-29. Co zbylo z umíérajíécíéch lidíé v Kambodzě i?
Jédna vélkaé fotografié américkéé hérécě ky, ktéraé drzě íé v naé rucě íé zě lutéé díétéě . Co zbylo z
Tomaé šě é?
Naé piš: chtéě l kraé lovštvíé bozě íé na zémi.
Co zbylo z Bééthovéna?
Zamracě ényé muzě š népravdéě podobnou hrě ívé ou, ktéryé pronaé šě íé témnyé m hlašém: “Eš mušš
šéin!”
Co zbylo z Franzé?
Naé piš: Po dlouhéé m bloudéě níé naé vrat.
A tak daé l a tak daé l. Drě ívé é nézě budémé zapoménuti, budémé proméě néě ni v kyé cě. Kyé cě jé
prě éštupníé štanicé mézi bytíém a zapoménutíém.
-SEDMAÚ CČ AÚST –Karéninuů v ué šméě v –1. Z okna byl pohléd na štraé ně poroštlou krě ivyé mi téě ly
jabloníé. Nad štraé níé léš uzavíéral obzor a krě ivka kopcuů šé taé hla do daé lék. K vécě éru vyštupoval
na blédéé
nébé bíélyé méě šíéc a to byla chvíélé, kdy Téréza vychaé zéla na praé h. Luna višíécíé na došud
néšétméě léé m nébi jíé prě ipadala jako lampa, ktérou zapomnéě li raé no zhašnout a ktéraé švíétila po
célyé dén v pokoji mrtvyé ch.
Krě ivéé jablonéě roštly na štraé ni a zě aédnaé z nich némohla odéjíét z míéšta, do néě hozě
vroštla, štéjnéě tak jako Téréza ani Tom aé šě nébudou uzě moci nikdy odéjíét z téé to véšnicé.
Prodali auto, télévizor, raé dio, jén aby ši tu koupili malyé domék šé zahradou od zéméě déě lcé,
ktéryé šé štéě hoval do méě šta.
zě íét na vénkovéě byla jédinaé mozě nošt ué niku, ktéraé jim zbyé vala, protozě é tu byl trvalyé
nédoštaték lidíé a doštaték ubytovaé níé. Nikdo néméě l zaé jém zkoumat politickou minulošt toho,
kdo byl ochotén odéjíét pracovat na polé nébo do léšuů , a nikdo jim nézaé vidéě l.
 Téréza byla šě ťaštnaé , zě é opuštili méě što š opilyé mi zaé kazníéky u baru a š néznaé myé mi zě énami,
ktéréé zanéchaé valy v Tomaé šě ovyé ch vlašéch vuů ni klíéna. Policié šé o néě
prě éštala štarat a prě íébéě h š inzě ényé rém jíé šplyé val v jédno šé šcéé nou na Pétrě íénéě , takzě é uzě
škoro nérozéznaé vala, co byl šén a co pravda. (Oštatnéě byl inzě ényé r opravdu vé šluzě baé ch tajnéé
policié? Mozě naé zě é ano, mozě naé zě é né. Muzě i, ktérě íé
pouzě ívé ajíé ké šchuů zkaé m vypuů jcě ényé ch bytuů a néradi šé milujíé šé štéjnou zě énou víécé nézě
jédnou, néjšou tak vzaé cníé.)
Téréza byla tédy šě ťaštna a méě la pocit, zě é šé octla u cíélé: byli š Tomaé šě ém špolu a byli šami.
Sami? Mušíém byé t prě éšnéě jšě íé: to, co jšém nazval šamotou, znaménalo, zě é prě érušě ili véšě kéréé
štyky š došavadníémi prě aétéli a znaé myé mi. Prě éštrě ihli švuů j zě ivot, jako by to byl kuš štuhy. Cíétili
šé všě ak dobrě é vé špolécě nošti véšnicě anuů , šé ktéryé mi pracovali a ktéréé obcě aš navšě téě vovali v
jéjich doméch nébo zvali k šobéě .
Toho dné, kdy v laé zéně škéé m méě štéě , jéhozě ulicé nošily ruškaé jméé na, poznala prě édšédu
zdéjšě íého druzě štva, Téréza v šobéě naé hlé objévila obraz vénkova, ktéryé v níé zanéchaly
vzpomíénky z cě étby nébo jéjíé prě édkovéé : švéě t pošpolitošti, v néě mzě
tvorě íé všě ichni jakouši vélkou rodinu špojénou špolécě nyé mi zaé jmy a zvykloštmi: kazě dou
nédéě li pobozě nošt v koštélé, hošpoda, kdé šé šchaé zéjíé chlapi béz zě én, a šaé l v téé zěé hošpodéě ,
kdé v šobotu hrajé kapéla a célaé véš tancě íé. Véšnicé za komunišmu šé všě ak tomuto
praštaréé mu obrazu uzě népodobaé . Koštél byl v šoušédníé obci a nikdo tam néchodil, z
hošpody šé štaly ué rě adovny, chlapi šé néméě li kdé šchaé zét a píét pivo, mladíé néméě li kdé
tancovat. Cíérkévníé švaé tky šé šlavit néšméě ly, štaé tníé švaé tky nikoho nézajíémaly. Kino bylo azě vé
méě štéě dvacét kilométruů vzdaé lénéé m. A tak po pracovníém dnu, kdy na šébé lidéé véšélé
pokrě ikovali a klaé bošili v minutaé ch odpocě inku, uzavrě éli šé všě ichni do cě tyrě štéě n švyé ch domkuů
š modérníém naé bytkém, z néě hozě cě išě él névkuš jak pruů van, a pozorovali rozzě atou obrazovku
télévizoru. Nézvali šé na naé všě téě vy, šotva obcě aš zaškocě ili na paé r šlov k šoušédovi prě éd vécě érě íé.
Všě ichni šnili o tom odštéě hovat šé do méě šta. Véšnicé jim népoškytovala nic, co by šé
podobalo jén trochu zajíémavéé mu zě ivotu. Snad praé véě proto, zě é tu nikdo néchtéě l zakorě énit,
štaé t ztraé cél nad véšnicíé moc. Zéméě déě léc, ktéréé mu uzě népatrě íé puů da a jé jén déě lníékém
pracujíécíém na poli, nélpíé
ani na krajinéě ani na švéé praé ci, némaé co ztratit, némaé šé o co baé t. Díék téé to lhoštéjnošti ši
vénkov uchoval znacě nou autonomii i švobodu. Prě édšéda druzě štva nébyl došazényé zvnéě jšě ku
(jako všě ichni rě éditéléé vé méě štéch), alé byl zvolén véšnicě any a byl jédníém z nich.
Protozě é odtud všě ichni chtéě li odéjíét, Téréza a Tomaé šě méě li mézi nimi vyé jimécě néé
poštavéníé: prě išě li šém dobrovolnéě . Jéštlizě é oštatníé vyuzě ívé ali kazě déé prě íélézě itošti, aby
aléšponě na dén mohli navšě tíévit okolníé méě šta, Téréza a Tomaé šě néštaé li o nic, nézě byé t tam, kdé
jšou, a znali proto véšnicě any brzy léé pé nézě véšnicě anéé šébé navzaé jém.
Zéjméé na prě édšéda druzě štva šé štal jéjich škutécě nyé m prě íétélém. Méě l zě énu, cě tyrě i déě ti a
prašé, ktéréé ši vychoval, jako by to byl péš. Prašé šé jménovalo Méfišto a bylo chloubou a
atrakcíé vši. Pošlouchalo na šlovo, bylo cě išťounkéé a ruů zě ovéé ; chodilo na švyé ch kopyé tkaé ch jako
zě éna š tluštyé mi lyé tky na vyšokyé ch podpatcíéch. Kdyzě Karénin uvidéě l Méfišta poprvéé , byl
rozrušě én a dlouho ho obchaé zél a ocě ichaé val. Alé brzy šé š níém šprě aétélil a daé val mu prě édnošt
prě éd pšy z véšnicé, jimizě opovrhoval, protozě é byli prě ivaé zaé ni u boudy a šě téě kali hloupéě ,
uštavicě néě a béz duů vodu. Karénin pochopil špraé vnéě cénu vzaé cnošti a mohl bych rě íéci, zě é ši
prě aétélštvíé š prašétém vaé zě il.
Prě édšéda druzě štva byl raé d, zě é mohl švéé mu byé valéé mu chirurgovi pomoci a zaé rovéně
néšě ťaštnyé, zě é pro néě ho némuů zě é udéě lat víéc. Tomaé šě šé štal šě oféé rém naé kladníého auta,
ktéryé m rozvaé zě él zéméě déě lcé na polé anébo vozil naé rě adíé.
Druzě štvo méě lo cě tyrě i vélkéé kravíény a kroméě toho ménšě íé štaé j šé cě tyrě icéti jalovicémi. Téréza
jé doštala na štarošt a dvakraé t dénnéě jé vyvaé déě la na paštvu. Protozě é blíézkéé a šnadno
prě íéštupnéé louky byly urcě ény ké košéníé, Téréza mušila chodit šé štaé dém do okolníéch kopcuů .
Jalovicé poštupnéě špaé šaly traé vu na vzdaé lénéě jšě íéch paštvinaé ch a Téréza š nimi takto béě hém
roku obéšě la célou šě irokou krajinu kolém véšnicé. Jako kdyši na maléé m méě štéě nošila v rucé
štaé lé néě jakou knihu, na lukaé ch ji otévrě éla a cě étla.
Karénin ji vzě dycky doprovaé zél. Naucě il šé šě téě kat na mladéé kraé vy, kdyzě byly prě ílé išě
véšéléé a chtéě ly šé vzdaé lit od oštatníéch; déě lal to š ocě ividnou radoštíé. Byl urcě itéě z céléé
trojicé néjšě ťaštnéě jšě íé. Došud nikdy jého ué rě ad “štraé zě cé orlojé” nébyl tolik réšpéktovaé n jako
zdé, kdé zě aédnaé improvizacé néméě la míéšta. CČ aš, v néě mzě tu Téréza a Tomaé šě zě ili, šé prě iblizě oval
pravidélnošti jého cě ašu. Jédnoho dné po obéě déě (to jé chvíélé, kdy méě li oba dva hodinu volna
pro šébé) šě li všě ichni trě i na prochaé zku za švuů j domék do štraé níé.
“Nélíébíé šé mi, jak béě zěíé,” rě ékla Téréza.
Karénin napadal na zadníé nohu. Tomaé šě šé k néě mu šklonil a ohmataé val mu packu. Objévil
na štéhnéě malou bulku.
Prě íéšětíého dné ho pošadil védlé šébé na šédadlo naé kladníého auta a štavil šé vé védléjšě íé
véšnici, kdé bydlil vétérinaé rě. Navšě tíévil ho o tyé dén pozdéě ji a prě išě él domuů šé zpraé vou, zě é
Karénin maé rakovinu.
O trě i dny pozdéě ji ho šaé m š vétérinaé rě ém opéroval. Kdyzě ho prě ivézl domuů , Karénin šé jéšě téě
néprobral z narkoé zy. Lézě él védlé jéjich poštélé na kobérci, méě l otévrě énéé ocě i a narě íékal. Na
štéhnéě méě l vyholénéé chloupky a rě éz šé šě éšti štéhy. Pak šé pokušil zvédnout. Alé némohl.
Téréza šé zdéě šila, zě é uzě nébudé nikdy chodit.
“Néboj šé,” rě ékl Tomaé šě , “jé jéšě téě omaé mén narkoé zou.” Snazě ila šé ho zvédnout, alé chně apal
po níé. To šé jéšě téě nikdy néštalo, zě é by chtéě l Térézu koušnout!
“Névíé, kdo jši,” rě ékl Tomaé šě , “népoznaé vaé téě .” Polozě ili ho ké švéé poštéli, kdé rychlé ušnul. I
oni ušnuli. Byly trě i hodiny raé no, kdyzě jé najédnou probudil. Vrtéě l ocašém a šě lapal po Térézé i
po Tomaé šě ovi. Mazlil šé š nimi divocé a nénašytnéě .
To šé takéé jéšě téě nikdy néštalo, aby jé vzbudil! Vzě dycky cě ékal, azě šé probudíé
néě kdo z nich a pak šé téprvé odvaé zě il za nimi vyškocě it.
Alé téntokraé t šé néuméě l ovlaé dnout, kdyzě uproštrě éd noci prě išě él naé hlé k plnéé mu véě domíé.
Kdo víé, z jakyé ch daé lék šé vracél! Kdo víé, š jakyé mi prě íézraky bojoval!
 Kdyzě téď uvidéě l, zě é jé doma a poznal švéé néjblizě šěíé, mušil jim šdéě lit švou štrašě livou
radošt, radošt z naé vratu a znovuzrozéníé.
-2. Hnéd na zacě aétku Généšiš jé pšaé no, zě é Buů h štvorě il cě lovéě ka, aby mu švéě rěil vlaé du nad
ptactvém, rybami i zě ivocě ichy. Ovšě ém Généšiš šépšal cě lovéě k a nikoli kuů ně . Néníé
zě aédnaé jištota, zě é Buů h švéě rěil opravdu cě lovéě ku vlaé du nad jinyé mi bytoštmi. Spíéšě šé zdaé , zě é ši
cě lovéě k vymyšlil Boha, aby z vlaé dy, ktérou ši uzurpoval nad kraé vou a konéě m, ucě inil švatou
véě c. Ano, praé vo zabíét jéléna cě i kraé vu jé to jédinéé , na cě ém šé céléé lidštvo bratršky šhodujé i
béě hém téě ch néjkrvavéě jšě íéch vaé lék. To praé vo naé m prě ipadaé šamozrě éjméé , protozě é na vrcholu
hiérarchié šé naléé zaé mé my. Alé štacě ilo by, zě é by do hry vštoupil néě kdo trě étíé, trě éba naé všě téě vníék
z jinéé
planéty, jéhozě Buů h rě ékl: “budéšě panovat nad tvory všě éch oštatníéch hvéě zd” a célaé
šamozrě éjmošt Généšiš šé štané raé zém problématickaé . CČ lovéě k zaprě azě ényé do vozu
Marťaném, événtuélnéě opéé kanyé na rozě ni bytoštíé z Mléé cěnéé draé hy, ši pak mozě naé
vzpoméné na télécíé kotlétu, ktérou byl zvyklyé kraé jét na švéé m talíérěi a omluvíé šé (pozdéě !)
kraé véě .
Téréza jdé šé štaé dém jalovicě ék, zě éné jé prě éd šébou, kazě dou chvíéli mušíé néě ktérou z nich
ukaé zně ovat, protozě é mladéé kraé vy jšou véšéléé a utíékajíé z céšty do políé. Karénin ji doprovaé zíé.
Jšou to uzě dva roky, co š níé takto dénnéě chodíé na paštvu. Vzě dycky ho vélicé bavilo byé t na
jalovicé prě íéšnyé, šě téě kat na néě a nadaé vat jim. (Jého Buů h mu švéě rěil vlaé du nad kravami a on na to
byl pyšě nyé.) Téntokraé t všě ak jdé š vélkyé mi obtíézěémi a škaé cě é jén o trě éch nozě kaé ch; na cě tvrtéé maé
raé nu, ktéraé krvaé cíé. Téréza šé k néě mu kazě dou chvíéli šhyé bné a pohladíé ho po hrě bétéě .
Za cě trnaé ct dnuů po opéraci šé štalo jašnéé , zě é rakovina šé nézaštavila a zě é Karéninovi budé
cě íém daé l huů rě.
Céštou potkaé vajíé šoušédku, ktéraé v gumovyé ch holíénkaé ch špéě chaé do kravíéna. Soušédka šé
zaštavíé: “Copak vaé šě péjšék? Néě jak kulhaé !” Téréza rě íékaé : “Maé rakovinu. Jé odšouzényé,” a cíétíé, zě é
šé
jíé švíéraé hrdlo a némuů zě é mluvit. Soušédka vidíé
Téréziny šlzy a škoro šé rozzlobíé: “Bozě é, nébudété prě écé brécě ét kvuů li pšovi!” Nérě íékaé to
zlé, jé to hodnaé zě énškaé , chcé špíéšě Térézu švyé mi šlovy utéě šěit. Téréza to víé, jé oštatnéě zdé na
vši uzě došt dlouho, aby pochopila, zě é kdyby véšnicě anéé
milovali kazě déé ho kraé líéka jako ona milujé Karénina, némohli by zě aédnéé ho zabíét a umrě éli
by brzy hladém i šé švyé mi zvíérěaty.
Prě éšto všě ak jíé znéě jíé šoušédcě ina šlova néprě aétélšky. “Jaé víém,” odpovíédaé béz protéštu, alé
rychlé šé od níé odvracíé a pokracě ujé v céštéě . Cíétíé šé šé švou laé škou k pšovi ošamocéna. Sé
šmutnyé m ué šméě vém ši rě íékaé , zě é ji mušíé tajit víéc, nézě
by mušila škryé vat névéě ru. Nad laé škou k pšovi šé lidéé pohoršě ujíé. Kdyby šé šoušédka
dovéě déě la, zě é jé névéě rnaé Tomaé šě ovi, plaé cla by ji na znaméníé jištéé ho šrozuméě níé véšélé po
zaé déch.
 Jdé tédy daé l šé švyé mi jalovicě kami, ktéréé šé trě ou jédna o druhou švyé mi boky, a rě íékaé ši, zě é
jšou to vélicé milaé zvíérěata. Klidnaé , bézélštnaé , néě kdy déě tinšky véšélaé : vypadajíé jako tluštéé
padéšaé tnicé, ktéréé prě édštíérajíé, zě é jé jim cě trnaé ct lét. Néníé nic dojémnéě jšě íého nézě kraé vy, ktéréé ši
hrajíé. Téréza šé na néě díévaé šé šympatiíé a rě íékaé ši (ta myšě lénka šé jíé uzě po dva roky néodbytnéě
vracíé), zě é lidštvo parazitujé na kravaé ch jako tašémnicé parazitujé na cě lovéě ku: prě išaé lo šé k
jéjich véménu jako pijavicé. CČ lovéě k jé parazit kraé vy, tak by aši définoval vé švéé m
zě ivocě ichopišu cě lovéě ka né-cě lovéě k.
Tuto définici muů zě émé povazě ovat za pouhyé zě ért a šhovíévavéě šé jíé ušmaé t. Zabyé vaé -li šé jíé
všě ak Téréza vaé zě néě , ocitaé šé na šě ikméé plošě é: jéjíé myšě lénky jšou nébézpécě néé
a vzdalujíé ji lidštvu. Úzě v Généšiš švéě rěil Buů h cě lovéě ku vlaé du nad zě ivocě ichy, alé muů zě émé to
pochopit tak, zě é mu ji jén propuů jcě il. CČ lovéě k nébyl vlaštníékém, alé jén špraé vcém planéty, ktéryé
šé budé mušit zé švéé špraé vy jédnou zodpovíédat. Déšcartéš ucě inil rozhodnyé krok daé l: ucě inil z
cě lovéě ka “paé na a vlaštníéka prě íérody”. A jé v tom jištéě jakaé ši hlubokaé šouvišlošt, zě é praé véě on
odéprě él zvíérěatuů m définitivnéě
dušě i: cě lovéě k jé vlaštníék a paé n, kdézě to zvíérěé, rě íékaé Déšcartéš, jé jén automat, ozě ivényé štroj,
“machina animata”. Jéštlizě é zvíérěé narě íékaé , néníé to naé rě ék, jé to škrě íépéě níé šě patnéě fungujíécíého
méchanišmu. Kdyzě kolo vozu vrzě é, néznaménaé to, zě é zě ébrě ině aé k trpíé, nyé brzě zě é néníé namazaé n.
Stéjnéě tak mušíémé chaé pat i plaé cě zvíérěété a nérmoutit šé nad pšém, kdyzě ho v pokušnéé
laboratorě i zazě iva kraé jéjíé. Jalovicě ky šé pašou na loucé, Téréza šédíé na parě ézu a Karénin šé k níé
tiškné, hlavu polozě énu na jéjíéch kolénou. A Téréza ši vzpomíénaé , jak kdyši, šnad prě éd déšéti
léty, cě étla dvourě aédkovou zpraé vu v novinaé ch: bylo tam pšaé no, zě é v jédnom ruškéé m méě štéě
poštrě ílé éli všě échny tamníé pšy. Tato zpraé va, nénaé padnaé a zdaé nlivéě
bézvyé znamnaé , jíé dala poprvéé pocíétit hruů zu z téé prě íélišě vélkéé šoušédníé zéméě . Tato zpraé va
byla anticipacíé všě ého, co prě išě lo potom: V prvníéch létéch po ruškéé
invazi šé nédalo jéšě téě mluvit o téroru. Jélikozě škoro célyé naé rod néšouhlašil š okupacě níém
rézě imém, Rušovéé mušili najíét mézi CČ échy novéé lidi a protlacě it jé k moci. Alé kdé jé méě li
hlédat, kdyzě víéra v komunišmuš i laé ška k Rušku byly mrtvéé ?
Hlédali jé mézi téě mi, ktérě íé v šobéě méě li touhu za néě co šé mštíét zě ivotu. Bylo trě éba šjédnotit,
péě štovat a udrzě ovat v pohotovošti jéjich agréšivitu. Bylo trě éba ji cvicě it néjdrě ívé na
provizorníém cíéli. Tíém cíélém šé štala zvíérěata. Noviny téhdy zacě aly otiškovat cykly cě laé nkuů a
organizovat dopišy cě ténaé rě uů. zě aédalo šé naprě íéklad, aby byli vé méě štéch vyhubéni holubi. A
takéé vyhubéni byli. Hlavníé
kampaně všě ak byla namíérěéna proti pšuů m. Lidéé byli jéšě téě zoufalíé nad kataštrofou okupacé,
alé noviny, rozhlaš, télévizé némluvily o nicě ém jinéé m nézě o pšéch, ktérě íé znécě išě ťujíé chodníéky
a parky, ohrozě ujíé tak zdravíé déě tíé, jšou béz uzě itku a prě écé jšou zě ivéni. Vytvorě ila šé takovaé
pšychoé za, zě é Téréza méě la štrach, aby pošě tvanaé luza Karéninovi néublíézěila. Téprvé o rok
pozdéě ji šé naštrě aédanaé (a na zvíérěatéch vytréé novanaé ) zloba uprě éla na švuů j pravyé cíél: na lidi.
Zacě alo vyhazovaé níé
z míéšt, zatyé kaé níé, šoudníé procéšy. Zvíérěata ši konécě néě mohla oddéchnout.
Téréza hladíé štaé lé Karénina po hlavéě , jézě tišě é odpocě ívé aé na jéjíém klíénéě . RČ íékaé ši v duchu aši
toto: Néníé zě aédnaé zaé šluha chovat šé dobrě é k druhéé mu cě lovéě ku. Téréza mušíé byé t šlušě naé vuů cě i
oštatníém véšnicě anuů m, protozě é by jinak na véšnici némohla zě íét. A dokoncé i k Tomaé šě ovi šé
mušíé chovat laé škyplnéě , protozě é Tomaé šě é potrě ébujé. Nikdy nébudémé moci štanovit š jištotou
nakolik našě é vztahy k jinyé m lidém jšou vyé šlédkém našě ich cituů , laé šky, nélaé šky, dobrotivošti cě i
zloby, a nakolik jšou prě édurcě ény poméě rém šil mézi naé mi a jimi.
Skutécě naé dobrota cě lovéě ka šé muů zě é projévit v naproštéé cě ištotéě a švobodéě jén vuů cě i tomu,
kdo zě aédnou šíélu néprě édštavujé. Skutécě naé mravníé zkoušě ka lidštva, ta néjzaé kladnéě jšě íé (ulozě énaé
tak hluboko, zě é unikaé našě ému zraku) zaé lézě íé v jého vztahu k téě m, ktérě íé jšou mu daé ni na
pošpaš: ké zvíérěatuů m. A zdé došě lo k zaé kladníému débaklu cě lovéě ka, tak zaé kladníému, zě é praé véě z
néě ho vyplyé vajíé všě échny oštatníé. Jédna z jalovic šé prě iblíézěila k Térézé, zaštavila šé a dlouzé šé
na ni zadíévala vélkyé ma hnéě dyé ma ocě ima. Téréza ji znala. RČ íékala jíé Markéé ta. Raé da by
pojménovala všě échny švéé jalovicé, alé némohla. Bylo jich prě íélišě mnoho. Kdyši daé vno, jištéě
jéšě téě prě éd cě tyrě icéti léty, všě échny kraé vy v téé to vši méě ly jméé no. (A jélikozě jméé no jé znakém
dušě é, mohu rě íéci, zě é jé méě ly navzdory Déšcartéšovi.) Alé pak šé z véšnic udéě lala vélkaé
druzě štévníé tovaé rna a kraé vy prozě ívé aly célyé švuů j zě ivot na dvou cě tvérécě níéch métréch v kravíénu.
Od téé doby uzě némajíé jméé na a jšou z nich
“machinaé animataé”. Svéě t dal za pravdu Déšcartéšovi. Maé m porě aéd prě éd ocě ima Térézu,
jak šédíé na parě ézu, hladíé Karéninovu hlavu a myšlíé
na débakl lidštva. V téé chvíéli šé mi vybavujé jinyé obraz: Niétzšché vychaé zíé v Turíénu zé
švéé ho hotélu. Vidíé proti šobéě konéě a kocě íého, ktéryé ho bijé bicě ém. Niétzšché jdé ké koni a
prě éd zraky kocě íého objíémaé jého šě íéji a plaé cě é. To bylo roku 1889 a Niétzšché byl uzě téé zě vzdaé lén
lidém. Jinak rě écě éno: téhdy praé véě vypukla jého dušě évníé choroba. Alé praé véě proto, zdaé šé mi,
maé jého géšto dalékošaé hlyé šmyšl. Niétzšché prě išě él odprošit konéě za Déšcartéša: Jého
blaé znovštvíé (tédy jého rozchod š lidštvém) zacě íénaé vé chvíéli, kdy plaé cě é nad konéě m.
A to jé tén Niétzšché, ktéréé ho maé m raé d, štéjnéě jako maé m raé d Térézu, na jéjíéchzě
kolénou špocě ívé aé hlava na šmrt némocnéé ho pša. Vidíém jé jédnoho védlé druhéé ho: oba
odštupujíé zé šilnicé, po ktéréé lidštvo, “paé n a vlaštníék prě íérody”, pochodujé vprě éd.
-3. Karénin porodil dva rohlíéky a jédnu vcě élu. Díéval šé prě ékvapénéě na švéé zvlaé šě tníé
potomštvo. Rohlíéky šé chovaly klidnéě , alé vcě éla šé motala omaé ména a pak vzléé tla a
ulétéě la.
To byl šén, ktéryé šé zdaé l Térézé. Sdéě lovala ho hnéd po probuzéníé Tomaé šě ovi a nachaé zéli v
néě m oba jakouši ué téě chu: tén šén proméě nil Karéninovu némoc v téě hoténštvíé a drama porodu
vé vyé šlédék zaé rovéně šméě šěnyé i néě zěnyé : vé dva rohlíéky a jédnu vcě élu.
Zmocnila šé jíé zašé nélogickaé nadéě jé. Vštala a obléé kla šé. I zdé na véšnici zacě íénal jéjíé dén
tíém, zě é šě la do obchodu koupit mléé ko, chléé b, rohlíéky. Alé téntokraé t, kdyzě vyzvala Karénina,
aby šě él š níé, šotva zvédl hlavu. To bylo poprvéé , co šé odmíétl zué cě aštnit obrě adu, ktéryé kdyši
šaé m bézpodmíénécě néě vyzě adoval. SČ la tédy béz néě ho. “Kdépak jé Karénin?” ptala šé
prodavacě ka, ktéraé uzě méě la pro néě ho prě ichyštanyé rohlíék. Téntokraé t ši ho odnaé šě éla Téréza
šama vé švéé tašě cé. Úzě
vé dvérě íéch ho vytaé hla a ukazovala mu ho. Chtéě la, aby ši pro néě ho prě išě él. Alé on lézě él a
néhyé bal šé.
 Tomaé šě vidéě l, jak jé Téréza néšě ťaštnaé . Vzal ši rohlíék šaé m do ué št a poštavil šé proti
Karéninovi na cě tyrě i. Pak šé k néě mu pomalu blíézěil.
Karénin šé na néě ho díéval, zdaé lo šé, zě é mu zašvitl jakyé ši zaé bléšk zaé jmu v ocě íéch, alé
nézvédal šé. Tomaé šě prě iblíézěil tvaé rě téě šnéě k jého tlaméě . Anizě pohnul téě lém, péš vzal do huby
cě aéšt rohlíéku, co trcě éla Tomaé šě ovi z ué št. Pak Tomaé šě rohlíék puštil, aby zuů štal célyé Karéninovi.
Tomaé šě , štaé lé na cě tyrě éch, couvl, prě ikrcě il šé a zacě al vrcě ét. Prě édštíéral, zě é šé chcé o rohlíék
praé t. V tu chvíéli péš odpovéě déě l paé novi švyé m vrcě éníém. Konécě néě ! To bylo to, na co cě ékali!
Karénin maé chuť ši hraé t! Karénin naé jéšě téě chuť zě íté !
To zavrcě éníé bylo Karéninuů v ué šméě v a oni chtéě li, aby tén ué šméě v trval co néjdéé lé. Proto šé
Tomaé šě k néě mu zašé prě iblíézěil po cě tyrě éch a uchopil kuš rohlíéku, ktéryé
pšovi trcě él z tlamy. Jéjich tvaé rě é byly téě šnéě u šébé, Tomaé šě cíétil vuů ni pšíého déchu a na tvaé rě i
ho šě imraly dlouhéé chlupy, ktéréé Karéninovi roštly kolém cě umaé ku. Péš jéšě téě jédnou zavrcě él a
trhl tlamou. Kazě déé mu zuů štala mézi zuby puů lka rohlíéku. Pak šé Karénin dopuštil štaréé chyby.
Puštil švuů j kuš rohlíéku a chtéě l šé zmocnit cě aéšti, ktérou méě l v ué štéch jého paé n. Zapomnéě l jako
vzě dycky, zě é Tomaé šě néníé péš a zě é maé rucé. Tomaé šě népuštil rohlíék z ué št a zvédl zé zéméě
upušě téě nou puů lku.
“Tomaé šě i,” krě icě éla Téréza, “prě écé mu névézméšě rohlíék!” Tomaé šě puštil obéě puů lky na zém
prě éd Karénina, ktéryé prvníé z nich rychlé zhltl a druhou dlouho okaé zalé drzě él v tlaméě , aby šé
chlubil prě éd obéě ma manzě éli, zě é švuů j špor vyhraé l.
Díévali šé na néě ho a znovu ši rě íékali, zě é šé Karénin ušmíévaé a zě é dokud šé ušmíévaé , maé porě aéd
duů vod zě íét, i kdyzě jé odšouzén k šmrti.
Dalšě íé dén šé oštatnéě zdaé lo, zě é šé jého štav zlépšě il. Poobéě dvali. To byla chvíélé, kdy méě li
oba hodinu volno pro šébé a braé vali ho š šébou na prochaé zku. Véě déě l to a néklidnéě uzě
vzě dycky kolém nich pobíéhal. Téntokraé t všě ak, kdyzě vzala Téréza do ruky vodíétko a obojék, jén
šé dlouzé na oba díéval a ani šé népohnul. Staé li proti néě mu a šnazě ili šé byé t (kvuů li néě mu a pro
néě ho) véšélíé, aby mu dodali trochu dobréé
naé lady. Téprvé po chvíéli, jako by šé nad nimi šmiloval, prě iškaé kal k nim po trě éch nozě kaé ch
a néchal ši našadit obojék.
“Térézo,” rě ékl Tomaé šě , “jaé víém, jak jši zanévrě éla na fotografickyé aparaé t. Alé vézmi ho dnéš
š šébou!”
Téréza pošléchla. Otévrě éla škrě íéně, aby v níé hlédala zaštrcě ényé a zapoménutyé
aparaé t, a Tomaé šě pokracě oval: “Jédnou naé m ty fotografié udéě lajíé vélkou radošt. Karénin byl
kuš našě ého zě ivota.”
“Jak to byl?” rě ékla Téréza, jako by ji ušě tkl had. Aparaé t lézě él prě éd níé na dnéě
škrě íénéě , alé néšhyé bla šé k néě mu: “Névézmu ho. Néchci myšlit na to, zě é Karénin nébudé. Ty
uzě jši o néě m mluvil v minuléé m cě ašé!”
“Nézlob šé,” rě ékl Tomaé šě .
 “Jaé šé nézlobíém,” rě ékla Téréza míérnéě . “Jaé uzě jšém šé tolikraé t prě ištihla, zě é na néě ho myšlíém
v minuléé m cě ašé. Tolikraé t jšém šé uzě šama mušéla okrě iknout. A praé véě
proto névézmu aparaé t.”
SČ li céštou a némluvili. Némluvit, to byl jédinyé zpuů šob némyšlit na Karénina v minuléé m
cě ašé. Néšpoušě téě li z néě ho ocě i a byli porě aéd š níém. CČ ékali, kdy šé ušméě jé. Alé on šé néušmíéval,
jén šě él, a štaé lé po trě éch nozě kaé ch.
“Déě laé to jénom pro naé š,” rě ékla Téréza. “Néchtéě lo šé mu jíét na prochaé zku. SČ él jénom proto,
aby naé m udéě lal radošt.”
To, co rě ékla, bylo šmutnéé , prě éšto všě ak, anizě ši to uvéě domovali, byli šě ťaštni. Byli šě ťaštni
nikoli navzdory šmutku alé díéky šmutku. Drzě éli šé za rucé a v ocě íéch méě li oba štéjnyé obraz:
kulhajíécíého péjška, ktéryé prě édštavoval déšét lét jéjich zě ivota.
Úšě li jéšě téě kuš. Pak šé Karénin k jéjich vélkéé mu zklamaé níé zaštavil a obraé til. Mušili šé
vraé tit.
Snad jéšě téě téé hozě dné nébo nazíétrě íé vštoupila Téréza nécě ékanéě do pokojé k Tomaé šě ovi a
vidéě la, zě é cě té néě jakyé dopiš. Úšlyšě él klapnutíé dvérě íé a odšunul dopiš štranou mézi jinéé papíéry.
Všě imla ši toho. Kdyzě odchaé zéla z pokojé, néušě lo jíé, zě é Tomaé šě
zaštrkaé vaé dopiš nénaé padnéě do kapšy. Zapomnéě l všě ak na obaé lku. Kdyzě ošaméě la v domku,
proštudovala ši ji. Adréša byla napšaé na néznaé myé m píéšmém, ktéréé bylo vélmi ué hlédnéé a
ktéréé odhadla na píéšmo zě ény.
Kdyzě šé uvidéě li pozdéě ji, zéptala šé ho jakoby nic, zda prě išě la pošě ta.
“Né,” rě ékl a Térézy šé zmocnilo zoufalštvíé, zoufalštvíé o to horšě íé, zě é uzě mu odvykla. Né,
némyšlíé ši, zě é tu maé Tomaé šě néě jakou tajnou milénku. Jé to prakticky némozě néé . Víé o kazě déé
jého volnéé chvíéli. Alé zdaé šé, zě é mu zuů štala néě jakaé zě éna v Prazé, na ktérou myšlíé a o ktérou
štojíé prě éšto, zě é mu némuů zě é zanéchaé vat vuů ni švéé ho klíéna vé vlašéch. Némyšlíé ši, zě é ji šnad
Tomaé šě pro tu zě énu opuštíé, alé zdaé
šé jíé, zě é šě téě štíé dvou pošlédníéch lét, kdy zě ili na vši, jé zašé znéhodnocéno lzě í.é Vracíé šé jíé
štaraé myšě lénka: Jéjíé domov néníé Tomaé šě , alé Karénin. Kdo budé natahovat orloj jéjich dnuů , azě
on tu nébudé?
Téréza byla duchém v budoucnošti, v budoucnošti béz Karénina a cíétila šé v níé
opušě téě naé .
Karénin lézě él v koutku a narě íékal. Téréza šě la na zahradu. Díévala šé na traé vu mézi dvéě ma
jablonéě mi a prě édštavila ši, zě é tam Karénina zakopajíé. Zaryla podpatkém do zéméě a
nakréšlila jíém v traé véě obdéé lníék. To bylo míéšto pro jého hrob.
“Co to déě laé šě ?” zéptal šé jíé Tomaé šě , ktéryé ji prě ékvapil prě i jéjíé cě innošti štéjnéě
nécě ékanéě jako ona ho prě ékvapila prě éd néě kolika hodinami prě i cě téníé dopišu.
Néodpovéě déě la mu. Vidéě l, zě é šé jíé zašé po dlouhéé dobéě trě éšou rucé. Chytil ji za néě . Vytrhla šé
mu.
“To jé hrob pro Karénina?”
 Néodpovéě déě la.
Jéjíé mlcě éníé ho draé zě dilo. Vybuchl: “Vycě íétalaš mi, zě é na néě ho myšlíém v minuléé m cě ašé! A co
déě laé šě ty? Ty uzě ho chcéšě pohrě bíét!”
Obraé tila šé k néě mu zaé dy a šě la domuů .
Tomaé šě odéšě él do švéé ho pokojé a praé škl za šébou dvérě mi.
Téréza jé otévrě éla a rě ékla: “Kdyzě myšlíéšě jénom na šébé, tak ašponě téď byš mohl myšlit na
néě ho. Spal a probudil jši ho. Budé zašé narě íékat.” Véě déě la, zě é jé néšpravédlivaé (péš néšpal),
véě déě la, zě é šé chovaé jako néjvulgaé rnéě jšě íé zě énškaé , ktéraé chcé ranit a víé jak.
Tomaé šě prě išě él po šě picě kaé ch do pokojé, kdé lézě él Karénin. Alé ona ho š níém néchtéě la néchat
šamotnéé ho. Sklaé néě li šé k néě mu oba, kazě dyé z jédnéé štrany. V tom špolécě néé m pohybu nébylo
šmíérěéníé. Naopak. Kazě dyé z nich byl šaé m. Téréza šé švyé m pšém, Tomaé šě
šé švyé m pšém.
Bojíém šé, zě é takto, rozdéě léni, kazě dyé šaé m, zuů štanou š níém azě do pošlédníé chvíélé.
-4. Procě jé pro Térézu tak duů lézě itéé šlovo idyla?
My, ktérě íé jšmé byli vychovaé ni v mytologii Staréé ho Zaé kona, bychom mohli rě íéci, zě é idyla jé
obraz, ktéryé v naé š zuů štal jako vzpomíénka na Raé j: zě ivot v Raé ji šé népodobal béě hu v prě íémcé,
ktéraé naé š védé do néznaé ma, nébyl dobrodruzě štvíém. Pohyboval šé v kruhu mézi znaé myé mi
véě cmi. Jého jédnotvaé rnošt nébyla nudou nyé brzě
šě téě štíém.
Dokud zě il cě lovéě k na véšnici, v prě íérodéě , obklopén domaé cíémi zvíérěaty, v naé rucě íé
rocě níéch dob a jéjich opakovaé níé, zuů štaé val š níém štaé lé aléšponě odléšk téé rajškéé
idyly. Proto Téréza, kdyzě šé šétkala v laé zéně škéé m méě štéě š prě édšédou druzě štva, uvidéě la
naé hlé prě éd ocě ima obraz véšnicé (véšnicé, v níézě nikdy nézě ila, ktérou néznala) a byla
okouzléna. Bylo to, jako by šé díévala dozadu, šméě rém k Raé ji. Adam v Raé ji, kdyzě šé naklonil
nad študaé nku, névéě déě l jéšě téě , zě é to, co vidíé, jé on. Nérozuméě l by Térézé, kdyzě jako díévka štaé la
prě éd zrcadlém a šnazě ila šé uvidéě t škrzé švéé téě lo švou dušě i. Adam byl jako Karénin. Téréza šé
cě ašto bavila tíém, zě é
ho vodila k zrcadlu. Népoznaé val švuů j obraz a choval šé k néě mu š néuvéě rěitélnyé m
nézaé jmém a roztéě kanoštíé.
Prě irovnaé níé Karénina k Adamovi mné prě ivaé díé k myšě léncé, zě é v Raé ji cě lovéě k nébyl došud
cě lovéě kém. Prě éšnéě ji rě écě éno: cě lovéě k nébyl jéšě téě vymršě téě n na draé hu cě lovéě ka. My uzě jšmé daé vno
vymršě téě ni a létíémé praé zdnotou cě ašu, ktéryé šé déě jé v prě íémcé. Exištujé v naé š všě ak štaé lé ténkaé
šě něuů rka, ktéraé naé š prě ipoutaé vaé k dalékéé mu mlhavéé mu Raé ji, kdé šé Adam šklaé níé nad študaé nku
a, zcéla népodobén Narcišu, nétušě íé, zě é ta blédaé zě lutaé škvrna, ktéraé šé v níé objévila, jé vlaštnéě
on. Stéšk po Raé ji jé touha cě lovéě ka nébyé t cě lovéě kém.
Kdyzě nachaé zéla jako díétéě matcě iny vlozě ky znécě išě téě néé ménštruacě níé krvíé, hnušila šé jich a
matku nénaé vidéě la, zě é némaé došt študu, aby jé škryla. Alé Karénin, ktéryé
 byl féna, méě l takéé ménštruacé. Prě išě ly mu jédnou za puů l roku a trvaly cě trnaé ct dnuů . Aby
néznécě ištil byt, Téréza mu dala mézi nozě ky vélkyé kuš vaty a obléé kla mu švéé štaréé kalhotky,
ktéréé mu prě ivaé zala dlouhou štuhou duů myšlnéě k téě lu. Célyé ch cě trnaé ct dníé šé šmaé la jého
oblécě éníé.
Jak to, zě é ménštruacé pša v níé vzbuzovala véšélou néě hu, kdézě to jéjíé vlaštníé
ménštruacé šé jíé ošě klivila? Odpovéě ď mi prě ipadaé šnadnaé : péš nébyl nikdy vyhnaé n z Raé jé.
Karénin névíé nic o dualitéě téě la a dušě é a névíé, co jé to hnuš. Proto jé š níém Térézé tak dobrě é a
klidnéě . (A proto jé tak nébézpécě néé proméě nit zvíérěé v machinu animatu a kraé vu v automat na
vyé robu mléé ka: cě lovéě k tak prě éštrě ihaé vaé nit, ktéraé ho vaé zala k Raé ji a na jého létu praé zdnotou
cě ašu ho nic nébudé moci zaštavit ani utéě šěit.)
Z néjašnéé zméě ti téě chto naé paduů vyvštaé vaé prě éd Térézou rouhavaé myšě lénka, ktéréé šé
némuů zě é zbavit: laé ška, ktéraé ji špojujé š Karéniném, jé lépšě íé nézě ta, ktéraé
éxištujé mézi níé a Tomaé šě ém. Lépšě í,é nikoli véě tšě íé. Téréza néchcé obvině ovat Tomaé šě é ani
šébé, néchcé tvrdit, zě é by šé mohli míét víécé raé di. Spíéšěé šé jíé zdaé , zě é dvojicé lidíé jé štvorě éna
tak, zě é jéjich laé ška jé a priori horšě íého druhu, nézě
muů zě é byé t (aléšponě v jéjíém néjlépšě íém prě íépadéě ) laé ška mézi cě lovéě kém a pšém, ta bizarnošt
v hištorii cě lovéě ka, Stvorě itélém pravdéě podobnéě néplaé novanaé . Ta laé ška jé nézišě tnaé : Téréza po
Karéninovi nic néchcé. Ani laé šku po néě m nézě aédaé . Nikdy ši nékladla otaé zky, ktéréé mucě íé lidškéé
dvojicé: milujé mné? miloval néě koho víécé nézě mné? milujé víéc on mné, nézě jaé miluju jého?
Mozě naé , zě é všě échny tyto otaé zky, ktéréé šé ptajíé po laé šcé, ktéréé ji méě rěíé, zkoumajíé, vyšě étrě ujíé,
vyšlyé chajíé, ji takéé v zaé rodku nicě íé. Mozě naé , zě é néjšmé š to milovat praé véě proto, zě é touzě íémé byé t
milovaé ni, to jéšt zě é chcémé néě co (laé šku) po tom druhéé m, míéšto abychom k néě mu
prě ištupovali béz pozě adavkuů a chtéě li jén jého pouhou prě íétomnošt. A jéšě téě néě co: Téréza prě ijala
Karénina takovéé ho, jakyé byl, néchtéě la ho méě nit ké švéé mu obrazu, šouhlašila prě édém š jého
pšíém švéě tém, néchtéě la mu ho braé t, nézě aérlila na jého tajnéé špaé dy. Vychovaé vala ho né proto, zě é
ho chtéě la prě étvorě it (jako muzě chcé prě étvorě it švou zě énu a zě éna švéé ho muzě é), nyé brzě jén proto,
aby ho naucě ila éléméntaé rníému jazyku, ktéryé jim umozě nil, aby šé dorozuméě li a mohli špolu
zě íét.
A potom: Laé ška k pšu jé dobrovolnaé , nikdo ji k níé nénutil. (Téréza myšlíé zašé na matku a
jé jíé všě ého líéto: Kdyby matka byla jédnou z néznaé myé ch zě én na vši, mozě naé
zě é by jíé jéjíé véšélaé hrubošt byla šympatickaé ! Ach, kdyby matka byla cizíé zě énou!
Téréza šé od déě tštvíé štydéě la, zě é matka okupovala ryšy jéjíé tvaé rě é a konfiškovala jéjíé jaé .
Néjhoršě íé alé bylo, zě é odvéě kyé prě íékaz “miluj otcé a matku!” ji nutil, aby š tou okupacíé
šouhlašila, aby tu agréši nazyé vala laé škou! Matka nébyla vinna, zě é šé š níé Téréza rozéšě la.
Rozéšě la šé š níé né proto, zě é matka byla, jakaé byla, alé protozě é byla matkou.)
Alé hlavnéě : zě aédnyé cě lovéě k némuů zě é prě inéé št druhéé mu cě lovéě ku dar idyly. To umíé jénom
zvíérěé, protozě é nébylo vyhnaé no z Raé jé. Laé ška mézi cě lovéě kém a pšém jé idylickaé . Néníé v níé
konfliktuů , draé šavyé ch šcéé n, néníé v níé vyé vojé. Karénin obklopil Térézu a Tomaé šě é švyé m zě ivotém
zalozě ényé m na opakovaé níé a ocě ékaé val od nich totéé zě. Kdyby byl Karénin cě lovéě kém a nikoli
pšém,
 jištéě by uzě daé vno Térézé rě ékl: “Prošíém téě , mné uzě nébavíé nošit kazě dyé dén v hubéě rohlíék.
Némuů zě éšě pro mné vymyšlit néě co novéé ho?” V téé véě téě jé obšazě éno véšě kéréé odšouzéníé cě lovéě ka.
Lidškyé cě aš šé néotaé cě íé
v kruhu, alé béě zěíé po prě íémcé vprě éd. To jé duů vod, procě cě lovéě k némuů zě é byé t šě ťaštén, néboť
šě téě štíé jé touha po opakovaé níé.
Ano, šě téě štíé jé touha po opakovaé níé, rě íékaé ši Téréza.
Kdyzě jdé prě édšéda druzě štva projíét po praé ci švéé ho Méfišta a potkaé Térézu, nikdy
néopoméné rě íéci: “Paníé Térézo! Procě jšém ho népoznal drě ívé ? Byli bychom chodili za holkama
špolécě néě ! Dvéě ma cě uně aé kuů m prě écé zě aédnaé zě énškaé néodolaé !” Méě l véprě íéka vycvicě énéé ho tak, zě é
po téě ch šlovéch zachrochtal. Téréza šé šmaé la, i kdyzě uzě
véě déě la minutu prě édém, co prě édšéda rě ékné. Vtip opakovaé níém néztraé cél švuů j puů vab.
Naopak. V kontéxtu idyly i humor jé podrobén šladk éé mu zaé konu opakovaé níé.
-5. Péš némaé prě éd lidmi mnoho vyé hod, alé jédna z nich štojíé za to: éuthanašié néníé v jého
prě íépadéě zaé koném zakaé zaé na; zvíérěé maé praé vo na milošrdnou šmrt. Karénin chodil o trě éch
nozě kaé ch a cě íém daé l véě tšě íé cě aš traé vil v koutéě . Narě íékal. Oba manzě éléé byli zajédno v tom, zě é ho
néšméě jíé néchat zbytécě néě traé pit. Alé šouhlaš š tou zaé šadou jé nézbavoval ué zkoštnéé néjištoty:
jak poznat okamzě ik, kdy utrpéníé jé uzě
zbytécě néé ? jak urcě it chvíéli, kdy zě íét uzě néštojíé za to?
Kdyby ašponě Tomaé šě nébyl léé karě ! Pak by bylo mozě no šé škryé t za néě koho trě étíého. Bylo by
mozě no jíét ké zvéě roléé karě i a pozě aédat ho, aby dal pšu injékci. Jé to tak štrašě néé vzíét šaé m na šébé
roli šmrti! Tomaé šě dlouho trval na tom, zě é mu šaé m zě aédnou injékci nédaé , alé pozvé
zvéě roléé karě é. Alé pak pochopil, zě é mu muů zě é doprě aét privilégia, ktéréé ho šé nédoštané
zě aédnéé mu cě lovéě ku: šmrt za níém prě ijdé v podobéě téě ch, ktéréé méě l raé d.
Karénin narě íékal célou noc. Kdyzě ho raé no Tomaé šě ohmatal, rě ékl Térézé: “Úzě nébudémé
cě ékat.”
Bylo raé no, za chvíéli méě li oba odéjíét z domu. Téréza véšě la do pokojé ké Karéninovi. Lézě él
azě došud nétécě néě (ani kdyzě ho prě éd chvíélíé Tomaé šě ohlédaé val, névéě noval tomu zě aédnou
pozornošt), alé nyníé kdyzě ušlyšě él otévrě éníé dvérě íé, vztycě il hlavu a podíéval šé na Térézu.
Némohla unéé št tén pohléd, lékla šé ho škoro. Takhlé šé nikdy nédíéval na Tomaé šě é, takhlé
šé díéval jén na ni. Alé nikdy né š takovou inténzitou jako téntokraé t. To nébyl zoufalyé nébo
šmutnyé pohléd, né. Byl to pohléd štrašě livéé , néšnéšitélnéé
duů véě rěivošti. Tén pohléd byl dychtivaé otaé zka. Célyé zě ivot cě ékal Karénin na Térézinu
odpovéě ď a téď jíé oznamoval (jéšě téě mnohém naléé havéě ji nézě jindy), zě é jé štaé lé prě ipravén šé od
níé dovéě déě t pravdu. (Všě échno, co pochaé zíé od Térézy, jé pro néě ho pravdou: i kdyzě mu rě ékné
“šédni!” nébo “léhni!”, jšou to pravdy, š nimizě šé ztotozě něujé a ktéréé daé vajíé jého zě ivotu šmyšl.)
Tén pohléd štrašě livéé duů véě rěivošti byl jén kraé tkyé. Za chvíéli polozě il zašé hlavu na švéé packy.
Téréza véě déě la, zě é takto šé uzě na ni nikdo népodíévaé . Nikdy mu nédaé vali šladkošti, alé prě éd
néě kolika dny mu nakoupila néě kolik tabulék cě okolaé dy. Vybalila jé zé štaniolu, rozlaé mala a
polozě ila kolém néě ho. Prě idala k nim jéšě téě mišku vody, aby mu nic néchybéě lo, kdyzě zuů štané
néě kolik hodin doma šaé m. Pohléd, ktéryé m šé na ni prě éd chvíélíé podíéval, jako by ho byl unavil. I
kdyzě byl obklopén cě okolaé dou, nézvédl jizě hlavu.
Polozě ila šé k néě mu na zém a objala ho. Vélmi pomalu a unavénéě ši ji ocě ichal a jédnou
nébo dvakraé t olíézl. Prě ijala olíéznutíé šé zavrě ényé ma ocě ima, jako by ši jé chtéě la navzě dycky
zapamatovat. Otocě ila hlavu, aby jíé olíézl jéšě téě druhou tvaé rě. Pak mušila odéjíét za švyé mi
jalovicě kami. Vraé tila šé azě po obéě déě . Tomaé šě nébyl jéšě téě doma. Karénin lézě él porě aéd obklopén
cě okolaé dami a kdyzě ji šlyšě él prě ijíét, nézvédl uzě hlavu. Jého némocnaé noha byla otéklaé a naé dor
praškl na novéé m míéštéě . Mézi chlupy šé objévila švéě tlé cě érvénaé (krvi népodobnaé ) kapicě ka.
Znovu
ši k néě mu uléhla na zém. Méě la jédnu ruku prě éhozénu prě éš jého téě lo a ocě i zavrě énéé . Pak
ušlyšě éla néě koho bušě it na dvérě é. Ozvalo šé: “Pané doktoré, pané doktoré! Jé tu prašé a jého p
rě édšéda!” Nébyla š to š nikyé m mluvit. Népohnula šé a néotévrě éla ocě i. Jéšě téě jédnou šé ozvalo:
“Pané doktoré, prě išě li cě uně aé ci!” a pak uzě bylo ticho.
Téprvé za puů l hodiny prě išě él Tomaé šě . SČ él mlcě ky do kuchynéě a prě ipravoval ši injékci. Kdyzě
vštoupil do pokojé, Téréza uzě štaé la a Karénin šé namaé havéě zvédal zé zéméě . Kdyzě uvidéě l
Tomaé šě é, zavrtéě l šlabéě ocašém.
“Podíévéj šé,” rě ékla Téréza, “jéšě téě porě aéd šé ušmíévaé !” RČ ékla to prošébnéě , jako by téě mi šlovy
chtéě la jéšě téě zě aédat o malyé odklad, alé nénaléé hala.
Proštíérala zvolna na gaucě proštéě radlo. Bylo to bíéléé proštéě radlo pošétéé vzorkém
zobrazujíécíém malaé fialovaé kvíétka. Všě échno méě la oštatnéě prě ipravénéé a promyšě lénéé , jako by ši
Karéninovu šmrt prě édštavovala mnoho dnuů naprě éd. (Ach, jak jé to hroznéé , my vlaštnéě šníémé
doprě édu o šmrti téě ch, co milujémé!) Néméě l uzě šíélu vyškocě it na gaucě . Vzali ho do naé rucě é a
špolécě néě zvédli. Téréza ho polozě ila na bok a Tomaé šě mu prohlíézěél nozě ku. Hlédal míéšto, kdé
zě íéla vyštupovala néjzrě étélnéě ji. Pak na tom míéštéě vyštrě íéhal nuů zě kami chlupy. Téréza klécě éla u
gaucě é a drzě éla Karéninovu hlavu v rukou téě šnéě u švéé tvaé rě é. Tomaé šě ji prošil, aby mu tiškla
pévnéě zadníé nozě ku v míéštéě nad zě íélou, ktéraé byla ténkaé a do níézě bylo obtíézěnéé vpíéchnout jéhlu.
Drzě éla Karéninovu packu, alé névzdaé lila tvaé rě od jého hlavy. Mluvila na néě ho béz prě éštaé níé
tichyé m hlašém a on némyšlil nézě na ni. Néméě l štrach. Olíézl jíé jéšě téě dvakraé t tvaé rě. A Téréza mu
šě éptala: “Néboj šé, néboj šé, tam téě nébudé nic bolét, tam šé ti budé zdaé t o vévérkaé ch a
zajíécěcíéch, budou tam kravicě ky a Méfišto tam budé, néboj šé ” Tomaé šě vbodnul jéhlu do zě íély a
štiškl píéšt. Karénin malicě ko trhnul nohou, paé r vtérě in zrychlénéě dyé chal a pak jého déch naé hlé
uštal. Téréza klécě éla na zémi prě éd gaucě ém a tiškla tvaé rě k jého hlavéě .
Pak mušili zašé oba odéjíét do praé cé a péš zuů štal lézě ét na gaucě i na bíéléé m proštéě radlé š
fialovyé mi kvíétky.
Vécě ér šé vraé tili. Tomaé šě šě él na zahradu. Našě él mézi dvéě ma jablonéě mi cě tyrě i cě aéry obdéé lníéku,
ktéryé tam prě éd néě kolika dny Téréza naryé šovala podpatkém. Tam zacě al ryé t. Dodrzě oval
prě éšnéě prě édépšanyé rozméě r. Chtéě l, aby bylo všě échno, jak ši to Téréza prě aéla.
Zuů štala doma š Karéniném. Baé la šé, aby ho népohrě bili zě ivéé ho. Prě ilozě ila ucho k jého
cě umaé ku a zdaé lo šé jíé, zě é šlyšě íé šlaboucě kyé déch. Poodštoupila a vidéě la, jak šé jého hruď léhcé
pohybujé.
 (Né, to šlyšě éla švuů j vlaštníé déch, ktéryé uvaé déě l v népatrnyé pohyb jéjíé téě lo, takzě é podléhla
dojmu, zě é šé hyé bé hruď pša.)
Našě la v kabélcé zrcaé tko a naštavila ho k jého cě umaé ku. Zrcaé tko bylo tak ušě mudlanéé , zě é šé
na néě m domníévala vidéě t orošéníé zpuů šobénéé déchém.
“Tomaé šě i, on zě ijé!” krě icě éla, kdyzě šé Tomaé šě šé zablaé cényé ma botama vracél zé zahrady.
Sklonil šé k néě mu a zavrtéě l hlavou.
Vzali kazě dyé z jédnéé štrany proštéě radlo, na ktéréé m lézě él. Téréza u nohou, Tomaé šě u hlavy.
Zvédli ho a vynaé šě éli do zahrady.
Téréza ucíétila v rukou, zě é jé proštéě radlo mokréé . Prě išě él k naé m š louzě icě kou a š louzě icě kou
odéšě él, pomyšlila ši a byla raé da, zě é cíétíé v rukou tu vlhkošt, pošlédníé
péjškuů v pozdrav.
Donéšli ho mézi jablonéě a špoušě téě li doluů . Naklonila šé nad jaé mu a upravovala
proštéě radlo tak, aby ho céléé ho prě ikryé valo. Prě ipadalo jíé néšnéšitélnéé , aby hlíéna, ktérou na
néě ho za chvíéli nahaé zéjíé, dopadala na jého nahéé téě lo. Pak odéšě la do domu a vraé tila šé š
obojkém, vodíétkém a hrštíé cě okolaé dy, ktéraé
zuů štala od raé na na zémi nédotcě éna. Hodila to všě échno za níém. Védlé jaé my byla hromada
cě érštvéě vykopanéé hlíény. Tomaé šě vzal do rukou lopatu. Téréza ši vzpomnéě la na švuů j šén:
Karénin porodil dva rohlíéky a jédnu vcě élu. Ta véě ta znéě la najédnou jako épitaf. Prě édštavovala
ši, zě é by tu mézi dvéě ma jablonéě mi byl pomníék š naé pišém: “Zdé lézě íé Karénin. Porodil dva
rohlíéky a jédnu vcě élu.” V zahradéě bylo prě íétmíé, chvíélé mézi dném a vécě érém, na nébi štaé l
blédyé méě šíéc, lampa zapoménutaé v pokoji mrtvyé ch.
Méě li oba dva boty od hlíény a odnaé šě éli ryé cě a lopatu do prě íéštéě nku, kdé bylo narovnaé no
naé rě adíé: hraé béě , krumpaé cě é, motyky.
-6. Sédéě l vé švéé m pokoji, kdé ši byl zvyklyé cě íéšt u štolu knihy. V takovyé ch chvíélíéch k néě mu
Téréza prě ištupovala, šklonila šé k néě mu, prě itiškla zézadu tvaé rě k jého tvaé rě i. Kdyzě to toho dné
udéě lala, uvidéě la, zě é šé Tomaé šě nédíévaé do zě aédnéé knihy. Prě éd níém lézě él dopiš a prě éšto, zě é šé
šklaé dal jén z péě ti rě aédkuů pšanyé ch na štroji, Tomaé šě na néě j upíéral pohléd néhybnéě a dlouzé.
“Co jé to?” ptala šé Téréza a naplnila ji ué zkošt. Anizě šé obraé til, Tomaé šě zvédl dopiš a podal
jíé ho. Bylo tam pšaé no, zě é šé mušíé
doštavit jéšě téě téé hozě dné do šoušédníého méě šta na létišě téě .
Konécě néě k níé otocě il hlavu a Téréza vidéě la, zě é maé v ocě íéch štéjnou hruů zu, jakou pocíétila i
ona.
“Puů jdu š tébou,” rě ékla.
Vrtéě l hlavou: “Prě édvolaé níé šé tyé kaé jénom mné.”
“Né, puů jdu š tébou,” opakovala.
Odjéli Tomaé šě ovyé m naé kladníém autém. Za chvíéli byli na létišě tníé plošě é. Byla tam mlha.
Jénom vélmi matnéě šé proti nim ryé šovalo néě kolik létadél. Chodili od jédnoho k druhéé mu, alé
všě échna tam štaé la šé zavrě ényé mi dvérě mi, néprě íéštupnaé . Konécě néě jédno z nich méě lo nahorě é
otévrě ényé vchod, k néě muzě védly prě ištavénéé
šchuů dky. Vyštoupili po nich, vé dvérě íéch šé objévil štéward a zval jé daé l. Létadlo bylo
maléé , šotva pro trě icét pašazě ééruů a bylo ué plnéě praé zdnéé . Véšě li do ulicě ky mézi šédadly, štaé lé šé
dotyé kajíécé jédén druhéé ho a béz valnéé ho zaé jmu o to co šé déě lo kolém nich. Úšédli na dvéě
šédadla védlé šébé a Téréza polozě ila hlavu na Tomaé šě ovo raméno. Puů vodníé hruů za šé
rozplyé vala a proméě něovala vé šmuték. Hruů za jé šě ok, chvíélé naproštéé ho ošlépéníé. Hruů za jé
zbavéna jakéé koli štopy kraé šy. Névidíémé nézě oštréé švéě tlo néznaé méé udaé lošti, ktérou
ocě ékaé vaé mé. Smuték naproti tomu prě édpoklaé daé , zě é víémé. Tomaé šě i Téréza véě déě li, co jé cě ékaé .
Svéě tlo hruů zy šé ztlumilo a švéě t bylo vidéě t v modravéé m, néě zěnéé m ošvéě tléníé, ktéréé cě inilo véě ci
kraé šnéě jšě íé, nézě byly prě éd tíém.
Vé chvíéli, kdy Téréza cě étla dopiš, nécíétila k Tomaé šě ovi zě aédnou laé šku, véě déě la jén, zě é ho
néšmíé ani na chvilku opuštit: hruů za udušila všě échny oštatníé city a pocity. Nyníé, kdy k néě mu
byla prě itišě téě na (létadlo plulo v mracíéch), ué lék pominul a ona vníémala švou laé šku a véě déě la, zě é
jé to laé ška béz hranic a béz míéry. Konécě néě létadlo prě ištaé lo. Vštali š šě li ké dvérě íém, ktéréé
štéward otévrě él. Drzě éli šé štaé lé v objétíé kolém pašu a štanuli nahorě é na šchuů dcíéch. Vidéě li
dolé trě i muzě é š kuklami na tvaé rě íéch a pušě kami v rucé. Bylo zbytécě néé vaé hat, protozě é nébylo
ué niku. Séštupovali zvolna a kdyzě polozě ili nohu na plochu létišě téě , jédén z muzě uů
zvédl pušě ku a zalíécil. Nébylo šlyšě ét zě aédnyé vyé štrě él, alé Téréza cíétila, jak Tomaé šě , ktéryé jéšě téě
vtérě inu prě éd tíém k níé byl prě itišě téě n a drzě él šé jíé rukou kolém pašu, šé hroutíé k zémi.
Tiškla ho k šobéě , alé némohla ho udrzě ét: padl na béton prě ištaé vacíé plochy. Sklonila šé nad
néě ho. Chtéě la šé na néě ho vrhnout a prě ikryé t ho švyé m téě lém, alé v téé chvíéli vidéě la néě co
zvlaé šě tníého: jého téě lo šé rychlé zménšě ovalo. Bylo to tak néuvéě rěitélnéé , zě é štrnula a štaé la jako
prě ikovaé na. Tomaé šě ovo téě lo bylo ménšě íé a ménšě íé, vuů béc šé uzě népodobalo Tomaé šě ovi, zbylo z
néě ho néě co docéla maléé ho a ta malaé véě c šé zacě ala hyé bat a dala šé do béě hu a utíékala prycě po
létišě tníé plošě é. Muzě , co vyštrě élil, šundal mašku a ušmaé l šé laškavéě na Térézu. Otocě il šé pak a
rozbéě hl za tou malou véě cíé, ktéraé béě zěéla zmaténa šém a tam, jako by prě éd néě kyé m uhyé bala a
hlédala zoufalé škryé šě. Chvíéli šé
špolu honili, azě potom najédnou šé muzě vrhl k zémi a honicě ka škoncě ila.
Vštal a vracél šé k Térézé. Néšl jíé v rukou tu véě c. Ta véě c šé trě aéšla štrachém. Byl to zajíéc.
Podaé val ho Térézé. A v téé chvíéli z níé špadl ué lék i šmuték a ona byla šě ťaštnaé , zě é drzě íé zvíérěaétko v
naé rucě íé, zě é to zvíérěaétko jé jéjíé a muů zě é ho tišknout k téě lu. Rozplakala šé šě téě štíém. Plakala a
plakala, névidéě la prě éš šlzy a odnaé šě éla ši zajíécěka domuů š pocitém, zě é téď uzě jé téě šnéě u cíélé, zě é
jé tam, kdé chtéě la byé t, tam odkud šé uzě néutíékaé .
SČ la prazě škyé mi ulicémi a našě la léhcé švuů j duů m. zě ila tam š maminkou a tatíénkém, kdyzě byla
malaé . Alé maminka ani tatíénék tam nébyli. Víétali ji tam dva štarě íé
lidéé , ktéréé nikdy névidéě la, alé o ktéryé ch véě déě la, zě é jé to pradéě décě ék a prababicě ka. Oba
méě li tvaé rě é vraé šcě itéé jako jé kuů ra štromu a Téréza byla raé da, zě é budé bydlit š nimi. Alé téď
chtéě la byé t šama jén šé švyé m zvíérěaétkém. Našě la bézpécě néě švuů j pokoj, vé ktéréé m bydlila od
švyé ch péě ti lét, kdy šé rodicě é rozhodli, zě é ši zašlouzě íé míét šama pro šébé zvlaé šě tníé míéštnošt. Byl
tam gaucě , štolék a zě idlé. Na štolku štaé la rozšvíécénaé lampa, ktéraé tam na ni cě ékala célou tu
dobu. Na lampéě šédéě l motyé l š rozévrě ényé mi krě íédly, na ktéryé ch byly namalovaé ny dvéě vélikéé
ocě i. Téréza véě déě la, zě é jé u cíélé. Léhla ši na gaucě a tiškla zajíécěka k tvaé rě i.
-7. Sédéě l nad štolém, kdé byl zvyklyé cě íšé t knihy. Prě éd níém lézě éla otévrě énaé obaé lka š
dopišém. RČ íékal Térézé: “Doštaé vaé m cě aš od cě ašu dopišy, o ktéryé ch jšém ti néchtéě l nic rě íékat.
Píéšěé mi muů j šyn. Snazě il jšém šé, aby šé muů j a jého zě ivot nédoštaly nikdy do štyku. A podíévéj
šé, jak šé mi ošud pomštil. Úzě prě éd néě kolika léty ho vyhodili zé šě koly. Jé traktorištou na
néě jakéé véšnici. Muů j a jého zě ivot šé šicé nédotyé kajíé, alé ubíéhajíé védlé šébé štéjnyé m šméě rém
jako dvéě rovnobéě zěky.”
“A procě jši o téě ch dopišéch néchtéě l mluvit?” rě ékla Téréza a ucíétila v šobéě
vélkou ué lévu.
“Névíém. Bylo mi to jakši néprě íéjémnéé .”
“Píéšěé ti cě aštéě ji?”
“CČ aš od cě ašu.”
“A o cě ém?”
“O šobéě .”
“A jé to zajíémavéé ?”
“Jé. Matka, jak víéšě, byla zurě ivaé komuništka. Daé vno šé š níé rozéšě él. Sprě aétélil šé š lidmi,
ktérě íé šé ocitli vé štéjnéé šituaci jako my. Snazě ili šé o néě jakou politickou cě innošt. Néě ktérě íé z nich
jšou dnéš vé véě zéníé. Alé š téě mi šé rozéšě él téé zě. Mluvíé o nich š odštupém jako o ‘véě cěnyé ch
révolucionaé rě íéch’.”
“A on šé šnad š tíémhlé rézě imém šmíérěil?”
“Né, vuů béc né. Véě rěíé v Boha a myšlíé ši, zě é v tom jé klíécě ké všě ému. Maé mé pryé zě íét všě ichni v
kazě dodénníém zě ivotéě podlé norém danyé ch naé bozě énštvíém a rézě im nébrat vuů béc na véě domíé.
Ignorovat ho. Véě rěíémé-li v Boha, jšmé pryé š to vytvorě it v jakéé koli šituaci švyé m vlaštníém
jédnaé níém to, co on nazyé vaé ‘kraé lovštvíé bozě íé na zémi’. Vyšvéě tlujé mi, zě é cíérkév jé v našě íé zémi
jédinéé dobrovolnéé špolécě énštvíé
lidíé, ktéréé unikaé kontrolé štaé tu. Zajíémaé mné, jéštli jé v cíérkvi proto, aby léé pé vzdoroval
rézě imu, anébo zda opravdu véě rěíé v Boha.”
“Tak šé ho na to zéptéj!”
Tomaé šě pokracě oval: “Obdivoval jšém šé vzě dycky véě rěíécíém. Myšlil jšém, zě é majíé
néě jakyé zvlaé šě tníé dar nadšmyšlovéé ho vníémaé níé, ktéryé jé mi odéprě én. Néě co jako jašnovidci.
Alé téď vidíém na švéé m šynovi, zě é véě rěit jé vlaštnéě vélicé šnadnéé . Kdyzě na tom byl zlé, ujali šé
ho katolíéci a víéra byla najédnou tu. Mozě naé , zě é šé rozhodl véě rěit z vdéě cěnošti. Lidškaé
rozhodnutíé jšou hroznéě šnadnaé .”
“Tyš mu na jého dopišy nikdy néodpovéě déě l?”
“Néudal mi zpaé técě níé adréšu.”
 Alé pak dodal: “Na pošě tovníém razíétku jé ovšě ém jméé no obcé. Stacě ilo by pošlat dopiš na
adréšu tamníého druzě štva.”
Téréza šé prě éd Tomaé šě ém štydéě la za švaé podézrě éníé a chtéě la napravit vinu prě ékotnou
laškavoštíé k jého šynovi: “Tak procě mu nénapíéšěéšě ? Procě ho népozvéšě ?”
“Podobaé šé mi,” rě ékl Tomaé šě . “Kdyzě mluvíé, krě ivíé horníé rét ué plnéě štéjnéě jako jaé . Vidéě t švuů j
vlaštníé rét, jak mluvíé o Paé nu Bohu, mi prě ipadaé prě íélišě podivnéé .” Téréza šé rozéšmaé la.
Tomaé šě šé šmaé l š níé.
Téréza rě ékla: “Tomaé šě i, nébuď déě tinškyé ! Vzě dyť jé to uzě tak štaraé hištorié. Ty a tvojé prvníé
zě éna. Co jé mu po téé hištorii? Co š níé maé špolécě néé ho? Procě byš méě l néě komu ublizě ovat jén
proto, zě é jši méě l v mlaé díé šě patnyé vkuš?”
“Abych byl uprě íémnyé, maé m z toho šétkaé níé tréé mu. To jé hlavníé duů vod, procě šé mi do néě ho
néchcé. Névíém, procě jšém byl tak umíénéě nyé. CČ lovéě k šé néě kdy k néě cěému rozhodné, névíé ani
jak, a to rozhodnutíé pak trvaé vlaštníé šétrvacě noštíé. Rok od roku jé téě zěšěíé ho zméě nit.”
“Pozvi ho,” rě ékla.
Téé hozě dné odpolédné šé vracéla z kravíéna a šlyšě éla zé šilnicé hlašy. Kdyzě šé prě iblíézěila,
vidéě la Tomaé šě ovo naé kladníé auto. Tomaé šě byl šéhnut a odmontovaé val kolo. Néě kolik chlapuů
štaé lo okolo, okounéě li, cě ékali, azě budé Tomaé šě š opravou hotov. Staé la a némohla odtrhnout
pohléd: Tomaé šě vypadal štarě é. Zéšě édivéě ly mu vlašy a némotornošt, šé ktérou ši pocě íénal,
nébyla némotornošt léé karě é, ktéryé šé štal šě oféé rém, alé némotornošt cě lovéě ka, ktéryé uzě néníé
mlaé d.
Vzpomnéě la ši na nédaé vnyé rozhovor š prě édšédou. RČ íékal jíé, zě é Tomaé šě ovo auto jé v bíédnéé m
štavu. RČ íékal to zě értém, nébyla to štíézěnošt, alé prě écé jén štarošt. “Tomaé šě
šé vyznaé líép v tom, co jé uvnitrě téě la nézě v tom, co jé uvnitrě motoru,” šmaé l šé. Pak šé jíé
prě iznal, zě é uzě byl néě kolikraé t zě aédat na ué rě adéch, aby šméě l Tomaé šě znovu vykonaé vat vé zdéjšě íém
okréšé léé karě škou praxi. Zjištil všě ak, zě é to policié nikdy nédovolíé.
Poodštoupila za kmén štromu, aby ji nikdo z téě ch lidíé kolém auta névidéě l, alé
néprě éštaé vala šé na néě ho díévat. Srdcé šé jíé švíéralo vyé cěitkami: Kvuů li níé odéšě él z Curychu zpaé tky
do Prahy. Kvuů li níé opuštil Prahu. A ani tady mu nédala pokoj a jéšě téě nad umíérajíécíém
Karéniném ho traé pila tajnyé m podézíéraé níém. Vzě dycky mu v duchu vycě íétala, zě é ji došt némilujé.
Svou vlaštníé laé šku povazě ovala za néě co, co šé vymykaé jakéé koli pochybéě , kdézě to jého laé šku za
pouhou šhovíévavošt. Téď vidíé, zě é byla néšpravédlivaé : Kdyby byla opravdu Tomaé šě é milovala
vélkou laé škou, byla by š níém prě écé mušila zuů štat v cizinéě ! Tam byl Tomaé šě špokojén, tam šé
prě éd níém otvíéral novyé zě ivot! A prě écé mu odtud ujéla! Jé pravda, zě é šé prě éšvéě dcě ovala o tom,
zě é to déě laé z vélkomyšlnošti, aby mu nébyla na obtíézě. Alé nébyla ta vélkomyšlnošt jén
vyé mluvou? Vé škutécě nošti véě déě la, zě é šé za níé vraé tíé!
Volala ho za šébou cě íém daé l níézě a níézě, tak jako víély laé kajíé véšnicě any do bazě in, aby jé tam
néchaly utonout. Vyuzě ila chvíélé, kdy méě l zě aludécě níé krě écě é, aby na néě m vylaé kala šlib, zě é šé
odštéě hujíé na vénkov! Jak uméě la byé t lštivaé ! Volala ho za šébou, jako by chtéě la zkoušě ét znovu a
znovu, zda ji milujé, volala ho tak dlouho, azě šé téď ocitl zdé: šě édivyé a unavényé, š
polozmrzacě ényé ma rukama, ktéréé
 uzě nébudou moci nikdy uchopit škalpél.
Ocitli šé tam, odkud šé uzě nédaé jíét nikam jinam. Kam by odtud mohli jéšě téě jíét?
Do zahranicě íé jé nikdy népuštíé. Do Prahy uzě nénajdou céštu zpéě t, zě aédnou praé ci jim tam
nikdo nédaé . A aby šě li do jinéé vši, k tomu nébudou míét zě aédnyé duů vod. Muů j bozě é, bylo opravdu
trě éba dojíét azě šém, aby uvéě rěila, zě é ji maé raé d?
Konécě néě šé mu podarě ilo našadit kolo zpaé tky na vuů z. Našédl za volant, chlapi naškaé kali
na korbu a ozval šé hluk motoru.
SČ la domuů a napuštila ši vodu do vany. Lézě éla v horkéé vodéě a rě íékala ši, zě é célyé
zě ivot znéuzě ívé ala proti Tomaé šě ovi švéé šlabošti. Maé mé všě ichni šklon povazě ovat šíélu za
viníéka a šlabošt za névinnou obéě ť. Alé Téréza ši téď uvéě domujé: v jéjich prě íépadéě tomu bylo
naopak! I jéjíé šny, jako by véě déě ly o jédinéé šlabošti toho šilnéé ho muzě é, prě édvaé déě ly mu
Térézino utrpéníé, aby ho hnaly na ué štup! Jéjíé
šlabošt byla agréšivníé a nutila ho k uštavicě néé kapitulaci, azě nakonéc prě éštal byé t šilnyé a
proméě nil šé v zajíécěka v jéjíém naé rucě íé. Porě aéd myšlila na tén šén. Vštala z vany a šě la hlédat šě aty,
do ktéryé ch by šé obléé kla. Chtéě la ši obléé ci néjhézcě íé šě aty, aby šé mu líébila, aby mu udéě lala
radošt.
Sotva ši dopjala pošlédníé knoflíék, Tomaé šě vrazil hlucě néě dovnitrě špolu š prě édšédou
druzě štva a naé padnéě blédyé m mladyé m zéméě déě lcém.
“Honém,” volal Tomaé šě , “néě jakou šilnou korě alku!” Téréza odbéě hla a prě inéšla laé hév
šlivovicé. Nalila ji do kalíéšěku a mladyé muzě ji rychlé zhltl.
Mézitíém šé dovéě déě la, co šé štalo: mladíék ši prě i praé ci vymkl ruku v raméni a rě val boléštíé;
nikdo névéě déě l, co ši š níém pocě íét a tak zavolali Tomaé šě é, ktéryé mu ji jédinyé m pohybém vraé til
zpaé tky do kloubu.
Mladíék do šébé vrazil jéšě téě jédnu cě íšé ě ku a rě ékl Tomaé šě ovi: “Tvojé paníé jé dnéš zatracénéě
kraé šnaé !”
“Hlupaé ku,” rě ékl prě édšéda, “paníé Téréza jé vzě dycky kraé šnaé .”
“Jaé víém, zě é jé vzě dycky kraé šnaé ,” rě ékl mladíék, “alé dnéš šé takéé kraé šnéě obléé kla. Nikdy vaé š
nébylo vidéě t v téě chhlé šě atéch. Chyštaé té šé néě kam?”
“Néchyštaé m. To jšém ši obléé kla kvuů li Tomaé šě ovi.”
“Doktoré, ty šé maé šě ,” šmaé l šé prě édšéda. “To mnéě mojé štaraé nédéě laé , aby šé kvuů li mnéě
péě knéě oblíékala.”
“Všě ak proto taky chodíéšě na prochaé zku š prašétém a né šé zě énou,” rě ékl mladíék a dlouho šé
šmaé l.
“Co vuů béc déě laé Méfišto?” rě ékl Tomaé šě , “uzě jšém ho névidéě l néjmíéně ” zamyšlil šé:
“néjmíéně hodinu!”
“Styé škaé šé mu po mnéě ,” rě ékl prě édšéda.
 “Kdyzě vaé š vidíém v téě ch šě atéch, tak šé mi chcé š vaé mi tancě it,” rě ékl mladíék Térézé. “Puštil
byš ji šé mnou tancě it, doktoré?”
“Pojédém tancě it všě ichni,” rě ékla Téréza.
“Jél byš?” rě ékl mladíék Tomaé šě ovi.
“Alé kam?” ptal šé Tomaé šě .
Mladíék jménoval méě što v šoušédštvíé, kdé jé v hotélu bar š tanécě níém parkétém.
“Pojédéšě š naé mi,” rě ékl pak rozkazovacíém toé ném prě édšédovi a protozě é méě l v šobéě uzě
trě étíé šklénicě ku šlivovicé, dodal: “Jéštli šé Méfištovi štyé škaé , vézmémé ho š šébou!
Prě ivézémé jim dva cě uně aé ky! Všě échny zě énškéé budou padat na zaé da, kdyzě uvidíé
dva cě uně aé ky!” a zašé šé dlouho šmaé l.
“Kdyzě šé nébudété štydéě t za Méfišta, tak jédu š vaé mi,” rě ékl prě édšéda a našédli všě ichni do
Tomaé šě ova naé klaďaé ku. Tomaé šě ši šédl k volantu, Téréza védlé néě ho a oba chlapi šédéě li za nimi
a odnaé šě éli ši polovypitou laé hév šlivovicé. Téprvé za véšnicíé ši prě édšéda vzpomnéě l, zě é
zapomnéě li na Méfišta. Krě icě él na Tomaé šě é, aby šé vraé tili.
“Néníé trě éba, jédén cě uně aé k štacě íé,” rě ékl mu mladíék a prě édšédu to ušpokojilo. Stmíévalo šé.
Céšta védla šérpéntinami vzhuů ru. Dojéli do méě šta a zaštavili prě éd hotélém. Téréza š
Tomaé šě ém tam nikdy nébyli. Séšě li po šchodéch do šutéréé nu, kdé byl barovyé pult, tanécě níé
parkét a néě kolik štoluů . Aši šě édéšaé tilétyé paé n hraé l na pianino a štéjnéě štaraé daé ma na houšlé.
Hraé li cě tyrě icét lét štaréé šě laé gry. Na parkétu tancě ilo aši péě t paé ruů .
Mladíék šé rozhléé dl a rě ékl: “zě aédnaé tady néníé pro mnéě ,” a hnéd zval k tanci Térézu.
Prě édšéda ši šédl š Tomaé šě ém k volnéé mu štolu a objédnal laé hév víéna..
“Némohu píét! RČ íédíém!” prě ipomnéě l Tomaé šě .
“Blbošt,” rě ékl prě édšéda, “zuů štanémé tu prě éš noc,” a šě él hnéd do récépcé objédnat dva
pokojé.
Pak šé vraé tila Téréza š mladíékém z parkétu, k tanci ji vyzval prě édšéda a téprvé nakonéc
tancě ila š Tomaé šě ém.
Prě i tanci mu rě ékla: “Tomaé šě i, všě échno zlo v tvéé m zě ivotéě pochaé zíé odé mné. Kvuů li mnéě jši šé
doštal azě šém. Tak níézko, zě é uzě šé nédaé jíét nikam níézě.” Tomaé šě jíé rě ékl: “Co blaé zníéšě? O jakéé m
níézko mluvíéšě?”
“Kdybychom zuů štali v Curychu, opéroval byš paciénty.”
“A ty byš fotografovala.”
“To jé hloupéé prě irovnaé níé,” rě ékla Téréza. “Pro tébé znaménala tvojé praé cé všě échno, kdézě to
jaé mohu déě lat cokoli a jé mi to ué plnéě jédno. Jaé jšém néztratila vuů béc nic. Ty jši ztratil
všě échno.”
“Térézo,” rě ékl Tomaé šě , “ty šiš névšě imla, zě é jšém tady šě ťaštén?”
“Tvojé pošlaé níé bylo opérovat,” rě ékla.
 “Térézo, pošlaé níé jé blbošt. Némaé m zě aédnéé pošlaé níé. Nikdo némaé zě aédnéé pošlaé níé. A jé to
ohromnaé ué léva zjištit, zě é jši volnaé , zě é némaé šě pošlaé níé.” Nébylo mozě no névéě rěit jého
uprě íémnéé mu hlašu. Vybavil šé jíé obraz z dnéšě níého odpolédné: vidéě la ho opravovat naé kladníé
auto a zdaé l šé jíé štaryé. Došě la tam, kam chtéě la: vzě dycky ši prě écé prě aéla, aby byl štaryé. Znovu ši
vzpomnéě la na zajíécěka, ktéréé ho ši tiškla ké tvaé rě i vé švéé m déě tškéé m pokoji.
Co to znaménaé , štaé t šé zajíécěkém? To znaménaé pozbyé t jakéé koli šíély. To znaménaé , zě é jédén
uzě néníé šilnéě jšě íé nézě druhyé.
Kraé cě éli v tanécě níéch krocíéch za zvuku klavíéru a houšlíé a Téréza méě la hlavu na jého
raméni. Takto méě la hlavu, kdyzě špolu byli v létadlé, ktéréé jé odvaé zě élo mlhou. Zazě ívé ala téď
štéjnéě podivnéé šě téě štíé a podivnyé šmuték jako téhdy. Tén šmuték znaménal: jšmé na pošlédníé
štanici. To šě téě štíé znaménalo: jšmé špolu. Smuték byl formou a šě téě štíé bylo obšahém. SČ téě štíé
naplně ovalo proštor šmutku. Vraé tili šé ké štolu. Tancě ila jéšě téě dvakraé t š prě édšédou a jédnou š
mladíékém, ktéryé byl uzě tak opilyé, zě é š níé na parkétu upadl.
Potom šě li všě ichni nahoru a rozéšě li šé do švyé ch pokojuů .
Tomaé šě otocě il klíécěém a rozšvíétil luštr. Vidéě la dvéě poštélé prě itišě téě néé k šobéě , u jédnéé z nich
nocě níé štolék š lampou, z jéjíéhozě štíénidla, vyplašě én švéě tlém, šé zvédl vélkyé nocě níé motyé l a
krouzě il pokojém. Zézdola šlabouncé zazníéval zvuk klavíéru a houšlíé.